Zamyšlení nad evangeliem 24. neděle v mezidobí.
Do Ježíšovi blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: „Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.“ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: „Radujete se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.“ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“ Dále řekl: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: „Dej miz majetku podíl, který na mě připadá.“ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Tu šel do sebe a řekl si: „Kolik nádeníku mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!“ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.“ Ale otec nařídil služebníkům: „Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!“ A začali se veselit.
Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze svých služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: „Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.“ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: „Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!“ Otec mu odpověděl: „Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.“ (Lk 15,1-32)
Pokorné vědomí vlastní hříšnosti
a potřeby milosti vedlo vždy ke Kristu a vede i dnes přemýšlející lidi k Bohu. Psychologicky však mají dnešní lidé větší potíž než v dřívějších dobách, když mají pochopit, že jsou na dlužní listině Boží; že potřebují odpuštění, i když „nikoho nezabili a neokradli“; že vědecký a technický pokrok lidské společnosti nemůže nahradit nezasloužený dar věčnosti u Boha. K tomuto poznání vedou dvě osvědčené cesty: Cesta zbožných prostých lidí a cesta skutečných vědců, kteří pochopili s Einsteinem relativitu všeho stvoření a poznali reálnou možnost i oprávněnou touhu po vyšší existenci. Pýcha a polovzdělanost, která zůstane ve vleku vášní a povrchních hesel, vede zaručeně do bludiště.
Jsem pokorně zbožný před Boží nekonečností, mocí, moudrostí a dobrotou?
Kristova milosrdná láska k hříšníkům
vede jako červená niť textem celého Lukášova evangelia: stále a stále slyšíme o lidech, kteří si byli vědomi své hříšnosti i potřeby Boží milosti, a proto přicházeli k Pánu. Kristus Pán s nimi hovořil o spáse, a to často u jídla. Následující tři podobenství ukazují důvod, proč k nim byl Pán plný dobroty a odpuštění:
Kdo podobně hledá Pána, najde jeho dobrotu a odpuštění, i kdyby byl sebe víc zapleten do omylů a vin!
Boží dobrota vůči nám hříšným lidem
je nepopsatelná. Dobrý pastýř tohoto podobenství je totožný s pastýřem – Mesiášem u Mojžíše, u Ezechiela a u Izaiáše: „Pase své stádo jako pastýř, shromažďuje je svým ramenem; jehňata nese na svých prsou a vede dobrotivě mateřské ovečky“. Je to Kristus, který sám o sobě řekl: „Já jsem dobrý pastýř“.
Tajemství Boží dobroty a radosti z obrácení bloudícího člověka! Tato myšlenka může pro nás být zvláště silnou pohnutkou, jež nás vede k důvěře v Boha. Sv. Hilarius z Poitiers to říká takto: „V obraze ztracené ovce nutno vidět bloudícího člověka a v jednom člověku celé lidstvo. Celé lidstvo bloudí od chvíle, kdy zbloudil Adam. V Kristu jenž hledá člověka, najde zbloudilí opět nebeskou radost“.
Je to tedy Boží milosrdenství, kterého je především zapotřebí k ospravedlnění člověka; této nové zbožnosti nechtěli rozumět farizejové, levité, zákoníci a mniši z Qumránu.
Útěcha pro nás hříšníky
Nikdo z nás neplní dokonale Boží vůli a většinou se dopouštíme i vědomých přestupků Božího zákona lásky. Jsme-li si pro své viny vědomi toho, že potřebujeme Boží pomoc, je i hřích „šťastnou vinou“, tedy pohnutkou spásy: Bůh je totiž ochoten zachránit každého člověka, který se chce dát zachránit a který ví, že potřebuje Boží záchranu. Jsme-li lhostejní a je-li naší vlastní vinou naše svědomí hluché, jsme v největším nebezpečí; ocitáme se ve stavu člověka, který je těžce nemocen, vydrancován a v močálu – a nechce to uznat. Domněle spravedlivé nechá Bůh stranou a hledá ztracené…
Bůh neoznačuje nikdy žijícího člověka za ztraceného
Jsme z těžko pochopitelného důvodu Božím drahokamem, jehož se Bůh nikdy nevzdá a bude jej hledat i na hříšných cestách. Nejsme tedy nikdy docela sami a
zvláště v duchovním bloudění je nám Bůh blízko. Když hledá bloudícího člověka, často jej navštěvuje nemocemi, ztrátami na majetku, zklamáním v lidech, duševní bolestí a varovnými slovy opravdových přátel.
Mám důvod ke skleslosti, když je Bůh ke mně tak dobrý a pozorný?
Jsem ochoten hledat bloudící?
Každý z nás má v jisté míře povinnost, předávat dál Boží lásku k lidem. Bůh mě stále miluje, hledá a nabízí mi spásu – proto i já mám povinnost nenechat bez pomoci bloudící. Nejsou tedy věrny příkladu a příkazu Páně ty církevní obce, které se věnuji jen věrnému stádci, ti kněží, kteří nehledají odcizené duše; ani Církev, která nemá misijní oheň.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
