Křesťanství přineslo do řecko-římského světa tři nové ctnosti: čistotu, pokoru a lásku k bližnímu. Bez nich by byl život v našem západním světě dost jiný.
(1) Čistota byla před křesťanstvím ctností, ale pouze ctností žen. Od mužů se očekávalo, že budou ve svých sexuálních aktivitách umírnění, ale ne skutečně čistí. Muži se nevyčítalo, když spáchal smilstvo či navštívil nevěstinec, a velmi se mu nevyčítali ani to, když spáchal cizoložství nebo měl homosexuální styky s otrokem. Kdyby však zanedbal své vojenské či politické povinnosti, nebo ho rozptylovala cizoložná aférka - to by se mu vyčítalo.
Naopak, pro nesezdanou ženu byla velká ostuda, když ztratila své panenství, a pro vdanou, když měla sexuální vztahy s kýmkoliv jiným než se svým manželem (kromě Sparty, kde mohly ženy svobodně páchat cizoložství, aby pomohly zalidnit město). Vzorem římské ženy byla Lukrécia. Byla tak čistá, že raději spáchala sebevraždu, než aby žila s hanbou, že byla znásilněna.
Když tedy křesťanství udělalo z čistoty ctnost, nepřineslo do světa ctnost zcela novou. Spíše
dalo čistě ženské ctnosti univerzální platnost. Z čistoty udělalo ctnost pro muže stejně jako pro ženy. To bylo něco nového.
Navzdory tvrzením moderních feministek, že křesťanství, zvláště křesťanství v jeho katolické formě, je mužské ("patriarchální") náboženství, lze zcela oprávněně tvrdit, že křesťanství je vysoce feminizované náboženství. Náboženství, které dává ženské ctnosti čistoty status univerzální ctnosti a navíc ctnosti velmi vysoké, sotva lze nazvat mužským.
(2) I pokoru bylo možné nalézt ve světě před příchodem křesťanství. Nebyla to však ctnost.
Byl to prostě postoj přiměřený otrokovi. Když jste byl otrokem (a otroctví bylo v řecko-římském světě velmi rozšířené), byl jste skromný, na spodku sociálního žebříčku. Váš status byl nepatrný, a pokud jste nebyl zcela nerealistický, zaujal jste postoj, který byl přiměřený vašemu statusu. Pokud jste pokorný postoj neměl, byl jste lidem ve společnosti nad sebou k smíchu.
Křesťanství udělalo z pokory, z tohoto otrockého postoje, ctnost. A to nejen ctnost otroků, ale univerzální ctnost, ctnost pro všechny lidi, dokonce i pro ty, co jsou na vrcholu společnosti. Křesťanství čekalo i od bohatých, aristokratů či dokonce císařů, že budou pokorní. Ve srovnání s jinými Řeky či Římany jste možná byl velkým mužem nebo velkou ženou, ale ve srovnání s Bohem jste nebyl nic. Propast mezi Boží a lidskou důstojností byla tak nesmírná (ve skutečnosti byla nekonečná), že konečné rozdíly mezi vyššími a nižšími třídami mnoho neznamenaly. Křesťan nebyl nic víc a nic méně než Boží otrok. A otroci musí praktikovat pokoru.
(3) V předkřesťanských dobách se od lidí očekávalo, že budou milovat své bližní či alespoň své spoluobčany. Tato láska se však zakládala na principu reciprocity: já budu štědrý k tobě, protože očekávám, že i ty budeš na oplátku štědrý ke mně. Křesťanství však přišlo s novým druhem štědrosti, která nebyla reciproční. Křesťan měl být štědrý k jiným, a nečekat odplatu. Samozřejmě, může očekávat odměnu v nebi, ale na zemi dělal dobro jiným bez jakéhokoli očekávání odplaty. Takový byl alespoň ideál. Byla to nová křesťanská ctnost lásky k bližnímu.
V moderních společnostech, jakými jsou například Spojené státy, kde rychle postupuje proces odkřesťanštění, bychom u těchto tří starých křesťanských ctností mohli očekávat úpadek. A přesně to i vidíme.
Kromě relativně malého počtu odpůrců tu a tam čistota již ctností není. Dnešní dominantní kultura věří v opak čistoty: sexuální svobodu. A sexuální svoboda se propaguje téměř všude: v masmédiích, na školách (například vysoká škola, kde já učím, rozdává zdarma kondomy) a především v zábavním průmyslu. Samozřejmě se doporučuje sexuální rozvážnost: nešiř nemoci, nezůstaň těhotná, pokud nechceš. Ale sexuální rozvážnost, v určitých směrech záslužná, ani zdaleka není čistotou. My Američané dnes nejsme o nic čistší, než byli lidé ve starověku před příchodem křesťanství.
Ctnost pokory z moderní společnosti nevymizela tak úplně jako čistota, ale je na ústupu.
Pokora jako ctnost nedává bez živé víry v Boha velký smysl, a protože naše kolektivní víra v Boha slábne, slábne i naše víra v hodnotu pokory. Své děti učíme, aby byly "na sebe hrdé", protože věříme, že vysoká hladina pýchy (či sebeúcty, jak ji obvykle raději nazýváme) povede k úspěchu. Každé léto máme v každém velkém americkém městě Gay Pride, čili pochod hrdosti. Stále více chápeme pokoru ne jako velkou ctnost, ale jako nešťastný stav mysli.
Stále obdivujeme nesobeckou lásku k bližnímu - což je možná důkazem, že křesťanská morálka z našeho světa ještě úplně nevymizela. Ale i v této oblasti je úpadek. Mnozí z nás předefinovali lásku k bližnímu na toleranci. Svou lásku k spoluobčanům ukazuji tak, že toleruji vše, co se rozhodnou udělat či říci, pokud jen nezpůsobují zjevnou a hmatatelnou újmu jinému. Tento druh tolerance samozřejmě má své dobré stránky, ale na křesťanskou lásku se podobá jen málo.
Jak bude vypadat společnost, které budou chybět tyto tři ctnosti? V tomto experimentu jsme už dost pokročili, ale nevypadá to hezky.
David Carlin
Autor je profesor sociologie a filozofie na Community College v Rhode Island a autor knihy The Decline and Fall of the Catholic Church in America (Rozklad a pád Katolické církve v Americe).
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 3. 9. 2016 naleznete
zde.
