Moje cesta k Bohu se začala v roce 2005, ačkoli, se mi tehdy zdálo, že už je konec. Ztratila jsem zájem o život. V jednu chvíli jsem ztratila naději na štěstí. Ztratila jsem nejvzácnějšího člověka, osobu, bez které jsem nedovedla žít - mámu.
Celý následující rok byl velmi těžký: pohlcovala mě propast zoufalství a jen podpora mých blízkých, křehký klíček víry v Boha a v nesmrtelnost duše mi pomáhali udržet se na okraji této propasti a nespadnout.
Pán viděl jak mi je těžko a zřejmě mi posílal sny, ve kterých jsem se mohla scházet se svou mámou ... Jeden sen jsem si zvlášť zapamatovala. V něm mě máma prosila modlit se k Panně Marii - "vždyť ona je velmi mocná". Po těchto slovech jsem uviděla tichou siluetu Panny Marie na pozadí jakési hory ... O 6 let později jsem přišla do Medžugorje a znovu jsem uviděla tu horu - věděla jsem, že tady mě čeká Panna Maria.
Ale postupně. Na dalekou pouť jsme se vypravili spolu s manželem, ale při tom každý snil o svém. Já celá bez sebe a oduševnělá jsem snila, že navštívím svatá místa, pomodlím se za ty nejskrytější touhy. A abych byla upřímná, chtěla jsem i vidět znaky Mariiny přítomnosti zde na zemi. Můj manžel byl daleko od sentimentálností, byl realistický a nohama na zemi. Vůbec si nedokázal představit, co je pouť a odrazoval mě různými způsoby. Ale pod nátlakem argumentů byl nucen kapitulovat ...
Velmi pečlivě jsme se sbalili: já - pohodlné oblečení, křížovky, deskovou hru (pro každý případ); on - pohodlné oblečení, také mobil, zcela nabitý hudbou, hrami a 16 GB "velmi zajímavých" akčních filmů.
Takto vyzbrojeni jsme se vydali na cestu. Už v autobuse se můj manžel "cítil špatně". "Co jsou to za divné modlitby, donekonečna jen Zdrávas Maria, Aleluja" ... Přemýšlí: "Ale jsme dopadli, určitě je to sekta a teď nás naverbujou ... Velmi ochotně se se mnou dělil se svými domněnkami a podrážděností:" Co tady děláme, jsme přece pravoslavní, věříme v Boha, chodíme do kostela, pálíme svíčky, modlíme se, když něco potřebujeme, copak je to málo? Více nepotřebuji, nechci ...!"
V jiných situacích by mi došla trpělivost, ale v Medžugorji se moje duše naplnila takovou pokorou, porozuměním, přicházela ta správná slova, intonace hlasu a viděla jsem, jaký boj se odehrává ve vědomí mého muže.
Výstup na horu Podbrdo, setkání s vizionáři, svědectví bývalých narkomanů v Cenacolo ... Může člověk zůstat lhostejný?
A když jsme měli volný čas, co si myslíte, kam jsme šli? Na kávu? Ne, šli jsme k modrému kříži a modlili jsme se spolu růženec. To je to Mariino vítězství, to je ten zázrak!
Čtvrtého dne bylo už i místo na USB-čku pro duchovní hudbu a fotografie na vzpomínku.
Kdo by si jen pomyslel, že můj muž, milovník sportu, který se pravidelně stravuje 5x denně tak snadno přijme půst a vůbec si nebude stěžovat? V Medžugorji jsme se oba vyzpovídali a já jsem to udělala poprvé v životě (33 let).
Povzbudivé slova kněze, očištění se od těžících hříchů a rozlévající se milost nás upevnila v touze oddat se. Naší skromnou obětí byla zdrženlivost od tělesné blízkosti do samotného přijetí svátosti.
Kolik lásky vyzařovala naše skupina držíce se za ruce na vrchu Križevci! Zdálo se mi, že v té chvíli jsme všichni zapomněli na sebe, na své osobní zájmy a jednoduše jsme se radovali jako děti vědomím, že Bůh nás miluje a my milujeme jeho. Přicházela nám jen jedna modlitba: "Pane, pomoz nám zachovat si tuto lásku a milost na celý život ..."
Vůbec jsme se nezlobili, že jsme neviděli Pannu Marii na vlastní oči, ale všechny ty zázraky, které se staly v našich duších, v našich srdcích jsou nevyvratitelným důkazem víry!
Od té doby uplynul už nějaký čas ... Já především žiji vzpomínkami na Medžugorje, postím se středy a pátky, pravidelně chodím ke sv. zpovědi, s radostí chodím na nedělní a sváteční mše sv.. Stane se, že se klopýtá, ale nyní se vstává mnohem snadněji, vždyť přece cítím ruku mého milujícího nebeského Otce. Ještě chci říci, že víra a modlitba samozřejmě nezbavuje člověka pozemských potíží, bylo by hloupé tak přemýšlet, ale jednoznačně s Bohem se dá všechno přežít, nacházejí se síly a odkrývá se smysl utrpení...
Cesta mého muže k Bohu je trošku trnitější, ale také se změnil. Modlím se, trpělivě čekám a věřím, že každý má svou cestu a Pán připravil pro něj něco zajímavého!
Nataša a Sergej, Ukrajina
Převzato z
http://svetlomariino.com/sk/,
článek z 8. 8. 2016 naleznete
zde.
