Každému se stane, že sejde z té správné cesty, že hřích ho zavede někam jinam, nebo prostě hledá. Stalo se to i mně. Jako malá jsem byla vychovávána k víře, ale jen ze strany prarodičů. Byla jsem dobré dítě, vždy jsem poslouchala, ale ničemu nerozuměla. A tak, když na mě přestali s vírou naléhat, vydala jsem se vlastní, bezstarostnou cestou.
Chtěla jsem okusit chuť zlé dívky a myslela jsem si, že na všechno si vystačím sama. Ani nevím kolik let jsem si žila bez víry a bez Boha. Žilo se mi výborně, bez povinností a zábran. Dělala jsem, co se mi zachtělo a dlouho jsem odmítala jakoukoli zmínku o Bohu, o bibli a tak dále ..
Až jednou nastal zlomový bod. V naší rodině se stalo něco nepříjemného - těžká nemoc jménem mozková příhoda. A právě na člověku, kterého si velmi vážím. Miluji svou rodinu nade vše, i přesto jaká jsem byla, jsem po této nepříjemné novině proplakala i několik nocí v kuse, ale nebyl při mně nikdo, kdo by mě vyslyšel. Celé dny mi vnitřní hlas říkal, abych si zavěsila "zázračnou medaili" na řetízek. Netušila jsem jaké zázraky dokáže tato medaile, ale potřebovala jsem nějakou oporu nebo alespoň malou naději. Začala jsem věřit, že bude někdo stát při mně, že mi něco dá sílu pomáhat svým blízkým, protože nejhorší je vidět, jak se vaši blízký trápí a být jim v té chvíli oporou. Ale víru v Boha jako takovou jsem ve svém srdci nerozebírala.
Až přišel osudný den, kdy jsem měla jít za mou učitelkou recitace domů, kvůli básničce na jistou soutěž. Vedle učení mně a kamarádce, která tam byla se mnou, paní učitelka vyprávěla úžasné příběhy z jejího života, neměla to lehké a tak mě její příběhy zajímaly o to více. Na to si paní učitelka všimla mého přívěsku. A jak sama řekla, až její srdíčko poskočilo, tak bylo na ní vidět štěstí a velký zájem.
Paní učitelka mě pozvala znovu k sobě. A dostali jsme se i k mé situaci, mému smutku a starostem. Přitom všem mi paní učitelka dodávala síly svými příběhy a nelehkými životními zkušenostmi, které překonala hlavně díky víře v Boha a modlitbám. Dlouhé hodiny jsme si povídaly a na učení jsme zapomněly.
Najednou paní učitelku napadlo, abych se setkala s jejím přítelem a arcibiskupem, který zpovídá. Nevěděla jsem co dělat a přiznám se, zaskočilo a vystrašilo mě to. Ale něco mi napovídalo, abych do toho šla.
Celou dobu jsem myslela na rodinu, abych jim alespoň trochu pomohla a bylo mi jedno, co kvůli tomu musím udělat. Po mši a po samotné zpovědi, jsem měla o mnoho lepší pocit. Znáte to, když vás hříchy celou dobu svírají, nedají vám spát a klid. Celé ty roky se mi míhaly před očima a stále jsem si v duchu říkala: "Bože, jak jsem mohla takhle žít?" U zpovědi jsem se od tohoto pocitu osvobodila, tak jako nikdy před tím, najednou jsem měla čistou mysl a vůli kráčet po tomto chodníku s vírou a Bohem.
I když ani nyní děda nepřekonal mozkovou příhodu a stále je v nemocnici, věřím, že Bůh mu pomůže. A i když se děda neuzdraví, vím, že odejde s láskou svých blízkých a klidem v srdci, protože každý den se modlím za jeho pokoj. A vím, že ať se stane cokoliv, Bůh si to tak přeje a tak to je správné. Modlím se za něj, za rodinu a za paní učitelku každý den. A ten pocit, skvělý pocit, že někomu už jen modlitbou pomáháte, je k nezaplacení.
Tak jsem potkala svůj "nástroj Boha" - svou paní učitelku a během několika hodin jsem díky ní našla, to co mi chybělo, po čem duše celá ta léta truchlila. A hlavně jsem našla - pomoc. To, že člověk věří, neznamená že se netrápí, ale že má někoho stále, stále u sebe. A o to krásnější je věřit v Boha pokud to chce člověk sám od sebe ze svobodného přesvědčení, protože už našel svůj smysl života.
S.M.
Převzato z
http://modlitba.sk,
článekz 1. 6. 2013 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 31. 8. 2016 / 1192 přečtení)
