Zamyšlení nad evangeliem 22. neděle v mezidobí.
Když Ježíš přišel do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: „Uvolni mu místo!“ Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: „Příteli, pojď si sednout dopředu!“ To ti bude ke cti u všech, kteří s tebou budou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Svému hostiteli pak řekl: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože on ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.“ (Lk 14,1.7-14)
Již jen starší generace pamatuje Hitlera, Musoliniho a mladší, pokud vidí jejich nějaké záběry z veřejného vystoupení, pak se hlasitě smějí. Nám však tehdy do smíchu nebylo. Věděli jsme, že tito pyšní, nadutí lidé a jejich nohsledové jsou schopni každé špatnosti, každého zločinu. Pýcha je základním hříchem. Pýchou se zničil Lucifer, a proto se pokouší zničit i druhé, pro pýchu ztratili ráj Adam a Eva.
Pýcha se stala údělem farizeů, zákoníků a velerady. Pohrdali každým, kdo nepatřil k nim, neuznávali žádné jiné učení kromě Tory s jejich vlastním výkladem. Pro pýchu se postavili proti Ježíšovi, kterého později nenáviděli a chtěli zničit za každou cenu. S nenávistnou radostí stáli pod křížem a posmívali se umírajícímu Spasiteli. Když zděšení vojáci vyprávěli o prázdném hrobě, pýcha ji nedovolila, aby se přesvědčili o faktu. Řekli vojákům: tady máte peníze a vyprávějte….
Bylo to ve třetím roce veřejného působení Mesiáše, když jej nějaký zámožný farizej pozval na oběd. Samozřejmě, že se nejednalo o přátelské gesto, spíše o hledání příležitosti k slovním potyčkám. Ježíš pozvání přijal, a když viděl, jak přítomní vyhledávají přední místa, využil příležitosti k poučení přítomných o pokoře. Je to samozřejmě poučení i pro nás.
Nějak jsme si zvykli skládat na farizeje kdejakou špatnost: pýchu, ješitnost, pokrytectví, náboženský formalismus, která dává najevo okázale svou zbožnost. Ale pozor! Není naše farizejství podobné, nebo dokonce horší? Nehřešíme i my pýchou, ješitností, nevychloubáme se při každé příležitosti? My bychom přeci měli znát Kristovo učení o pokoře. Ježíš zdůrazňuje: učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.
Kristus nepřišel, aby mu lidé sloužili, přišel, aby sám sloužil a dal svůj život na vykoupení všech. Pokora byla pro Krista životem. Je věčný Bůh a stává se člověkem. Ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, nýbrž sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti a to smrti na kříže.
Lidé nemají v lásce pokoru. Často ji nesprávně chápou a zaměňují na patolízalství, vypočítavost a vychytralost v poměru k představeným či silnějším.
Pán Ježíš nás vyzývá, abychom se učili u něho pokoře. Umývá např. apoštolům nohy, žádá však víru ve své božství, které dokazuje svým učením, životem i skutky. Ptá se farizeů: „Kdo z vás mne může vinit z hříchu?“ Trpí, aby se na něho plivalo, ale ohrazuje se proti ráně ozbrojence před veleradou, který chce ukázat před pány svou horlivost.
Pokora znamená pravdu. Křesťan, který jedná podle vzoru Kristova, dovede znova a znova odpouštět, dovede pro bližního konat sebenižší práce, nečeká za to odměnu či vyznamenání. Tak žije podle Krista. Přesto je si vědom svého postavení: je dítě Boží, je údem tajemného těla Kristova. Kdysi matka synů Zebedeových žádala pro své syny místa po pravici a levici Syna Božího. Nebyla vyslyšena, později apoštolové poznali, co je v království Božím důležité.
Křesťan nikdy není smutný proto, že se mu nedostalo patřičného ocenění. To pravé ocenění a ta pravá radost bude až tam, u Boha na věčnosti.
Ježíši tichý a pokorný srdcem, učiň naše srdce podle Srdce tvého!
