Stalo se již tradicí, že při misijním soluňáckém týdnu v Jeníkově bývá samostatný výlet na nějaké zajímavé místo. Tentokrát jsme vyrazili na místo pozapomenutého a utajovaného masakru.
Skupina soluňáků vyrazila auty z Jeníkova do zhruba 50 km vzdálených Postoloprt. V Postoloprtech totiž došlo v květnu a červnu 1945 k strašným věcem. Po skončení 2. světové války shromáždila československá armáda (spíš jakási revoluční garda) Němce z Postoloprt a okolí. Bylo jich několik tisíc. Muže od 13 o 65 let nahnali do kasáren, ženy, děti a starce umístili v bývalém Hitlerově koncentračním táboře v tzv. bažantnici. Několik týdnů zde zajatce, kteří zdaleka nebyli (alespoň většina) fašistickými vojáky, ponižovali, znásilňovali a všemožně týrali. Občas byl někdo i usmrcen. Čeští dozorci se na nich mstili. Nejhorší události jsou datovány k 4. 6. 1945. Když v roce 1947 tajná parlamentní skupina zkoumala rozsah zvěrstev, které tam byly spáchány, objevili několik masových hrobů a v nich 763 mrtvých zavražděných těl. Mezi nimi i několik žen a dětí. Celá záležitost byla přísně utajena, a to dokonce po roce 1948 na zvláštní příkaz Klementa Gottwalda. Historici se domnívají, že existuje vícero hromadných hrobů, doposud neobjevených, a že počet zavražděných se může pohybovat až kolem 3000.
Se soluňáky jsme dorazili do Postoloprt a na jednotlivých místech, spojených se zmíněným masakrem, jsme se modlili kající žalmy. Na první zádrhel jsme narazili ve chvíli, kde jsme se od místních chtěli dovědět podrobnosti o těchto tragických událostech. Buď o nich nic nevěděli, nebo na toto téma nechtěli mluvit. Přišlo nám, že pětitisícové městečko Postoloprty buď na tuto událost úplně zapomnělo, nebo se snaží zapomenout. Přece jen se nám ale podařilo postupně několik míst spojených s tímto masakrem navštívit. Kdybychom nevěděli, co hledáme, zcela jistě bychom si nevšimli ani nejmenších náznaků, že tu něco takového je. Na kluky silně zapůsobila cesta od kasáren k bažantnici, kterou jsme prošli. Po cestě soluňáci přemýšleli nad tím, jak se asi mohli cítit Němci, kteří věděli, že jdou na popravu. Museli si nést lopatu a vykopat si hrob. A pak následovala střelná rána do týla...
V současné době tvoří třetinu obyvatelstva Postoloprt rómové a městečko si žije svým typickým rytmem života. Když jsme se vraceli k autům zaparkovaným na náměstí, někteří z nás byli překvapeni tím, že po náměstí v klidu pobíhali dva potkani. jednoho z nich jsme dokonce i chvíli honili, než před námi utekl. Poslední kající žalm jsme se modlili s panem farářem na faře v Postoloprtech. Zde jsme se dověděli ještě o další tragedii, kterou mají na svědomí husité - v roce 1420 zničili benediktinský klášter Porta apostolorum(podle něj zřejmě Postoloprty dostaly svůj název. Kluky velmi zaujala i návštěva kostela, který je krásným barokním dílem, a který byl postaven jako poděkování za vyslyšenou prosbu, když se majiteli panství Schwarzenbergovi narodil mužský potomek.
Asi žádný ze soluňáků neodjížděl z Postoloprt bez poměrně silného prožitku, který toto místo nabízí. Hodně jsme přemýšleli nad tím, jak je vůbec možné, že obyvatelstvo Postoloprt o tomto masakru neví, nebo nechce vědět, jak je možné, že místa tragedie nejsou více zvýrazněna památníky a vysvětlujícími cedulemi, jak je možné, že se o těchto událostech neučili ve škole a náš národ se s nimi takříkajíc nevyrovnal, a jak je možné, že se na těchto místech nedělá pokání, aby se odčinila vina, která ještě i dnes zatěžuje současnost. To, co se stalo v Postoloprtech není však jediným zločinem, který mají na svědomí příslušníci našeho národa. V době po skončení 2. světové války se něco podobného co do krutosti a rozsahu stalo i v Rovensku pod Troskami a v menší míře i na dalších místech.
P. Marek Dunda
