Matka královna měla od nepaměti na královském dvoře velké slovo. Dokonce to platilo do roku 2002 i v moderní Anglii v souvislosti s Královnou matkou Alžbětou. Závažnost královských matek se dokládá i v biblické tradici judských králů počínaje Šalamounem, kde matka Batšeba zajistí, aby byl její syn nástupcem krále Davida (srov. 1 kr 1,15-21) a později již jako král Šalomoun: ... šel jí vstříc, uklonil se jí a sedl si na trůn. Pro královu matku postavili trůn, posadila se mu po pravici (1 Kral 2,19).
Jména matek královen permanentně zaznívají v příbězích králů sídlících v Jeruzalémě v První a Druhé knize králů. Panna Maria se v tradici Církve vnímá také analogicky jako královna právě v návaznosti na příslib definitivního mesiášského krále, kterým byl její syn Ježíš. Její pozice nás okouzluje, vede k přímluvě u Syna, ale její postavení křesťany i rozděluje.
Přesně sedm dní po svátku Nanebevzetí, si ji jako Královnu připomínáme liturgickou vzpomínkou. U Marie se tento titul Královny nebes odvodil jistě i na základě obrazu v Zj 12, kde je řeč o ženě s korunou z dvanácti hvězd. Maria a její úcta se stala v Katolické církvi fenoménem. Dáváme jí titul Blahoslavená, Sedmibolestná, Panna ale i Královna. Maria přesahuje ostatní svaté svou důležitostí, dosahem a souvislostmi.
Aktuálním však zůstává i v naší Církvi přístup vnímat Ježíšovu matku kristocentricky, tedy v zaměření na Ježíše Krista a v kontextu Písma a Tradice, aby byla úcta k Panně Marii chráněna od výstředností, které v mariánské zbožnosti, zejména v jejich lidových projevech, reálné hrozily a hrozí. Církev si to jasně uvědomuje a snaží se dané odchylky napravovat. Přestože Panna Maria za nás účinně prosí u svého Syna, vždyť má velké slovo, dogmata o ní nepřestávají křesťany rozdělovat.
Pohoršující mariánská nadúcta a dogmata
Častokrát ostatní křesťané katolíkům vyčítají neopodstatněnost čtyř pravd o Panně Marii (její panenské početí Ježíše, trvalé panenství Marie, neposkvrněné početí a nanebevzetí) a pohoršuje je i specifická úcta katolíků k Ježíšově matce, tzv
hyperdulie, zvýšená úcta. K tomu jsou překážkou i mariánská zjevení a poutní místa Lurdy a Fatima. U nich jako u soukromých zjeveních však Církev nevylučuje uctivé odmítnutí a kritickou zdrženlivost, protože tato zjevení nejsou podstatná pro naši víru.
Panna Maria tak nepřestává v dějinách pohoršovat. Nechtěně se stala příležitostí rozkolů v západním křesťanském světě. Výjimečné místo Marie u Ježíše v zásadních okamžicích dějin spásy, tak jak to zachycují tradice prvotní Církve v Písmu, se stalo motivem nedorozumění a nenávisti. Není vždy snadné v dějinách vidět, nakolik to způsobil ostrý tón teologických diskusí a následně i diskusí mezi věřícími a nakolik zase nezbytnost samotného pohoršení z pravdy, která je vždy znamením odporu (srov. Lk 2,34). Maria je až dodnes předmětem kontroverzí, tak byla v prvních stoletích identita Ježíše, skutečného člověka a skutečného Boha, pravou příčinou všech bludů! V případě Marie jde však o specifické místo matky Božího Syna v dějinách spásy a o její roli v prvotní Církvi. Naznačují to zejména Lukášovy spisy (tak jako byla Maria u
zrodu Ježíše v Lk 1-2, stojí i u
zrodu Církve v Sk 1,14) a také ve specifické mariológii Janova evangelia, kde najdeme Marii na začátku veřejné činnosti s Ježíšem na svatbě v Káně (Jan 2,1-12) a pod křížem na konci jeho pozemské pouti (Jan 19,25-27).
Matka zde zaujímá výjimečnou roli, Ježíš ji netypicky oslovuje "ženo" i v Káně v době svatební radosti a také v Jeruzalémě, v době jeho odchodu z tohoto světa. Maria nabývá rysy nové Evy přítomné na pozadí jeho působení. Obě události ohraničují veřejné účinkování Ježíše a vzájemně se doplňují: nejprve Ježíš odchází ze své rodiny i od matky a nakonec, když přijde jeho hodina, z kříže zakládá novou rodinu, ve které Maria zaujímá nové a zásadní místo. Už tedy v evangeliích se dostává Marii mimořádné pozice, kterou i ostatní křesťané nemohou nevidět. Je tedy logické, že i později se pohledy věřících podobným směrem budou upírat na ni, která již v tradici prvotní Církve zachycené i v Písmu v druhé polovině 1. stol. po Kr. zaujímá mimořádnou blízkost ke Kristu právě kvůli jejímu mateřství.
Integrální přístup k Písmu.
Mezi křesťanskými exegety a teology se hodně diskutovalo o původním smyslu biblických textů, ve kterých figuruje Maria (Mt 1-2; Lk 1-2; Mk 3,31-35; 6,1-6; Jan 2,1-12; 19 , 25-27; Sk 1,14; zčásti i Zj 12). Původní smysl souvisí s tím, co měli na mysli svatopisci při prezentaci Marie ve vztahu k Ježíši. Je důležité vědět to, protože, co bylo tehdy, je jedinečné, platí to vždy, a tedy i nyní; zavazuje to společenství, které chce kráčet i dnes tak, jak kráčelo tehdy.
Ale čím dál tím víc si i pod vlivem moderní literární vědy věřící uvědomují, že nestačí jen přiblížit původní smysl textu pomocí exegeze. Je třeba vzít v úvahu i
působení, resp.
produkování smyslu biblických textů v tradici Společenství Ježíšových učedníků, kterým slíbil, že bude s nimi až do konce světa (srov. Mt 28,20). V nových situacích může společenství v témže textu odhalit novou významovou rovinu. To se dělo s původními biblickými texty již během starozákonního zjevení, např. prorocké knihy obsahují vedle původních i pozdější texty na způsob dobového komentáře, a dělo se to i s novozákonními tradicemi teologicky dotváření v Písmu. Analogický proces pokračoval i v Církvi při definování věroučných pravd. Boží slovo a následně dogmata vypracovaná na jeho podkladě nebyla v minulosti a nejsou ani dnes nějaké mrtvé idoly, ale žijí v dějinách přes inspirujícího Ducha Svatého. Ve stručných poznámkách nabízíme pár východisek pro katolický pohled na pravdy víry o Panně Marii v chronologickém pořadí. Tyto pravdy víry se vyplatí poznat a lépe i chápat.
Čtyři mariánská dogmata
I) Vezměme si slavný Lukášův text Zvěstování, rozhodující pro pochopení Mariina místa v plánu spásy jako
Neposkvrněného početí. Při čtení tohoto textu není až tak důležité sledovat samotnou přesnost faktů, ale jejich vnitřní smysl. Právě slova:
Zdrávas milosti plná, Pán s tebou (Lk 1,28) jsou nositelem klíčového smyslu pro pochopení výjimečnosti Marie. Jak tedy nezdůrazňovat výjimečný dopad tohoto pozdravu, jedinečného v celém Písmu, který zve k mesiášské radosti a představuje Pannu Marii jako ženu plnou Boží přízně, jejímž předmětem je spása lidí? Meditace Církve se neustále opírala o tento text a na křesťanském Západě vyvrcholila nakonec po dlouhé teologické diskusi v dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie (r. 1854).
O čtyři roky později se záhadně při Lurdských zjeveních v roce 1858 paní v bílém Bernadettě Soubirousové pod tímto titulem zjevila. Rozlišme významové úrovně citovaného textu: text samotný je už dost bohatý na to, abychom poznali v Marii privilegovanou ženu. Navíc, tento pozdrav nám na typologické rovině, na vztahu starozákonní předobraz - novozákonní obraz, nabízí vidět v Marii Sionskou dceru povolanou radovat se z přijetí Mesiáše. Marii nelze tedy oddělit od dlouhé historie příslibů a očekávání Starého zákona. Toto téma o Marii jako dceři Sionské nabízí i Druhý vatikánský koncil v dogmatické konstituci
Lumen gentium (52 - 69).
Protože v Písmu není bezprostřední svědectví pro víru v Neposkvrněné početí Panny Marie, problematickou se stala již samotná teologická diskuse ve středověku mezi dominikány a františkány o tom, jestli Maria byla, nebo nebyla poznamenaná narušeným vztahem s Bohem, tzv. dědičným hříchem. Až přes koncept predvykoupení (resp. anticipace vykoupení) se došlo k přesvědčení, že Mariina specifická afinita ke Kristu je silnější než příslušnost k Adamovi, co způsobilo, že se pro Ježíšovy budoucí zásluhy nachází v úplném stavu milosti, a tak pozdrav "milosti plná" zasahuje celý její životní oblouk. K. Rahner řekl, že právě tím se stává zřejmá "nedialektická přednost milosti před hříchem". Víra v Neposkvrněné početí v konečném důsledku nevyjadřuje jen privilegium Panny Marie, ale i naději, která se týká nás všech (klíčové jsou zde pasáže Ef 1,4:
Vždyť v něm si nás ještě před stvořením světa vyvolil, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; Ef 5,25-27:
Kristus miluje Církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí vody a slovem, aby si sám připravil Církev slavnou, na níž by nebylo skvrny, vrásky, ani ničeho podobného, ale aby byla svatá a neposkvrněná). V Marii se stal skutečností nový Izrael, čistá a posvěcená nevěsta Pána; je jí už i Církev, i když ještě ne v plnosti - musí svádět boje se zlem v sobě i mimo sebe. Maria je jejím předvojem, je začátkem přemáhající smrt.
II) O panenském početí Ježíše hovoří evangelisté Matouš a Lukáš. Tradici Lukáše, určené věřícím z helénského prostředí, odpovídá i Matúšova tradice určená křesťanům ze židovství, přestože jsou mezi nimi i významné odlišnosti, protože se soustřeďuje spíše na Josefa (Mt 1-2). Navzdory jinému postupu zpracování tradice se oba evangelisté shodují v tvrzení, že Maria počala z Ducha Svatého v době, kdy ještě s Josefem nežili spolu. Naplňuje se tak předpověď Iz 7,14 jak na to odkazuje Mt 1,22-23. V Septuagintě byl text Iz 7,14 s hebrejským slovem
almá - mladá žena přeložen do řečtiny slovem
parthenos - panna. Řecký překlad Starého zákona (Septuaginta) ze 3. - 2. stol. před Kr. je zčásti již i interpretací a nese i mesiášské prvky.
Pro dogma panenského početí Ježíše je tedy rozhodující biblická tradice zachycená v Písmu a později prezentovaná v symbolech víry a také církevními otci ve sporech s gnostiky. Když otcové bránili bezotcovské početí Ježíše, tak jim šlo o událost spásy, a ne o nějaký zaměnitelný obraz nebo mytologii jak to nedávno tvrdil ve svých psychoterapeutických exegezích Eugen Drewermann. Tato událost Ježíšova vtělení znázorňuje také vynikajícím způsobem nedostatečnost člověka pořídit si spásu a Boha; člověk může Boha a spásu pouze přijmout, podobně jako mohl i Josef pouze přijmout Ježíše pod srdcem jeho manželky Marie (srov. Mt 1,20).
Dějinné panenství Marie je eschatologickým zázrakem a znamením Božího zásahu přesahujícího dějiny, a tedy i historickou vědu, podobně jako prázdný hrob při Ježíšově zmrtvýchvstání zůstal znamením Boží moci nebo jako stvořený svět je znamením nadpřirozené události stvoření. Někteří kritičtí autoři chápou panenské početí Ježíše ve smyslu teologizujúcího vyprávění bez vazby na historickou skutečnost, který se označuje
theologumen a usnadňuje pochopení zjevené víry. Avšak Ježíšovo zázračné vtělení a vzkříšení rámcují pozemský život Božího Syna a pokládají za nejvyšší pravdy víry v rámci hierarchie věroučných pravd zdůrazněných i na II. vatikánském koncilu.
III) Otázka
trvalého panenství je velmi delikátní a je vázána na vzpomínání Ježíšových sourozenců (Mt 12,46 par .; 13,55n par .; Jan 2,12; 7,3.5.10; Sk 1,14; 1Kor 9,5; Gal 1,19). Výraz bratr se dá chápat doslovně ale i v širším významu, jak to běžně umožňovalo semitské vyjadřování. Nový zákon není v otázce sourozenců Ježíše vůbec tak jednoznačný, jak to vidí někteří exegeté, a zdá se, že na čistě historické rovině se stává doslova neřešitelný. Podle amerického exegety Raymonda Browna zmíněné texty zůstávají i díky Mt 27,56 otevřené ve prospěch rané církevní tradice o trvalém panenství Marie. Výraz
Ježíšovi sourozenci se dá lépe pochopit ve světle tehdejší struktury rodiny, která nežila izolovaně jako v moderních časech, ale v úzkém svazku na způsob rodového klanu. Exegeta Josef Blinzler nabízí důkazy o tom, že Ježíšovi sourozenci patřili spíše do jiných rodin a byli tak označování v rámci rodu. Navíc pojem
Ježíšovi bratři je pojmem prvotní Církve, ve které existovala napětí mezi společenstvím židovských křesťanů pod vedením Jakuba, Pánova bratra, a novými směry v rodící se Církvi (srov. Gal 1,11-14). Jiné řešení problému nabídlo již ve 2. stol. apokryfní Jakubovo protoevangelium (po r. 175 po Kr.), které pokládá Ježíšovy bratry a sestry za Josefovy děti z prvního manželství. Přestože se tomuto spisu nepřikládá historická hodnota, je nepřímým svědkem počáteční úcty křesťanského lidu k Marii, která zůstala po Ježíšově porodu pannou. Tato pravda víry byla od r. 553 oficiální součástí vyznání celé Církve a dokonce ani Luther a ani Kalvín ji nezpochybnili. Až v 18 stol. pod vlivem osvícenství to začala určitá skupina liberálních protestantů zpochybňovat.
IV) Dogma z roku 1950
o tělesném nanebevzetí Panny Marie je velmi obtížné pro výklad pojmů tělo a nebe, kde má být tělo přenesené. Ani zde, podobně jako u neposkvrněného početí, nemáme žádné přímé biblické svědectví. Při chápání dogmatu nám však může pomoci teologie sv. Pavla o křtu:
Bůh nás oživil s Kristem ... a daroval nám místo v nebi v Kristu Ježíši (Ef 2,6), což znamená, že jako pokřtění (spolubytí s Kristem) jsme již předem účastni na své slavné budoucnosti. Dogma jinými slovy říká, že u Marie se přebývání s Bohem (nebe) plní dokonale. Vešla do úplného společenství s Kristem, je úplně Boží, cele Kristova, a k tomuto stavu patří i nová tělesnost, kterou si umíme těžko představit.
Závěrem
Před Církví zůstane neustále výzva tlumočit dnešnímu člověku Boží slovo a pravdy víry, i ty mariánské. Magisterium Církve, napojené nejen na Písmo, ale i tradici, zůstává i pro dnešního věřícího člověka normativním i v pohledu na Marii. Budoucí výpovědi o ní budou mít jistě strategický význam pro ekumenismus, který opět sáhne do Písma, kde se nedá upřít Marii její klíčové postavení v dějinách spásy a úloha předobrazu Církve.
V pozadí katolického pohledu na Marii a její nadúcty se jistě nejede podle teologického principu reformace
solus Christus, odpovědného za to, že role Marie našla v protestantské teologii pouze minimální prostor.
Elementární antropologický fenomén, jako je přechovávání zvláštní úcty každého člověka ke své matce se zčásti projektuje i na duchovní rovině k Ježíšově matce. Vidět oživení pohanského kultu bohyně u Marie platný v dávných náboženstvích je také málo produktivní a je v něm cítit paralelománii historie náboženství pěstované hojně v Německu koncem 19 stol. Věřící spontánně vnímali důležitost Ježíšovy matky a uctívali ji pouze jako člověka. Zvláštní úcta k ní souvisí s jejím Božím mateřstvím a těsnou blízkostí u Ježíše. V této úctě církevní společenství oživované Božím slovem a tradicí (chápanou jako živá víra po mrtvých bratrech a sestrách) také bere v úvahu učitelský úřad Církve jako službu víře a lásce. Pokud by měla být naše víra kontrolována pouze intelektem uzavřeným před tajemstvím a bez zapojení citů srdce, které spontánně vyvolávají upřímný vztah k Bohu Otci, k Ježíši a také ve vztahu k jeho matce, byla by to velmi omezená a chladná víra.
Jozef Jančovič
Diecézní kněz, biblista a proděkan RKCMBF UK
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 18. 8. 2016 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 19. 8. 2016)
