Je rozšířené takové klišé, že nevolejme kněze, aby se příbuzný nezalekl, že umírá. Čekat do poslední chvíle je však špatný postup...., říká mimo jiné v druhé části rozhovoru nadepsaném
Ďábel není hvězda, ale reálné zlo
otec Ivan Barus z bratislavské Petržalky.
Mimo práce ve farnosti máte na starosti i službu nemocničního kaplana ve velké bratislavské Nemocnici sv. Cyrila a Metoděje na Antolské. Jak po roce hodnotíte službu nemocničního kaplana?
Moje první farnost po vysvěcení na novokněze byla Skalice, v rámci které jsem také chodíval do nemocnice. Navíc už během pastorační praxe jsem chodil do nemocnice v Lehnici. Takže jsem byl s tímto prostředím stále v kontaktu. Ale mohu říci, že letos ve farnosti Sedmibolestné Panny Marie byl pro mě nejintenzivnější. Nemocnice je velký Boží dar pro pacienty, ale i pro mě jako kněze.
Jak to myslíte?
Setkal jsem se s tím, že utrpení je velký Boží dar, neboť mnozí lidé skrze utrpení přicházejí k obrácení srdce. Zažil jsem hodně zpovědí po mnoha letech, mnoho z nich bylo na smrtelné posteli. Když je člověk nemocný, začne smýšlet zcela jinak a přehodnocovat celý svůj život.
Reálně si začne uvědomovat, že jde do věčnosti, že se to tady končí a vše, co měl do té doby, je pomíjivé. Z této perspektivy všechno přehodnotí. Myslím, že toto jsou nejcennější okamžiky.
Mění slabost a blízkost smrti pohled člověka na život?
Absolutně. Při práci v nemocnici jsem lépe pochopil heslo Memento mori - Pamatuj na smrt. Mnozí světci si neustále připomínali, že žijeme pro věčný život. Jak řekl Pán Ježíš: 'Jste v tomto světě, ale nejste z tohoto sveta.'
V dnešní době, kdy je ideálem zdravý úspěšný člověk, znějí slova, že utrpení je Boží dar jako z jiného světa. Setkala jsem se dokonce s názorem, že nemoc je od ďábla, že Pán Bůh ji pro nás nechce. Dopouští Bůh nemoc právě proto, že, jak jste řekl, je to dobrá páka, jak změnit naše myšlení?
Nemoc není Božím dílem. Ona je důsledkem prvotního hříchu. Ale Pán je Mistr, že i z ní vytěží velké dobro. Skrze utrpení jsem pochopil Boha mnohem víc než předtím. Někdy ho Bůh musí dopustit, když se člověk ze své svobodné vůle nechce změnit. A tak mu Bůh chce dát ještě šanci.
Když jsem u lidí, kteří jsou blízko smrti, říkám jim na rovinu: Jste blízko věčného života, Pán Ježíš vás už může vzít na druhou stranu, nejdůležitější by nyní bylo, abyste si očistil duši. Kdy jste byl naposledy u svaté zpovědi?' Někdo řekne 10, 20 let nebo velmi dávno. Většina lidí svolí a chce se před smrtí očistit z hříchů. Ale jsou i tací, kteří nechtějí, a to jsou nejsmutnější případy. Tito lidé nevědí, co a koho odmítají.
Chodíte za nemocnými i iniciativně nebo čekáte, až vás zavolají příbuzní?
Máme nemocniční telefonní číslo, na které se dá volat kdykoliv i během noci. Chtěl bych velmi povzbudit rodinné příslušníky, aby volali kněze ke svým nemocným co nejdřív a modlili se pro ně za milost obrácení. Stává se, že rodina vyčkává do poslední chvíle.
Je rozšířené takové klišé, že nevolejme kněze, aby se příbuzný nezalekl, že umírá. Čekat do poslední chvíle je však špatný postup. Právě že zažívám, že když se člověk vyzpovídá, je posílen a snažím se ho povzbuzovat: 'Nebojte se, odevzdejte se do Božích rukou, litujte své hříchy.' Duše se uvolní a člověk zůstane mnohem klidnější. Proto určitě doporučuji volat kněze.
V případě, že by to nemocný odmítl, je třeba se za něj modlit a pak se zeptat podruhý či potřetí. Jde o věčný život navěky, jde o všechno. Mám velmi rád svědectví, kde lidé zažili smrt a vrátili se zpět do života - svědčí, jak moc je potřeba smířit se s Pánem a z hloubky srdce poprosit o odpuštění, proto
volejte k umírajícímu kněze.
Je to asi velmi těžká služba, protože musíte být k dispozici prakticky nonstop. K nemocnému vás mohou zavolat i v noci o třech ráno ...
Měl jsem i takové případy a ty byly nejkrásnější. Pamatuji se na jeden případ, který se odehrál v noci před svátkem narození Panny Marie. Bylo 23.45, rodina mi řekla, že jejich blízký asi nepřežije do rána. Šel jsem tam.
Žena měla na obličeji kyslíkovou masku, velmi těžce dýchala, lékařky nás chvíli nechali samotné, udělali jsme svatou zpověď z celého života. Pomáhal jsem jí otázkami. Zatímco lékařky podávaly léky, dal jsem jí pomazání pro nemocné a kousek svatého přijímání. Když jsem zvedal svatou hostii, řekl jsem: Nechť vás chrání od všeho zla, ať vám dá spásu duše všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý, ta osoba se narovnala v křeči, nastal velký výdech a vtom jsem viděl na přístroji, jak srdce přestává pracovat 70, 60, 50 ...
Když to lékařky viděly, jen spustily postel a já jsem poprosil, jestli bych tam ještě mohl chvíli zůstat, domodlil se ještě Korunku Božího milosrdenství. Když jsem se domodlit, na monitoru už šla jen rovná čára.
Myslíte si, že někdy duše vysloveně čeká, a když dostane, co potřebovala, cítí, že může odejít?
Když jsem odcházel, podíval jsem se na hodinky, bylo po půlnoci - narozeniny Panny Marie. Vnímal jsem, že to byl dárek od Panny Marie, že se to stalo na její přímluvu. Zcela zvláštní milost. Zažil jsem to mnohokrát, že se duše očistila a odešla a já jsem v tom klidu, který zavládl, cítil, že to byl Boží zázrak. Pro mě jsou tohle největší zázraky.
Zažil jsem hodně nadpřirozených zázraků, když Pán Bůh uzdravil, osvobodil od zlého ducha, ale největší zázraky jsou pro mě ty, když se duše očistí od hříchů. Největší radost mám, když se vyzpovídá velký hříšník po mnoha letech. I zde v kostele během kázání vyzývám ty, kteří mají strach vyznat nějaký hřích, ať přijdou. A opravdu jich přichází mnoho.
Může člověk dostat takovou milost díky tomu, že se za něj dlouhodobě někdo modlil?
Ano, například manželka za manžela nebo opačně. Co jsem zažil takové případy, snažím se při požehnání Svátostí Oltářní nebo při kněžském požehnání žehnat lidem, kteří odejdou ze světa v tento den nebo v tuto noc a pravidelně se modlit za umírající. Věřím, že to má obrovskou účinnost. Víme to i na základě spisů mystiků, například sv. Faustínky, že Pán Bůh dává hříšníkovi i v poslední minutě možnost, aby litoval hříchy a přiblížil se k němu.
Z lidského pohledu to může být nespravedlivé, že někdo neřeší svůj duchovní život, zpovědi celý život a na smrtelné posteli vyzná všechny hříchy a zachrání se, přičemž někdo se snaží celý život ...
Snažím se ptát, jak na to hledí Bůh. Vžijte se do cítění Pána Ježíše, Božího Syna. On na kříži prolil svou drahocennou krev za všechnx. Bůh chce každému nabídnout svou milost. Nejvíc mě dojímá případ kajícího lotra, který dostal od Pána Ježíše odpuštění v poslední hodině. Satanovi je třeba duše vytrhávat i v poslední setině sekundy.
Jak vás vnímá personál v nemocnici? Jak se tam cítíte?
Snažím se vždy chodit v kněžském kolárku. Když se snažíte být nástrojem v Božích rukou, žít s Bohem, věřící i nevěřící pociťují blízkost Boha. Mnohokrát se setkávám s tím, že i ti, kteří nemají blízko k Bohu, sledují kněze při zaopatřování.
Setkal jsem se s velmi pěknými reakcemi od ošetřovatelů, zdravotních sester. Když člověk jde někam s laskavostí a se skutečným svědectvím, ne hraným, Bůh sám působí, a to i bez toho, abyste se snažili.
Přesvědčil jsem se, že mnohem více je nejdříve žít s Bohem a až pak mluvit, protože všechno je z nás cítit. Vše, co je v nás, se dříve či později projeví. A to vidím i na kněžské službě. Někdy nemusíte ani mluvit, vysvětlovat, když lidé cítí Boží přítomnost, přijdou.
Mária Melicherová
První část rozhovoru:
Ďábel není hvězda, ale reálné zlo
http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=dabel-neni-hvezda-ale-realne-zlo&cisloclanku=2016070105
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 17. 7. 2016 naleznete
zde.