Zamyšlení nad evangeliem 16. neděle v mezidobí.
Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Jen málo je třeba, ano, jen jedno. Marie si vybrala nejlepší úděl, a ten jí nikdo nevezme.“ (Lk 10,38-42)
Rozpor mezi vnitřní zbožností a vnějším apoštolátem?
Sv. Lukáš zde znovu zdůrazňuje, že Pán je s apoštoly „na cestě“ a víme z okolností, že jde o Betánii na úpatí Olivové hory a o sourozence Lazara, Martu a Marii. „být na cestě“ je častý výraz Písma pro obraz křesťanského života. Křesťan hledá Boha, má odvahu vykročit i do neznámé ciziny Abrahám, neohlíží se zbytečně a hledí ke konečnému cíli. Na cestě k Bohu je ovšem stejně jako při pozemském cestování zapotřebí nabrat občas dechu a sil, odpočinout si, ujistit se o správnosti směru a pak vykročit s novou chutí dál. Tak to dělal Pán sám, i s učedníky.
Nejde však o rozpor mezi kontemplací a vnější činností apoštolsky smýšlejícího křesťana, nýbrž o správné spojení obojího. Obojí je nutné, avšak činům předchází věcně i časově kontemplace; rozdávat dobře může jen ten, kdo má sám duchovní bohatství. Proto je nezbytně nutná pro každého křesťana nějaká chvíle samoty v modlitbě a rozjímání, a to různě častá a intenzivní podle různých stavů a povinností. Čím větší zodpovědnost za druhé, tím pravidelněji je zapotřebí dostatečné doby k obnovení vnitřních zdrojů, z nichž proudí síla k vnějšímu apoštolátu.
Rozhodně nespočívá křesťanská dokonalost pouze ve vnitřním osvícení a mystickém spojení s Bohem, nýbrž – pro různé lidi v různé míře – i v apoštolském svědectví činu z vnitřně správného cítění.
Smí křesťan usilovat o vyšší životní úroveň?
Křesťan prožívá v celém životě napětí mezi věčností a pozemskostí, mezi extrémy duchovními a materiálními, mezi duší a tělem. Jedním z těchto dynamických napětí je polarita mezi žebráckou holí a vyzývavým přepychem, vztah mezi touhou po majetku a nutností zříci se některých nebezpečných věcí.
A jaká je biblická pravda? Kristus Pán nikdy neoznačil za pokušení proti vůli nebeského Otce nebo za protiklad skromnosti plné talíře, lahůdky, měkké polštáře či vzácné víno, které mu častěji nabídla ženská pozornost Marty a přátelství bohatých sourozenců v Betánii. Právě u těchto bohatých přátel v Betánii trávil Pán častěji s učedníky dny odpočinku. Jednou mu dokonce Marie pomazala nohy vonnou mastí, jejíž cena 300 denárů znamenala roční příjem dělnické rodiny. Nyní sem Spasitel znovu zavítal s učedníky a Marta se překonávala ve snaze nabídnout „hojnou obsluhu“, tedy bohaté pohostinství. Spasitel byl přítelem chudých a opovrhovaných, ale též přítelem zámožných dobrých lidí; je bohočlověkem, který dovedl snášet chudobu a milovat prostotu, avšak přijímal i dary bohatých, kteří ho uvítali jako hosta.
Křesťan není ve svém svědomí vázán otázkou, jak by se protloukl životem bez peněz, nýbrž jeho svědomí jej má vést k tomu, aby si zachoval svou vnitřní svobodu a nestal se buď výlučně závislý jen na hmotných cílech, nebo naopak nesklouzl k jednostrannému opovrhování Božími dary. Existuje jistě modla materialismu, která člověka činí pyšným a brání mu „vstoupit do království těsnou branou a úzkou stezkou“ – bohatství je jistě velkým nebezpečím. Existuje však - i když ne tak často – též nebezpečí falešného spiritualismu, který pohrdá vším stvořením jako nástrojem ďáblovým a uznává jen cáry jako jediný dovolený šat Božích dětí. Zatracování vyšší životní úrovně je stejně nebiblické jako blud hrubého hmotářství a zbožňování přepychu. Je stejně možné sloužit Bohu v hedvábí jako v pytlovině.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
