Ústavní soud v České republice svým plenárním nálezem rozhodl, že zákaz adopcí dětí registrovanými partnery je v rozporu s českou ústavou. Registrovaní partneři v Česku tak mají otevřené dveře k osvojení dítěte.
Prolog
Všechno se to začalo přijetím zákona umožňujícího homosexuálním párům uzavřít registrované partnerství (r. 2006). Zákon však obsahoval ustanovení, podle kterého bylo trvající registrované partnerství překážkou k osvojení dítěte.
Problém spočíval v tom, že český občanský zákoník připouští adopci dítěte pro osoby, které nejsou v manželském svazku, avšak takovými osobami nemohly být registrovaní partneři.
Ústavní soud měl za to, že uvedený zákaz je iracionální a ve vztahu k registrovaným partnerům diskriminující. Tolik velmi stručně z odůvodnění.
Legislativní tragédie
Každé rozhodnutí Ústavního soudu o nesouladu právního předpisu je jistým způsobem hanbou a políčkem pro toho, kdo protiústavní právní předpis připravil. Je to jako dostat ve škole "pětku" za katastrofálně vypracovanou domácí úlohu a jako bonus k tomu 20-stranové odůvodnění bolestivě prokazující, proč jste to opravdu udělali tragicky.
Český parlament si za svůj "výkon" zaslouží oprávněnou kritiku, a to zejména za tři věci. Za svou politickou naivitu, právní krátkozrakost a slabou obhajobu v řízení před Ústavním soudem.
Naivita českého zákonodárce vycházela z od samého začátku chybného politického kalkulu, a sice říci registrovaným partnerstvím "ano", ale adopcím už "ne". Vlk měl zůstat sytý, i ovce celá. Na jedné straně ústupek liberalismu, na druhé straně podržení tradicionalismu. Čeští poslanci jednoduše řečeno obchodovali. S preferencemi.
K politickému obchodu se přidala právní nedůslednost a krátkozrakost, jejímž výsledkem byl náraz na zeď s názvem Evropský soud pro lidská práva (ESLP). Z principů práva Evropské unie a judikatury ESLP totiž vyplývá, že každý stát se může svobodně rozhodnout, zda registrovaná partnerství uzákonit nebo ne. Pokud je však stát uzákoní, následuje plošné odstraňování diskriminace, jehož konečným následkem může být až přiznání stejných práv pro registrované partnery stejného pohlaví jako mají páry opačného pohlaví. A to i v otázkách adopcí. Uzákoněním registrovaných partnerství se v Čechách překročil Rubikon. Není cesty zpět, obrana je těžká. Všichni stejně, nebo nijak.
Českému zákonodárci zůstalo už jen jedno, a to obhájit zákaz adopcí a tradicionalistický koncept rodiny před Ústavním soudem. Jak to však vyplývá z odůvodnění nálezu, nebyla to z jeho strany žádná sláva.
Jeden soud vládne všem
Český parlament si kromě kritiky za způsobení této šlamastyky zaslouží přece jen trochu podržet. Konkrétně v tom, že mu soudci Ústavního soudu bezdůvodně "vlezli do zelí". Ústavní soud totiž v rozhodnutí řekl o něco více než mu příslušelo říct. Zahrál si tak trochu na "parlament", závazně vyslovil kromě právních i politické závěry, kterými otevřel dvířka jakémusi "právu" pro registrované partnery, o pochybnosti kterého existují legitimní názory (1), a poslancům tím jakoby nadiktoval znění zákona. Ukázkový příklad soudcovského aktivismu.
Na problém přehnaného soudcovského aktivismu a uzurpování si úlohy zákonodárce trefně upozornil ve svém odlišném stanovisku ústavní soudce Sládeček. Ústavní soudnictví totiž sleduje princip sebeomezení (tzv. Judicial self-restraint doctrine) (2), ze kterého vyplývá povinnost Ústavního soudu zachovat zdrženlivost v otázkách, které spadají do působnosti zákonodárce. Zajímavostí je, že v době projednávání věci u Ústavního soudu byl v Poslanecké sněmovně návrh novely zákona o registrovaném partnerství, který se týkal právě posuzované otázky adopcí, a který měl být projednávaný na nejbližší schůzi. (3) Jak to správně píše ústavní soudce Sládeček ve svém odlišném stanovisku "Ústavní soud Měl zaujmout vyčkávací postoj - jak již nezřídka učinil v minulosti - nebe návrh zamítnout." Nestalo se. Ústavní soud se nezdržel a zelí kolegům z parlamentu přece jen ukradl.
Nepříjemný pocit v žaludku z přehnaného soudcovského aktivismu umocňuje i fakt, že řízení u Ústavního soudu se začalo na návrh jiného soudu - Městského soudu v Praze. To už vyznívá snad jako nějaká soudní konspirace. Kdepak! "Zachraňuje" to veřejná ochránkyně práv, která do řízení u Ústavního soudu vstoupila s hrdě vztyčenou duhovou vlajkou.
Tradicionalistické pojetí rodiny je zatlačené do kouta a dostává nakládačku. Nejprve je předmětem politické naivity, později soudního nápadu, po kterém následuje silná argumentační lavina, soudcovský aktivismus a slabá obhajoba rodiny ze strany státu.
Když nevíme co chtěl básník říci
Při čtení nálezu se nelze zbavit pocitu jakoby ho psal politik. Dávka opatrnosti, trochu velkých a bezobsažných slov o tradičním pojetí rodiny, ale bez skutečné argumentační vyváženosti.
V konkrétnosti Ústavní soud uvedl, že si uvědomuje změny v soužití osob a odklon od tradičního pojetí rodiny a jedním dechem dodal, že "před těmito jevy nemůže "zavírat oči", na druhé straně však zdůraznil, že nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by i on sám měl k erozi tradičního pojetí rodiny a její funkce jakkoliv aktivně přispívat." Paradoxem je, že právě výrok nálezu je sám o sobě příspěvkem do "eroze tradičního pojetí rodiny".
Ústavnímu soudu lze vyčíst, že se schoval za jednostranné a vskutku věcně bezobsažné konstatování o tradiční rodině a preferenci manželského svazku, avšak reálně je argumentačně nepodpořil a své úvahy nevyvážil. A když už tak s odkazem na jinou judikaturu ESLP učinil (4), když uvedl, že ochrana tradiční rodiny může být legitimním cílem ospravedlňujícím rozdílné zacházení avšak odůvodněnost rozdílného zacházení musí dostatečně prokázat vláda, chyběla podpůrná argumentace české vlády, resp. českého zákonodárce. Nic z tohoto nepřišlo. A přitom argumentů a kvalitních sociologických studií prokazujících, že "pro lidský vývin jsou potřební rodiče odlišného pohlaví" (5), je více než dost.
Závěr
Základní justiční princip říká, že v soudní síni je spravedlnost slepá. Nevidí účastníky sporu, jejich původ, moc, postavení, či majetek, rozhoduje beze strachu a vidiny prospěchu, vida pouze konkrétní případ. Faktem však je, že nikdo z nás nežije v soudní síni. Jsme tam venku, v tom "normálním světě". Potýkáme se s okolnostmi našich životů a v každém okamžiku se v naší nejlepší víře snažíme vydat ze sebe dobro. Bylo ale v tomto konkrétním případě Ústavního soudu rozhodnuto o nejlepším dobru dítěte?
Od moderního Ústavního soudu se očekává, že ve své rozhodovací činnosti bude prosazovat materiální pojetí spravedlnosti a právního státu. Jinak řečeno, že jeho rozhodnutí nebudou formalistická, založená pouze na znění zákona. Z rozhodnutí má být viditelné hledání účelu zákona, odkaz na materiální prameny práva, kterými jsou nepochybně projevy tradice, kulturnosti a norem formujících celospolečenskou identitu. Právě jednou z takových norem je konzervativní chápání rodiny složené z otce, mámy a jejich dětí.
Soudce Nejvyššího soudu USA Robert Jackson (v letech 1941 - 1954) se jednou nechal slyšet, že ústavní soudci nejsou konečnou instancí, protože jsou neomylní, ale jsou neomylní, protože jsou konečnou instancí. Tak tedy, jsou omylní (6), ale s jejich omylem už toho mnoho nenaděláme.
Rozhodnutí Ústavního soudu je třeba vnímat jako apel, memento, ale i jako povzbuzení. Apel na odborný, praktický a hodnotový přístup ke vzdělání mladých právníků. Memento poukazující na to, že konzervativní chápání rodiny je terčem neutuchajícího tlaku, který nelze podcenit. Povzbuzení pro všechny ty, kteří jsou ať už v rámci své profese nebo přímo ve svých rodinách, těmi pravými svědky toho, že je a vždy bude v nejlepším zájmu dítěte, aby dostalo nezaměnitelné dary výchovy od otce a mámy. (7) My všichni, celá naše společnost, a možná i náš Ústavní soud, budeme takové svědky potřebovat.
Šimon Hudák
Autor je spolupracovník
Institutu pro lidská práva a rodinnou politiku
Poznámky k textu:
(1) Napr. rozhodnutie ESĽP vo veci Fretté proti Francúzsku č. 36515/97.
(2) Napr. Ústavný súd Českej republiky, sp. zn.: PL. ÚS 11/16 „Pro výklad zákonných ustanovení, upravujících kompetence Ústavního soudu, má zásadní význam také vůdčí princip ovládající ústavní soudnictví v demokratických právních státech, kterým je princip zdrženlivosti (sebeomezení) soudní moci.“
(3) Poslanecká snemovňa 2014, tlač č. 320, prerokovanie na schôdzi 48. schôdzi začínajúcej 28.7.2016.
(4) Rozhodnutie ESĽP vo veci X. a ostatní proti Rakúsku č. 19010/07.
(5) Napr.: David Popenoe: Life withouth Father: Compelling New Evidence That Fatherhood and Marriage Are Indispensable for the Good of Children and Society. New York: Free Press, 1996, str. 146.
(6) Ústavný súd sa nestavia „do pozice neomylného vykladače práva, což mu jednak nepřísluší a jednak to ani není pravda.“ (Ústavný súd Českej republiky, sp. zn.: Pl. ÚS-st. 42/15).
(7) W. Bradford Wilcox: Reconcilable Differences: What Social Sciences Show about the Complementarity of Sexes nad Parenting. In: Touchstone 18, č. 9 (november 2005), str. 36.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 8. 7. 2016 naleznete
zde.
