Zamyšlení nad evangeliem 15. neděle v mezidobí.
Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu řekl: „Co j psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe.“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl:
„Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden samaritán přišel na té cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: „Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.“ Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“ (Lk 10,25-37)
Láska k Bohu
je hlavní silou křesťanské zbožnosti, osou a náplní všeho křesťanského jednání. Bůh je láska, a proto je láska i cestou k němu. Všechny nezfalšované projevy víry a života z víry musí vyrůstat z lásky k Bohu.
Láska k bližnímu
Žijeme v době, která trpí inflací slova „láska“. Romány, šlágry a filmy líčí lásku jako lehkomyslnou hru, flirt, nevěru a požitkářství na účet slabšího partnera – tedy úpadek pravé lásky, která chce přinášet jen dobro pro druhého. Mládež je nejvíc nakažena tímto falešným názorem a ukazuje to strachem, že něco zmešká, jestliže se nevrhne předčasně do honby za sexuálními zážitky. Jak slabý vliv musí mít potom Boží požadavek lásky k bližnímu na tyto mladé lidi! Chceme-li dobře chápat konkrétní situaci, musíme si být vědomi i tohoto psychologického stavu mládeže!
Uskutečnění blíženské lásky
je předávání Boží lásky ostatním tvorům. Bůh je láska, miluje mě a já nejsme jen cílem, nýbrž i jednou z cest Boží lásky k celému stvoření.
„On napřed miloval nás“ a „vydal se sám za nás“ až na smrt kříže. Proto může dát „přikázání“, abychom nepřehrazovali v nás stezky jeho lásky, nýbrž nesli dál Boží dobrotu.
Smět milovat je největší důstojností a povoláním člověka. Boží kmen lásky dává ratolestem sílu k dobrému ovoci lásky, např. mužům, aby se nemstili nepřátelům nebo aby zachovávali věrnost dlouho nemocné manželce; manželkám, aby nesly denní kříž trpělivé lásky k málo charakternímu muži; ženám a mužům v klášterních komunitách, aby sloužili bližnímu ze zvláštního pověření; dívkám, aby si cenili dobrého svědomí víc než možnosti „udělat dobrou partii“; lidem, kteří nasazují zdraví i život v práci nebo ve zvláštních svízelích pro druhé…
Důkazem zbožnosti
není znalost katechismu nebo „věřím v Boha“ nazpaměť, nýbrž jedině smýšlení a jednání podle víry a snaha být nástrojem Boží lásky k lidem. Odpouštět, nemstít se, být trpělivý, vděčný, taktní, slušný, milosrdný, ohleduplný, tedy být dobrotivý, je nejlepším důkazem lásky k Bohu a křesťanským svědectvím.
Zkušenost učí, že právě praktikující křesťané a úřední osoby církve jsou v nebezpečí tvrdosti srdce, bezohlednosti a sobectví. Snad k tomu svádí jednostranné mínění, že pravověrnost je nadevšechno; snad lehčeji zatvrzuje srdce přesvědčení, že křesťan nejlépe zná cestu k Bohu.
Židovský kněz i levita jdou domů z liturgické bohoslužby v Jeruzalémě. Jistě se snažili v chrámě o vzornou kultovní službu a byli naplněni myšlenkou na Boha. A právě tato jednostranná zbožnost je karikaturou: kněz si říká, že je tu pro bohoslužbu a ne pro ošetřování zraněných; levita si říká, že by se kultovně poskvrnil, kdyby se dotkl krvácejícího nebo možná už mrtvého. Oba se chtějí spokojit s láskou k Bohu bez uskutečnění blíženské lásky – a tím samozřejmě zrazují zbožnost. Kdo chce oddělit náboženství od života, kdo pěstuje kult bez lásky k člověku, kde křesťan nemá sociální smýšlení, tam zrazuje člověk člověka i Boha.
Zbožnost je v podstatě sociální jev
Nelze oddělit lásku k Bohu od lásky k bližnímu; nikdo se nesmí odloučit svou vinou od lidské společnosti tím, že by popřel svou zodpovědnost k druhým; ani mnich v klášteře nemůže odloučit modlitbu a oběti řeholního života od živého společenství blíženské lásky.
Blíženská láska křesťanská
se liší v několika podstatných prvcích od přirozeného soucitu, dobroty, kamarádství, humanity. Nejdůležitějším rozdílem se mi zdá být odlišná pohnutka dobroty lásky k Bohu a vůle pomoci druhému na cestě k Bohu. Rozdílná pohnutka je také důvodem k rozdílné intenzitě a trvalosti dobroty: přirozená láska snadno ochabuje a existuje jen k některým blízkým osobám; křesťanská láska nemůže být omezena na přátele, nehledá svůj prospěch, všechno přetrpí a nikdy nepomíjí. Důležitý je též rozdíl v účinku nadpřirozené a přirozené lásky: i nejušlechtilejší humanita nepomůže člověku v nejdůležitější věci, totiž v dosažení Boží spásy. Proto je křesťanská láska objektivně mnohem vyšší hodnotou než přirozená dobrota; záleží na nás, zda z ní učiníme ve vlastním životě i nejvyšší subjektivní hodnotu!
Ježíš, je pravý milosrdný Samaritán
Pán nepodal přikázání lásky pouze slovy, nýbrž žil je svým životem od vtělení „pro naši spásu“ až po smrt na kříži z lásky k nám. Nenechal ležet lidstvo v polomrtvém stavu u cesty, nýbrž vydal se z nebeské nádhery na cestu pozemskou pouští, sklonil se jako milosrdný Samaritán ke zraněnému lidstvu, léčí rány hříchů olejem a vínem svátostí, přivádí nemocné lidstvo do pohostinného domu církve, nařídil církvi, aby se starala o zraněné, zaplatil svou krví za jejich uzdravení a přislíbil, že uvede při své návratu na konci časů všechno do pořádku.
Proto je pochopitelný zásadní požadavek Páně, abychom se snažili o blíženeckou lásku jako o následování Páně.
V Božím dluhu
„Co vynaložíš nad to, já nahradím, až se vrátím“. Přijal bys za dva denáry (mzdu za dva dny práce na vinici) těžce nemocného do opatrování, kdyby ti neznámý zachránce slíbil, že se až později postará o zaplacení dluhu? Nevím, nevím…
Více je třeba v této perikopě myslet na naše dluhy u nebeského hospodáře: směnky a úpisy ze zpovědnice, z exercicií, ze slibů pro víru po automobilové nehodě nebo ve vězení, z dobrých úmyslů v nemocnici či před operací: „Jestli…, pak dám do pořádku… dám… budu denně…“ Dostali jsme Boží úvěr: začali jsme už se splátkami?
Znepokojuje nás dluh u Pána aspoň tolik, jako nezaplacený úvěr u souseda? Bůh má čas, mnoho času – a zatím není ani pro nás pozdě. Jednou však bude pozdě na vyrovnání, když „přijde noc, kdy nikdo nebude moci nic konat“: rozhodně je moudré držet se v této věci čínského lidového přísloví: „V životě je vždy později než si myslíme!“
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
