Poklona arcibiskupa Cyrila Vasila patronům Evropy, svatým Cyrilovi a Metodějovi.
Když se konají oslavy nějaké významné osobnosti, když se nějaká skupina lidí vydá na návštěvu, aby pozdravila někoho, koho si nesmírně váží, komu za něco vděčí, koho považuje za vzor - tak se nejednou vyvstává otázka: Jak to vyjádřit, co by bylo dobré říct?
Může se stát, že najednou chybějí slova. Nebo, že jich je najednou příliš mnoho a hlasy se prolínají a stávají se nesrozumitelnými. Tehdy se skupina může dohodnout, že pověří někoho ze svého středu, aby promluvil k oslavenci jménem všech, aby řekl to, co cítí jako nejdůležitější.
V těchto dnech se na místě nerozlučně spojeném s misí sv. Cyrila a Metoděje sešla početná skupina jejich přátel ze Slovenska, aby si připomněla 1150. výročí jejich příchodu mezi naše předky. A mně se dnes dostalo pověření, abych přednesl slovo. Obvykle na tomto místě liturgie zaznívá homilie, kázání, ve které celebrant či kazatel promlouvá k věřícím.
Dnes tomu však bude trochu jinak. Dnes tu nechci přednést tradiční poutní kázání, nebudu promlouvat k vám, poutníkům, ale ve jménu svém a věřím, že i vašem bych chtěl promluvit k našim oslavencům - svatému Cyrilovi a Metodějovi a jelikož se jedná o promluvu k světcům a věrozvěstům, spíše bych toto slovo nazval modlitbou.
Drazí Cyrile a Metoději!
Chtěl jsem začít připomínkou toho, že nás dělí jedenáct a půl století dějin, to bych ale začal trochu neohrabaně a nepřesně. Všichni přece víme, že pro ty, kteří se mají rádi, čas není překážkou, že neexistují hranice - a to ani v době, ani prostoru.
Správnější by tedy bylo říci ne to, že nás dělí, ale že nás spojuje jedenáct a půl století - tak dlouho jsou vaše osudy a osudy slovanských národů, i našeho národa, vzájemně propletené. Tak dlouho jsme navzájem spojeni v lásce, oběti, věrnosti, úctě a inspiraci.
První tři vlastnosti - láska, oběť a věrnost jsou vaším darem, úcta a inspirace chtějí být naší odpovědí. Protože se však ani při slavnostních proslovech nesmí lhát či přikrášlovat pravdu, a to ani tehdy, když tato je nepohodlná, tak musím přiznat, že jednotlivé spojovací články tohoto pojiva nejsou stejně silné. Vy jste nikdy nezaváhali v lásce k Pánu a v obětavé lásce k těm národům, ke kterým jste byli posláni hlásat evangelium.
Z naší strany však úcta vůči vám i inspirace se vaším příkladem byly často nedostatečné, poznamenané mnoha našimi chybami - osobními i historickými, naší pyšnou nevědomostí, naší slabošskou zakomplexovaností a neochotou cenit si dobro - a to musíme přiznat i na pouti, kterou jsme nazvali "národní".
Národní pouť je projevem národního povědomí, a proto nás vede i k zamyšlení se nad naším národním prožíváním vztahu k vašemu dílu a odkazu. Vy jste svůj život z lásky k Bohu obětovali hlásání evangelní pravdy a tomuto vašemu darování jste zůstali věrní. Pro Krista jste se zřekli nejen kariéry, bohatství, ale i své rodiny a domoviny. Nám už tato naše krátká návštěva v Římě, v cizině, ozřejmuje důležitost toho, že můžeme tato svatá místa svobodně navštívit a stejně se můžeme svobodně vrátit domů, do vlasti.
Mnozí ještě máme v živé paměti časy, kdy nebylo možné z vlasti odejít ani kousek, abychom se podívali na Děvín z druhé strany Dunaje a těm, kterým se to nějak podařilo, zase nebylo možné vrátit se.
Láska k vlasti však dnes není termínem, který by se velmi používal nebo který by opravdu ovlivňoval naše životy - a je to trochu škoda. Vy jste dokázali vzdát se své vlasti, ale ne pro to, že byste šli do ciziny hledat lepší živobytí, ale "pro lásku ke Stvořiteli". Zřekli jste se možnosti bydlet ve své vlasti, ale láska k ní zůstala ve vašich srdcích. Tak jste to vyjádřili v ranní modlitbě východního obřadu, v kánonu byzantské jitřní mše, který jste složili na počest sv. Demetera. Zde jste přes oslavu patrona města Soluně vyzpívali vaši lásku k rodnému městu, lásku k vlasti:
Ó slavný, tvá země o tobě ví, že jako nový Mojžíš jsi přemohl modlářské lsti, a tak uváděl svůj lid do věčných příbytků, proto tě dnes, blažený, čestně ctí a důstojně oslavuje. (...) O tvých podivuhodných zázracích se vypráví i mezi barbary ...
Svatého Demetera jste představili nejen jako zvláštního patrona Byzantinců, se kterými byli Slované právě nejednou ve válečném konfliktu, ale jako toho, koho Boží "Moudrost, (...) určila za slavného milovníka otčiny." Ve vaší modlitbě jste se k němu utíkali říkajíc:
Voláme k tobě, blažený. Zachraň nás, co s vírou opěvovujeme tvůj svátek. A ještě tě prosíme: Zachraň své služebníky od nebezpečí, které jim nyní hrozí ...
Jaká nebezpečí jste měli na mysli? Mnohostranná - předvídaná i nepředvídaná. Na prvních misích jste čelili disputacím pohanů, vyznavačů islámu i judaismu - ale byly to spíše akademické polemiky. Od prvních společných kroků vaší mise mezi Slovany však bylo vaše účinkování vystaveno útokům nepřejníků - a to ani ne tak od pohanů, jako z řad těch, kteří měli být vašimi bratry ve víře, z řad latinského duchovenstva. O pronásledování, které jsi podstoupil ty, svatý Metoději, hovoří tvůj životopisec velmi plasticky, když připomíná, jak jsi "na všech cestách upadal do mnoha nebezpečí od ďábla, na pustinách mezi zbojníky, na moři od rozbouřených vln, na řekách od nečekaných zastíní; ( ...) od falešných bratří "(ŽM XIV).
Nedá se říci, že by v tvém případě šlo jen o hagiografický rétorický obrat, když zejména v posledním případě "falešných bratří" nám situaci dostatečně jasně osvětluje list papeže Jana VIII. pasovskému biskupovi Hermanrikovi, kde mu vyčítá jeho chování se k tobě, "bratrovi v biskupské službě":
Vždyť kterého nemluvě biskupa, kterého světského (člověka), ba dokonce ukrutnost a nevýslovnou surovost tyrana nepřekročila, nepřekonala tvá troufalost, když si bratra a našeho spolu biskupa Metoděje v žaláři věznil a pod širým nebem v nejtužší zimě a za hrůzných dešťů dlouhou dobu trýznil a zbavil práv biskupství jemu svěřeného, ba ve své nepříčetnosti jsi zašel tak daleko, že bys ho přivlečeného před biskupský sbor byl jezdeckým bičem sešlehal, kdyby ti v tom nebyli jiní zabránili.
A tentýž papež musel napomínat jiného biskupa, frizinského Annona:
Tvá opovážlivost a zvůle přesahuje nejen mraky, ale i samy nebesa. Vždyť sis uchvátil působnost apoštolské stolice a jakoby patriarcha sis přivlastnil právo soudit arcibiskupa. (P. Ratkoš, Prameny, 179-180)
Nebezpečí na silnicích byly pro vás oba, putující misionáře, součástí života. Putování po neznámých a "cizích" krajích se proto odráží i v kánonu, kde jste se ptali svatého Demetra, ale vlastně sami sebe i našeho Pána:
Ó moudrý, proč my jediní tvoji ubozí služebníci, zbavení jsme tvé krásy a pro lásku ke Stvořiteli chodíce po cizích krajích a městech, ó blažený, jsme vystaveni posměchu trojjazyčníků a bludařů?
Toto "chození po cizích městech" a "posměch trojjazyčníků" se vztahovaly nejen na vaše účinkování mezi velkomoravskými Slovany, ale i na další putování, které bylo s ním spojené. Není možné nevzpomenout na to, jak vás v Benátkách, oba, ale zvláště Konstantina-Cyrila napadli, když se:
"sešli proti němu biskupové a kněží, i mniši jako vrány na sokola a pozvedli trojřečový blud a říkali: Člověče, řekni nám, proč jsi utvořil nyní Slovanům písmena a učíš je, které nikdo jiný předtím nevynalezl, ani apoštolové, ani římský papež, ani Řehoř Bohoslovec, ani Jeroným, ani Augustin? My však známe pouze tři jazyky, kterými se patří v knihách slavit Boha: Hebrejsky, Řecky a Latinsky" (ŽK XVI).
To ještě tehdy tito biskupové a kněží nemohli ani tušit, že už o pár měsíců později římský biskup Hadrián II. položí vaše knihy a písma právě tady, v tomto chrámu na oltář, že u jesliček uložených v této bazilice a připomínajících příchod Božího Slova na svět, udělí naší řeči a liturgii v ní slavené ať už v obřadu řeckém nebo v obřadu římském, tu nejvyšší důstojnost, které uznají schopnost hlásat, ba co víc, jejich prostřednictvím znovu zpřítomňovat duchovně, ale i materiálně, reálně a viditelně "Slovo které bylo na počátku ... to Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi."
V tomto mariánském chrámu, tady před pohledem Bohorodičky, před ikonou, kterou Římané nazývají záchranou římského lidu, Salus populi romani, jste se spolu s učedníky radovali ze zdaru vaší mise, ale z vašeho srdce se neztrácel ani jasný obraz chrámu ve vašem rodném městě. Zvláště osobní, ba přímo dojemná, je vzpomínka na rodný kraj a chrám, kterou jste nám zanechali v již zmíněné modlitbě:
Moudrý Demetře, zářící stojíš před Božím trůnem, nezapomeň na nás, ale uctivě se přimlouvej, ó svatý, za bídu nás, poutníků a cizinců, kteří nyní opěvujeme tvou vznešenost, neboť k tobě zvedáme svůj zrak a pevně doufáme ve tvou přímluvu.
"Poutníci a cizinci" - ano, takového označení se vám zajisté dostávalo, vždyť i franští biskupové vyčítali Metodějovi: "V naší oblasti učíš!" A další protivníci falešně prohlašovali: "Nám dal papež moc, tohoto však i učení jeho káže vyhnat! (ŽM IX; XII.). Jak nechtění cizinci byli vyhnáni vaši žáci z Nitranska i celé Velké Moravy krátce poté, co jsi ty, Svatý Metoději, odevzdal svou duši Pánu.
Ale to, co se mohlo chápat jako vítězství zla, se ukázalo nakonec jako vítězství dobra - vaše dílo se tímto způsobem rozšířilo a pevně zakořenilo u jiných Slovanů, u těch, kteří si více dokázali vážit vlastní písmo, vlastní obřad i vlastní kulturní i národní nezávislost. A v konečném důsledku i my, potomci prvních adresátů vaší mise, jsme si nejprve mysleli, že jedinou nadějí naší národní záchrany bude přichýlit se "k vroucímu ... tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům".
Poté, po další neblahé dějinné zkušenosti jsme si uvědomili, že ve stínu toho dubiska, by naše národní lipka zakrněla -, a tak se opět obracíme k vám, k vašemu dědictví a odkazu s prosbou: Vyučte nás pravdě. Jste přece naši učitelé a navzdory různým formám vyhánění, odnárodňování, náboženského pronásledování jste stále zůstali v srdci našeho lidu.
Dokonce když jsme na vás někdy v dějinách my sami zapomínali, vy jste na nás nezapomněli, tak jak jste nezapomněli na své krásné rodné město. Vaše vzpomínka na velkolepý soluňský chrám sv. Demetera je pochopitelně plná nostalgie po rodném kraji:
Slyš, ó slavný, nás ubohé a smiluj se, protože jsme daleko vzdáleni od tvého slavného chrámu a srdce v našem nitru dnes spaluje touha, ó svatý, po tvém chrámu, abychom se mu, na tvou přímluvu, jednou ještě mohli poklonit.
Tobě, sv. Cyrile, se tato touha spatřit ještě jednou své město nesplnila. Nevrátil ses do vlasti, ale odtud - z Říma - odešel jsi do nebeské vlasti. Ale ve skutečnosti jsi neopustil ani naši otčinu - ta byla ve tvé mysli a srdci až do tvého posledního dechu. Zde v nedalekém klášteře sv. Praxedy ses modlil před smrtí:
Pane Bože můj, ... vyslyš mou modlitbu a zachovej věrné ti stádo, nad kterým jsi ustanovil mě, nesoucího a nehodného služebníka svého. Zbav ho bezbožné a pohanské zloby těch, kteří vyslovují proti tobě rouhání a znič trojřečový blud a zvelebuj svou církev .... (ŽK XVIII).
Svatí Cyrile a Metoději! Když vás chválíme za vaši obětavost při hlásání evangelia, za schopnost vzdát se věcí a citů vám drahých, jistě tím nechceme říci, že jste byli necitliví, že by vám jaksi fatalisticky nebo fanaticky bylo vše lhostejné. I vy jste pociťovali nostalgii po vlasti, po své domovině, i vám ležel na srdci osud vaší vlasti. A právě proto jste i naše předky učili a skrze ně i nás, dnes, učíte skutečné lásce k vlasti. Učili jste nás, že za vlast je třeba se modlit a pracovat pro ni, dokonce spolu s našimi předky jste se za ni modlili takto:
Cesarstvije naše Gospodi milostij tvoj prizri, i ne otdaj našego tuzim i ne obratij nas v plen narodom poganskim. Hrista radi, Gospoda našego,iže cesari s Otcom i s Svetim Duhom.
(Pohleď, Pane, milostí svou na naše království. A nevydej, co je naše cizím. A nevydej nás v kořist národům pohanským. Skrze Krista, našeho Pána, který kraluje s Otcem i Duchem Svatým.)
Dnes bychom se měli tuto modlitbu modlit často - i když nemáme království, ale republiku. I dnes totiž hrozí, že to, co je naše, bude vydáno cizím. Jak? Tak, že se budeme naivně domnívat, že jsme to my, kteří rozhodujeme o naší vlasti, o našich domovech, o našem hodnotovém systému, o našich daních a o jejich požívání - a přitom budou tato rozhodnutí padat někde jinde, daleko, a nebudou to už naše osobní rozhodnutí, ba nebudou už vynášeny dokonce ani těmi našimi zástupci - ať už jsou takoví či onací -, které jsme si vybrali.
Oni sami se totiž v našem jménu, aniž bychom si toho příliš všimli, krok za krokem, postupně, zřeknou naší samostatnosti, sami se "nepozorovaně" vydáme cizím - tak jako již v dějinách nejednou -, a to naší lhostejností ke společnému dobru, roztříštěností, nedostatkem ideálů, malichernými spory, touhou získat si přízeň mocnějších či ocenění dnešních velmocí.
I dnes bychom se měli modlit a prosíme i tady, teď, o Vaši přímluvu, svatí Cyrile a Metoději, abychom se v naší vlasti nestali kořistí národů nebo ještě dříve zvyků pohanských. Stát se kořistí národů pohanských - to dnes neznamená obávat se vpádu jakýchsi hunských či avarských hord - novodobé pohanství se dnes šíří mnohem záludněji, ba téměř neznatelně - ve formě morálního relativismu, pod heslem falešně chápané svobody či bezbřehé tolerance, která označuje za netolerantního toho, kdo svůj názor opírá o pravdu evangelia a nebojí se to říct nahlas.
Novodobé pohanství, odmítající křesťanský hodnotový systém, se projevuje i ve formě do extrému hnané politické korektnosti, která se povyšujíc na roveň zákona zakazuje zlo označit jako zlo.
Svatí Cyrile a Metoději, pokud jste si ve vašich časech neuměli představit ani vy ani naši předkové, kteří byli tehdy ještě dokonce označováni za barbary, co je to
politická korektnost dotažená do absurdnosti, tak vám musíme vysvětlit, že takto chápaná korektnost vyžaduje, aby to, co se po celá tisíciletí považovalo a v každém katechismu označovalo za "do nebe volající hříchy" najednou nabylo novou terminologickou i morální kvalifikaci.
Veřejně se tyto věci prý nehodí říkat, a knězi či biskupovi v kázání už vůbec ne, protože by to hned bylo označeno za demagogické tmářství, a vyvolalo by to možná vášnivé a v podstatě neplodné diskuse - ale vám sv. Cyrile a Metoději to můžeme říci.
Do nebe volající "krev Ábela" - se v případě usmrcování nenarozených má dnes nazývat aplikováním práva svobodné volby matky, práva které nikdo nesmí zpochybnit, pokud nechce ztratit oblíbenost či volební preference a stát se terčem nenávisti či posměchu i ze strany těch, kteří se formálně nazývají křesťany, ale ve svém životě se zásadami křesťanství neřídí.
Jiný katechismem označený jako do nebe volající hřích je "volání utlačovaného lidu v Egyptě, nářek cizince, vdovy a sirotka, nespravedlnost vůči námezdnímu dělníkovi" - tohle všechno máme dnes prý chápat jako aplikaci volného trhu práce, regulaci migrační politiky a projev svobodné tržní ekonomiky.
Do nebe volající "sodomský hřích" prý už, po novém, máme respektovat jako projev jinakosti a přestože nábožensk procesí už vycházejí z módy ono novopohanské náboženství považuje za projev nové kultury všestrannou podporu takové "jinakosti" hrdými pochody, stíráním přirozených rozdílů mezi mužem a ženou, otcem a matkou, redefinováním pojmu partnerství, manželství i rodiny, celým tím nestravitelným antropologickým gulášem, který v budoucnu přinese jen břichabol.
Máme to dnes opravdu těžké, svatí Cyrile a Metoději! Za vašich časů vládci hledali pro svůj národ učitele a vysílali za nimi delegace, vítali je a svěřovali jim žáky - dnes se učitelé pomalu musí bát žáků, protože princip jakékoliv přirozené autority ztratil podporu veřejnosti a vládci si práci těch, kteří vyučují, necení ani natolik jako práci těch, které stát potřebuje, aby mohl pomáhat a chránit občany a hlavně honit skutečné zločince. Jako kdyby nebylo lepší dobrou výchovou předcházet degradaci člověka než ji později, za drahé peníze, trestat.
Novodobé pohanství nesnese víru v Jednoho a Trojjediného Boha, který je Tvůrce, Zákonodárce i Soudce. Proto požaduje radikální náboženskou neutralitu, která už ale není neutralitou, ale je vpodstatě prosazováním kulturního a politického ateismu. Proto se snaží ze všech sil co nejvíce zesměšnit všechno, co je projevem víry, co je projevem vyššího mravního principu, co je znakem morálního pořádku. Z toho ale nepřímo vyplývá i ztráta úcty k jakékoli lidské autoritě.
Současná ztráta důvodů k úctě k zákonné autoritě je přímo úměrná lehkovážnosti, se kterou nejednou nositelé autority hazardují se svou důvěryhodností - ať už jde o představitele rodinného, občanského, politického či církevního života. Mohli bychom pokračovat ve výpočtu pastí novodobého pohanství ještě dlouho, ale možná bychom tím příliš zakalili radostnou atmosféru Vašeho dnešního svátku.
Svatí bratři Cyrile a Metoději, Vy, posíleni důvěrou v nebeskou pomoc Vašeho patrona svatého Demetera, pustili jste se do boje s pohanstvím, nepřejíctvím a nevědomostí. K vašemu patronovi jste se modlili slovy: "Ze strašlivé mlhy a nevědomosti očisti nás, vždyť ty miluješ otčinu, moudrý Demetere, a svou přímluvou nám dopřej opěvovat v dnešní den tvé jasné narození."
Tento boj je s jistou obměnou aktuální i dnes, a proto se i my při vzpomínce na Váš příchod mezi naše předky obracíme na Vás přepsáním slovy této Vaší modlitby, adresované nyní ale k vám, svatí Cyrile a Metoději: Ze strašlivé mlhy a nevědomosti vyveďte nás , vždyť vy milujete svěřené vám stádo i naši zemi, a svou přímluvou dopřejte nám najít světlo pro náš život a následovat ho s věrným srdcem.
Zde před obrazem Bohorodičky se spolu s vámi chceme modlit slovy starobylé písně, kterou jste složili na její počest: "Víme, Panno, že ty jsi přístav pro ty, které krutě trápí hořkost života. Všichni tě prosíme, Neposkvrněná, abychom ve víře našli svou útěchu."
Zakončujíce naši národní pouť, chceme vám znovu svěřit náš národ a tvými slovy, svatý Cyrile, modlit se za něj: " ... všechny spoj do jednoty, učiň ho lidem znamenitým, jednomyslným v pravé víře a správném vyznávání a vnukni jim do srdcí slovo tvého ustanovení. .... Schovej je pod ochranou svých křídel, aby všichni chválili a slavili jméno tvého Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen."
Cyril Vasiľ
Řeckokatolický arcibiskup a sekretář Kongregace pro východní církve.
Text vychází ve spolupráci s revue Impulz, kde byl původně zveřejněn. Odezněl jako homilie na závěr národní pouti v Římě, v bazilice Santa Maria Magiore 28. února 2013.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 5. 7. 2016 naleznete
zde.
(Na Fatym.con vydáno 5. 7. 2016; 4. 7. 2019 - 2053; 5. 7. 2020 - 3082 přečtení)
