Článek 16 let ženatého otce čtyřech dětí, který je uznávaným řečníkem a učitelem v oblasti křesťanského života, manželství a vztahů je rozdělen do několika oblastí, z nichž každá nabízí tip, jak postupovat:
1. Od nejútlejšího dětství * 2. Každodenní modlitba * 3. Čtení Písma * 4. Bohoslužby * 5. Společenství * 6. Služba * 7. Svatost
1. Od nejútlejšího dětství
Opět si vypomůžeme katechismem:
Rodiče mají své děti uvádět do tajemství víry už od prvních let života. Mají začít s výchovou dětí k víře již v jejich nejútlejším věku (KKC 2225-2226). Jistý řeholní kněz připravoval na první svaté přijímání mentálně postižené děti. Kněží z okolí si ho dobírali a jeden z nich se ho na kněžské rekolekci zeptal: "
A ty si myslíš, že tomu rozumí?" On mu s úsměvem odpověděl: "
A ty tomu rozumíš?" Pokud jsme zaměření na náboženství, příliš si zakládáme na intelektu. Ale Ježíš jasně říká: "
Otče,, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým" (Lk 10,21).
Jak si dítě vytváří dobrý vztah např. k dědečkovi? Tak, že rodiče ho k němu přivádějí, ukážou mu, že je to blízká osoba, které důvěřují a která je má ráda. Časem se osmělí a dovolí, aby ho vzal do náruče. Zvyká si na jeho tvář a na jeho hlas. Postupně ho poznává a začíná mu důvěřovat. Bůh určitě není žádný dědeček, ale toto přirovnání docela dobře objasňuje, jak si vytváří vztah k Bohu dítě rodičů, kteří věří v Boha, Otce. Přestože dědečkovi prokazujeme úctu a respektujeme pravidla, která platí v jeho domě, přece má přednost srdečná laskavost, radost ze setkání, vzpomínky na společné zážitky a dojemné vyznání: "
Víš, zlatíčko, toto je můj táta!" Dítě tomu v té chvíli nepotřebuje "rozumět". Ono to vnímá, cítí a jeho srdce se učí důvěřovat osobě, které důvěřují i jeho rodiče.
Způsoby života v rodině mohou pěstovat citové postoje, které po celý život zůstávají pravými předpoklady a oporami živé víry (KKC 2225).
Tip: Mluvte s dětmi o Bohu řečí přiměřenou jejich věku,
ale ne infantilně, dětinsky.
Zvěstujte jim víru,
ne pohádkové příběhy!
2. Každodenní modlitba
(srov. KKC 2205)
Modlitba je na prvním místě setkání s Tatínkem. Až potom nějaký náboženský rituál. Děti to vidí a vnímají. Jestli se modlíme nebo nemodlíme. Jestli je to pro nás jen břemeno povinnosti nebo hluboké přesvědčení a touha po Otcově přítomnosti a požehnání. Jestli jsou to slova srdce nebo recitování básničky. Pokud se v rodině nemodlíme - osobně, spolu, v tichu, nahlas, na liturgii - je to nejsilnější vyznání nevíry.
Mnoho rodičů je zdrcených, že jejich děti se během modlitby "neumějí chovat". Nebojte se! Vše přijde. Nesrovnávejte je s dětmi v jiných rodinách. To dělali farizeové: "
Proč se Janovi učedníci a učedníci farizeů postí, a tvoji učedníci se nepostí?" (Mk 2,18). Buďte při modlitbě uctiví a veďte k tomu i své děti, jen z nich nevychovejte farizeje, ale učedníky Syna Božího.
Modlete se se svými dětmi, berte je na kolena nebo - pokud jsou malé - nechte je loudat se po pokoji, když se modlíte. Mluvte při modlitbě nahlas, srozumitelně a důrazně. Zpívejte Hospodinu. Nechte je tleskat, viklat se, tančit. Dělejte to i vy. Těšte se z Pána. Nabídněte jim nějaké jednoduché slovo, které se může stát jejich modlitbou. Zapalte svíci a řekněte: "
Světlo Kristovo." Dotkněte se jich a požehnejte jim. Prostě, dělejte to, čemu věříte a co vám i jim pomáhá vyjádřit víru. Ukažte jim, že Bohu patří veškerá úcta, ale že se ho není třeba bát, protože je dobrý a milosrdný.
Formulované modlitby jsou dobrou pomůckou, zejména od Ježíše pocházející modlitba "Otče náš". Vyvarujme se však hodnocení míry víry na základě znalosti všemožných pobožností. Mnozí zbožní rodiče si pokládají za svatou povinnost, aby jejich děti znaly (a modlily se) různé formy růženců, ale neuvědomují si, že nejdůležitější je, aby poznali Otce.
Tip: Pokud se v rodině pravidelně nemodlíte,
začněte s tím! Vyznejte před svými dětmi
jednoduše a jasně víru,
že Bůh je milující Otec, kterému důvěřujete
a pomodlete se "Otče náš".
Nabídněte, že kdo chce,
může přednést krátce vlastními slovy,
co má na srdci.
Udělejte to každý den ráno i večer!
Pokud se v rodině modlíte,
zkuste najít, jestli ve vašich modlitbách
není něco, co vaše děti mýlí
a měli byste s tím přestat
(např. přílišný formalismus nebo rutina);
a jestli není něco,
co ve vašich modlitbách chybí
a měli byste s tím začít
(např. zpěv nebo čtení Písma).
3. Čtení Písma
Koncilní dokument
Dei verbum říká:
Křesťanská zbožnost se má živit a dát se vést Písmem svatým. Posvátný koncil velmi naléhavě a zvláštním způsobem vyzývá všechny věřící v Krista, aby častým čtením Písma svatého získali "vznešené poznání Krista Ježíše" (Flp 3, 8).
Neboť "neznat Písmo znamená neznat Krista" (DV 21 a 25).
Zapomeňte na předávání víry svým dětem, pokud se vaše zbožnost neživí a nedává vést Písmem. Citovaný výrok sv. Jeronýma ( "
neznat Písmo ...") v originále zní "
ignoranti scripty, ignorantia Christi". Doslova "
Ignorovat Písmo znamená ignorovat Krista".
Katechismus mluví také o rodinné katechezi:
Rodinná katecheze předchází, doprovází a obohacuje jiné způsoby poučování ve víře (KKC 2226). Je úkolem rodičů, zvláště otců, poučovat své děti ve víře. Pomáhat jim vnikat do tajemství víry postupně jak rostou a dospívají. Může se tak dít při ranní či večerní modlitbě nebo v neděli. Vykládat Písmo, články víry, praktický křesťanský život: modlitbu, liturgii, hledání povolání apod.
Je posláním rodičů naučit své děti modlit se a pomáhat jim odhalit své povolání Božích dětí (KKC 2226).
Tip: Začněte si každý den společně číst
jednu kapitolu z o Písma svatého
(můžete začít např. Evangeliem podle Marka).
Pokud to nedokážete, udělejte to alespoň v neděli.
Promluvte si o tom, co jste přečetli,
a krátce se pak pomodlete.
4. Bohoslužby
Děti na bohoslužby patří. Jsou plnoprávnými členy Církve. Katechismus říká v rámci výkladu čtvrtého Božího přikázání: "
Rodiče mají své děti od nejútlejšího dětství zapojovat do života Církve" (KKC 2225) a "
Farnost je eucharistické společenství a srdce liturgického života křesťanských rodin; je zvláště vhodným místem ke katechezi dětí i rodičů" (KKC 2226).
Praktické problémy s tím spojené je třeba řešit s klidem a rozvahou. Vést o tom dialog v rámci farnosti. Pokud se nedá jinak a je taková možnost, hledat církevní společenství, které je family friendly (přátelské k rodinám).
Jako mladí rodiče jsme se s Martuškou rozhodli navštěvovat bohoslužby společně a se všemi dětmi. Známe mnohé rodiče, kteří se rozhodli jinak nebo to po čase vzdali. Nechávali děti doma s prarodiči nebo se prostřídali. My jsme se tvrdohlavě "vláčeli" s dětmi každou neděli i na velké svátky do eucharistického společenství. Snažili jsme se najít způsob, který by umožnil nám i dětem co nejplnohodnotněji těžit z bohatství liturgie a který by byl zároveň ohleduplný k okolí. Stálo nás to hodně sil, párkrát jsme zažili nepříjemné reakce, ale nelitujeme. Mělo a má to velmi pozitivní vliv na jednotu rodiny, spojení s Církví i víru dětí.
Tip: Začněte se s dětmi krátce připravovat
na nedělní liturgii
(v sobotu večer nebo v neděli ráno).
Přečtěte si liturgické čtení,
vysvětlujte dětem to, čemu nerozumí
- např. "Co je to ten Druhý Soluňanům?" Nebo
"Proč má farář růžové roucho?" Apod.
5. Společenství
Křesťanská rodina je zvláštním projevem a uskutečněním církevního společenství (KKC 2204).
V současném světě, který je víře často cizí, ba až nepřátelský, mají křesťanské rodiny prvořadý význam jako ohniska živé a zářivé víry. Proto Druhý vatikánský koncil nazývá rodinu starobylým názvem Ecclesia domestica "domácí církev" (KKC 1656).
Členové rodiny si pomáhají růst ve víře svědectvím křesťanského života podle evangelia (KKC 2226).
Jako křesťanská rodina jsme církevním společenstvím, domácí církví. Nejsme jí však automaticky jen proto, že se všichni jednotlivě hlásíme ke křesťanství. Jsme jí tehdy, pokud se sdílíme se svým životem víry a navzájem si svědčíme o tom, jak Bůh jedná v našich životech. Pokud upřímně vyznáváme i svá pokušení, zápasy a pády. Pokud se navzájem za sebe modlíme a povzbuzujeme se Božím Slovem. Pokud nás nespojují jen přirozené svazky, ale i víra v Ježíše Krista a vzájemná Kristova láska. Na toto všechno si potřebujeme vytvořit prostor a udělat ho nedílnou součástí našeho rodinného života. Takovými chvílemi společenství a sdílení víry mohou být večerní modlitby nebo pravidelný vyhrazený čas v neděli.
Rodina patří i do širšího společenství místní i všeobecné Církve. Potřebuje být živou součástí malého křesťanského společenství, komunity, hnutí, farnosti či řeholní rodiny. A stejně si potřebuje být vědoma příslušnosti ke Kristově Církvi ve světě. Církev je společenstvím společenství. Nikdo, žádný jednotlivec, ani žádná rodina, se nemůže izolovat od Církve. Víra není soukromá záležitost. K výchově dětí ve víře nezbytně patří i zkušenost křesťanského společenství. Zvláště děti potřebují svědectví a zkušenost víry zažít mezi svými věřícími vrstevníky. A to nejen jednorázově, např. na letním křesťanském táboře, ale i pravidelně v rámci malého křesťanského společenství či ve farnosti. Velmi dobrým prostředím pro děti může být i křesťanská škola.
Tip: Navažte pravidelný kontakt
s dalšími věřícími rodinami ve vašem okolí.
Porozhlédněte se a zjistěte,
jaké možnosti poskytuje vaše farnost
nebo aktivní křesťanská společenství,
hnutí či komunity - pro vás i pro vaše děti.
Vyberte si nabídku,
která je pro vás nejreálnější
a začleňte se do některého Společenství křesťanů.
6. Služba
Mnoho rodin podléhá konzumním a individualistickým trendům: Žít si pro sebe, starat se jen o své pohodlí a blahobyt. Katechismus připomíná, že
křesťanská rodina vykonává evangelizační a misionářskou činnost (KKC 2205). Sv. Jan Pavel II. zdůrazňuje, že
si nemůžeme jen tak spokojeně žít, když myslíme na miliony bratří a sester, kteří, přestože vykoupeni krví Kristovou, přece žijí bez poznání Boží lásky (Redemptoris missio 86).
Znakem víry a prostředkem jejího růstu je její hlásání:
Není totiž možné, aby někdo přijal Boží slovo a uvěřil v Boží království a nestal by se jeho svědkem a hlasatelem (Pavel VI., Evangelii nuntiandi 24). Součástí výchovy dětí ve víře je i povzbuzování ke svědectví a hlásání víry.
Výchova k víře se také nedá oddělit od milosrdné lásky: "
Jestliže má někdo majetek a vidí bratra v nouzi a srdce si před ním zavře, jak v něm může zůstávat Boží láska?" (1Jan 3,17). Nelze vychovat z dětí učedníky Krista, pokud jim zvěstujeme evangelium, ze kterého vypadli blahoslavenství i běda (srov. Lk 6,20-26) a slova Krále: "
Cokoli jste neudělali jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste to neudělali" (Mt 25 , 45).
Tip: Otevřete oči a srdce
a najděte spolu s dětmi příležitost
zříci se části svého pohodlí a blahobytu
a podělit se s vírou a pozemským majetkem
s někým v Čechách, na Moravě nebo ve světě,
nejlépe pravidelnou a dlouhodobou formou.
7. Svatost
Výchova ve víře je závazkem, který jsme na sebe vzali při křtu našich dětí. Ten nenaplníme jen tím, že je budeme vodit do kostela a zajistíme jim přijetí svátostí. Jan Pavel II. píše: "
Ptát se katechumena: "Chceš se dát pokřtít?", znamená zároveň se ho i ptát, jestli se chce stát svatým" (Novo millennio ineunte 31). Neexistuje zde žádná polovičatost: "
Usilujte o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána" (Žd 14,12).
Být svatým neznamená být bezchybným nebo perfektním v lidském pojetí. Slovo "svatý" v hebrejštině znamená "oddělený", "patřící". Oddělený od poskvrny tohoto světa (Sk 2,40; Jk 1,27; Řím 12,2) a patřící Bohu (1Pt 2,9). Neznamená to izolovanost od světa, který Bůh miluje a do něhož nás Ježíš posílá, ale jasný postoj, kam patříme: "
Víme, že jsme z Boha a celý svět je v moci Zlého" (1 Jan 5,19).
Cílem Boží výchovy není, abychom byli věřící, ale "
abychom měli účast na jeho svatosti" (Žid 12,10). "
Jako svatý je ten, který vás povolal, buďte i vy svatí ve všem svém počínání; vždyť je psáno: "Buďte svatí, neboť já jsem svatý." " (1 Petr 1,15-16).
Tip: Zvolte si svatost jako standard svého života.
A řekněte o tom i svým dětem.
Povzbuzením pro vás mohou být
kvalitní životopisy svatých,
ze kterých si můžete společně číst.
Asi všichni bychom chtěli mít "
věřící děti, které nelze obvinit z nevázanosti a neposlušnosti" (Tit 1,6). Představovali bychom si, že když na ně zakřičíme, ozvou se nám jako malý prorok Samuel: "
Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá" (1 Sam 3,9). A když jim něco přikážu, budou reagovat jako Ježíš: "
Ano, Otče, tobě se tak líbilo" (Mt 11,26). Proč to ale málokdy tak funguje?
Naše děti jsou Božími dětmi. Jsou stvořeni k jeho obrazu a podobě. Jsou však i našimi dětmi. Nám podobní, podle našeho obrazu. Rozdíl mezi Božím obrazem a naším obrazem je hřích. Náš hřích. Naše nedůvěra. Naše svévole. Naše neposlušnost. Naše vlažnost.
Výchova dětí proto musí vždy začínat našim pokáním: "
Kristus Ježíš přišel na svět zachránit hříšníky; a já jsem první z nich" (1 Tim 1,15). "
Bože, buď milostiv mně hříšnému" (Lk 18,13).
Je dobré, když se sdílíme, radíme a vzděláváme ve výchově. Ale to, co potřebujeme na prvním místě, je hluboká metanoia, obrácení, proměna smýšlení a srdce. Láska je tvůrčí. Pokud budou naše srdce proměněné Bohem, s pomocí Boží milosti si s výchovou našich dětí poradíme. Tehdy totiž budeme odrážet obraz Otce. A to je náš úkol: "
Napodobujte Boha jako milované děti" (Ef 5,1). Abychom mohli říci s Ježíšem: "
Kdo vidí mne, vidí Otce" (Jan 14,9).
https://www.facebook.com/milovatactit#sthash.vCSQ9Sue.dpuf
Převzato z
http://zastolom.sk,
článek z 21. 6. 2016 naleznete
zde.