Jakého kněze potřebuje dnešní Evropa? Evropa, která nemá pro co umírat, a tedy ani pro co žít. Evropa, která se potřebuje znovu naučit chválit Boha a klanět se mu.
Když Češi točí filmy, točí komedie. Když jdou do divadla, chtějí se zasmát. Česká kultura se – na rozdíl od té polské nebo slovenské – vyhýbá tragičnosti a heroismu. Hledá především pohodu. Chce být nad věcí. Její leckdy léčivý sklon nebrat se vážně má však i odvrácenou stránku. Snaží se vytvořit ze života nezávaznou hru, v níž se věci sebevážnější dají neutralizovat správnou dávkou humoru – jen
proto, aby nás neobtěžovaly. Smějeme se hrdinství, smrti, víře. Také kněz, pokud už se v české kultuře objeví, pak jako kdosi k smíchu: sneseme jen hřímajícího, láhve objímajícího feldkuráta Katze nebo přihlouplé panáčky z Troškových filmů.
„Zbytečný“ kněz
<łbr>
Hlavně ne patos. Jenže kněžství je patetické – ze své podstaty. Kristus Dobrý Pastýř přichází, aby položil život za své ovce, a totéž žádá po těch, kdo se svěřili do jeho školy. Kněz, bytost, jejímž
smyslem, je vyrábět z lidí svaté, táhnout je k nebi, nemůže být něčím nepateticky pohodovým, něčím nezávazným, nenáročným.
Je smutné, když se o knězi říká: „On je úplně normální,“ a myslí se
to jako chvála. Jinými slovy: Ten člověk poví vtip, zajde na pivo a neotravuje nás řečmi o hříchu, o svatosti, o smrti, soudu, nebi a pekle. Je smutné, když se o knězi říká: „Je v pohodě.“
Je mnohem potěšitelnější, když se udělá anketa o potřebnosti různých povolání a kněz, jak tomu bylo v naší zemi, skončí na předposledním místě. Značí to, že
Češi vědí, k čemu kněz je, že vlastně – ze světského hlediska – není k ničemu, že jim nemůže pomoci k ničemu z toho, co bezprostředně chtějí, jen ke svatosti, která je straší.
Pokud by myšlenka na kněze byla příjemná lidem, kteří před Bohem utíkají, pak by bylo na knězově kněžství patrně něco špatně. Kněz udržuje světla před svatostánky rozsvícená, je svědkem nechtěné
a naléhavé přítomnosti Lásky, která čeká na to, aby člověka uchvátila. Lidé kolem chodí bez povšimnutí a domnívají se, že by se nic nestalo, pokud by světla před svatostánky zhasla, pokud by už nikdo nepřinášel na oltáři Nejsvětější Oběť, která je nad všechny lidské oběti, protože při ní neumírá jen člověk pro Boha, ale Bůh pro člověka. Domnívají se, že by se nic nestalo, pokud by se život obce omezil jen na Továrnu a Stadion a Supermarket, jen na Pohodu. A pokud má mít v jejich životě místo kněz, pak jen natolik, nakolik ho lze do pohody vměstnat: smí žehnat stříkačky a 24. prosince v noci smí tvořit jednu z kulis Vánoc, ale běda mu, pokud bude tím, kým z podstaty je: totiž prostředníkem mezi Nebem a zemí, tím, který přináší Kristovu oběť Otci a kdo chce do této oběti vtáhnout všechny
včetně sebe.
Přítomnost toho zbytečného kněze dokonce i v místech, kde se do kostela nechodí, je potřebná právě proto, že rozrušuje měšťácké pohodlíčko, které jako krusta na duši člověku brání, aby se vůbec ptal, proč na světě je.
Měšťáctví
„Měšťáctví,“ píše Hermann Hesse,
je cestou pohody mezi extrémy, cestou rozumného středu. Hlavně nic nepřehánět. Nebýt zpustlíkem, ale ani světcem.
„
Člověk má možnost zcela a naprosto se oddat duchu, oddat se pokusu přiblížit se božskosti, ideálu světce. Má však obráceně i možnost zcela se oddat svým pudům, žádostem svých smyslů, a veškeré své snažení zaměřit na získání chvilkové rozkoše. Jedna cesta vede ke světci, mučedníku ducha, k odevzdání se Bohu. Druhá cesta vede k tomu být zhýralcem, mučit se pudy, oddat se zániku. A mezi oběma cestami se pokouší v umírněném středu žít měšťák. Nikdy se nebude obětovat, nikdy se neoddá ani rozkoším, ani askezi, nikdy nebude mučedníkem, nikdy se nepodvolí zkáze – naopak, jeho ideálem není vzdát se svého já, nýbrž si je uchovat, jeho snažení neplatí ani svatosti, ani jejímu protikladu, bezvýhradnost je pro něho nesnesitelná, chce sice sloužit Bohu, ale i rozkoši, chce sice být počestný, ale také trochu se na zemi pěkně pohodlně pomět. Zkrátka se pokouší usadit uprostřed mezi extrémy, v mírném a neškodném pásmu bez prudkých vichřic a bouří, a také se mu to daří,
jenže na úkor oné životní a citové intenzity, kterou skýtá život zaměřený na bezvýhradnost a extrémy. Intenzivně žít se dá jen na úkor svého já. A měšťák si necení ničeho než právě svého já […] Za cenu intenzity tedy dosahuje záchovy a jistoty, místo posedlosti Bohem sklízí klid svědomí, místo rozkoše pohodu, místo svobody pohodlí, místo smrtelného žáru příjemnou teplotu. Měšťák je tedy bytostně stvoření s chabou životní hybnou silou, stvoření úzkostlivé, bojící se sebeobětování a snadno ovladatelné.“1
Může vůbec Ježíš zachránit měšťáka? Zdá se to skoro nemožné, ale „u Boha je možné všechno“!
Kněz není tím, kdo lidi chlácholí v jejich měšťácké prostřednosti, a pokud ano, pak zrazuje Krista. Kněz je bořitelem světských útěch, burcovatelem pro Nebe. Jinak je nepotřebný. Jenže svět nepotřebuje nic víc než právě takové nepotřebné lidi, kteří by člověka vyváděli z jeho bludného kruhu mezi Továrnou, Stadionem a Supermarketem.
Je ironií současné Evropy, že těmi, kdo nás probouzejí z pohodlného měšťanského žití zaměřeného naprosto nekřesťansky na seberealizaci místo sebeztrácení, nejsou kněží, ale stoupenci radikálního islámu. Jejich ideály jsou šílené, zvrácené, přesto však disponují silou, již ochablá Evropa už nemá – silou obětovat se, silou klanět se něčemu,
co je přesahuje, i když to není pravý Bůh, ale modla, a ochotou položit život.
Proč se vlastně divíme?
Mnozí z nich se přitom nenarodili na Blízkém východě, ale v Belgii, Francii či Švédsku a obrátili se proti civilizaci, která je odchovala – a není divu. Saïd Kouachi,(2) jeden teroristů, kteří spáchali
prosincové útoky v Paříži, studoval na slušné francouzské škole a hrával fotbal v místním klubu, Amedy Coulibaly, jiný islámský atentátník, pár let před svým útokem pracoval jako vzorný zaměstnanec Coca-Coly, a dokonce si jako ukázkový příklad integrace do společnosti potřásl rukou s francouzským prezidentem. Tito a jiní muži, kteří se obalují výbušninou a střílí po lidech, nejsou
monstra z dovozu, ale evropští občané s evropským vzděláním.
Současná Evropa jim dává všechno, co má, a přece to nestačí. Starosta městečka na jihu Francie si posteskl, že se deset mladíků z jeho obce přidalo v Sýrii k džihádistům, ačkoli v jejich čtvrti právě
vystavěl výstavní skate park pro volnočasové aktivity. Jaký nevděk! Jak to, že tito mladí lidé, kteří nakonec sáhli po zbrani, nenašli naplnění v práci pro Coca-Colu, v jezdění na skate-boardu ani v čutání pro místní fotbalový tým?
Co jim v západní civilizaci chybělo? Jak to, že ti, kdo mají co jíst, s kým spát, s čím si hrát, nakonec propadnou fanatickým ideologiím a začnou svým bližním stínat hlavy? Copak jim Evropa nedala všechno? Dala – a bylo to málo. V člověku je touha po hrdinství, po modlitbě, po sebedarování, je v nás touha klanět se, kterou sekulární společnost se všemi svými výdobytky prostě nenasytí. Divíme se, že Evropany – a nejen ty arabského či tureckého
původu – láká radikální islám. Ale proč se vlastně divíme?
Společnost bez ideálů
Lidé jako Saïd Kouachi a Amedy Coulibaly byli dokonale integrovaní do společnosti, jenže do společnosti dokonale vyprázdněné od jakýchkoliv ideálů, za které lze pokládat život. Ano,
Evropané mají hodnoty, kterým převážně věří. Věří v lidská práva, v toleranci, otevřenost, mír, pokrok, v ochranu životního prostředí a v právo na slast. Pěkné ideály – některé z nich mají dokonce kořeny v křesťanství – ale jsou-li od svých křesťanských kořenů odříznuté, samy nepostačují, nenasytí, nezažehnou srdce člověka natolik, že by položil život. A Evropa, která nemá pro co umírat, nemá pro co žít.
Evropa, která nemá pro co umírat, ke své sebevraždě ani nepotřebuje džihádisty, i bez cizí pomoci stárne a schází. Vydává se na drahé dovolené, na studijní pobyty
a pracovní stáže, ale
odmítá mít děti. Ne proto, že by v ní nebylo dost blahobytu, ale proto, že v ní není dost naděje a ochoty se obětovat. Evropa bez Boha, Evropa bez matek postupně dodýchává a přitom s údivem sleduje, že se mnozí z těch, které odchovala, proti ní obracejí. Proč? Protože v ní není, komu se klanět. Člověk, a zejména mladý člověk, nehledá pouze, pro co by žil, ale také, pro co by položil život. Touha po radikálním sebeobětování je do našeho srdce vepsána aspoň tak silně
jako touha po sebeuchování. Ale za co se může současný Evropan obětovat? Snad za svobodu slova? Možná…
Ale co máme ještě tak důležitého k vyslovení? Jakou radostnou zvěst může ještě starý kontinent zvěstovat světu? A je příznačné, že společnost lidí, kteří nemají pro co dávat život,
je zároveň společností lidí, kterým schází důvod život předávat. Společnost bez mučedníků je společností bez matek.
Kultura neklanění
Žijeme ve světě dvou děsivých alternativ. Jednou je sekulární Evropa se svou kulturou neklanění. Druhou je radikální islám se svým klaněním se krvavému bohu, který po svých ctitelích žádá, aby se provraždili k míru, podobně jako to chtěl nedávno fašismus a komunismus.
Tváří v tvář dvojí hrůze světa, v němž žijeme, hrůze v podobě Evropy, která se zapomněla klanět, a hrůze islamismu, který se sice klaní, ale démonickým silám, jsme zvláště my kněží povoláni k tomu, abychom reprezentovali radikální křesťanství, křesťanství naprosto nepřizpůsobené potřebám pohodlného měšťáka 21. století. Křesťanství, které člověku, jenž hledá pohodu a seberealizaci, nenabízí vůbec nic a je jím oprávněně nenáviděno. Křesťanství prodchnuté duchem klanění a kajícnosti, jehož představitelé se více starají o to, aby sami klečeli před svatostánkem, než aby na lacinou reklamu lákali lidi do kostela, kde jim pak stejně nemají co nabídnout. Křesťanství, které se nebojí být jiné, cizí, nesrozumitelné a které oslovuje právě proto, že se vemlouvavými slovy nepodbízí světu, nýbrž prostým jazykem a skloněnými koleny chválí Boha.
Kdysi na našem kontinentě bylo komu se klanět. Kdysi byl na našem kontinentě elán k přežívání. Dnes unavená Evropa nemá již téměř žádné sebevědomí, téměř žádnou vůli se bránit. Sama se Bohu neklaní, a proto bude možná převálcována kulturami schopnými se klanět – i kdyby to bylo falešným bohům.
Evropa, která se opět klanění naučí, bude Evropou ochotnou život darovat i obětovat, Evropou početných rodin a plných klášterů, ne kontinentem lidí, kteří sice mohou žít, jak chtějí, ale nemají proč.
Nebuďme normální
Klanění je výzvou pro nás kněze. Nebuďme normální, nebuďme v pohodě, buďme stejně radikálně pro Krista, jako byli Saïd Kouachi a Amedy Coulibaly pro svou karikaturu Boha.
To, co svým klaněním a svou kajícností reprezentujeme, je ostatně jediná cesta, která Evropě zbývá, pokud má přežít. A lidé to brzy poznají, aniž bychom jim museli nadbíhat. Proto se nenechme uvěznit podružnostmi,
ale především se dnes a denně klanějme Kristu, cestě života, kolem níž zeje dvojí propast – zleva propast neklanění, zprava propast klanění se modlám. Avšak
ani ateismus ani islamismus – jedině Kristus je odpověď na odvěký hlad srdce. Kristus se ke mně sklonil. A jak mu já odpovím?
Ne v první řadě svou činorodostí po vzoru lidí vězněných světem, ale tím, že nenechám Pána v kostele samotného, ale budu se mu hodiny a hodiny klanět na místě těch, kdo to zatím neumějí nebo nechtějí
umět. Pokud je předejdu, připojí se ke mně, protože svět jim nabízí jen pohodu, která nenasytí.
Nedej, Pane, aby lidem pohodu nabízeli i kněží. Kam by potom ty hladové duše šly?
P. Štěpán Smolen
Promluva na kněžském dni v Litoměřicích v květnu 2016
Převzato z časopisu RC MONITOR č. 13, 26. 6. 2016, str. 10 - 11.
Časopis naleznete
ZDE.
