Zamyšlení nad evangeliem 13. neděle v mezidobí.
Když se přibližovala doba Ježíšovi smrti, pevně se rozhodl jít do |Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili noclech. Ale samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl:“Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ (Lk 9,51-62)
Bohem svěřený čas a úkol
mají své hranice. Je třeba mít vytrvalou vůli k uskutečnění úkolů, aby nebylo jednou pozdě.
„Když se naplňovali dny, kdy měl být Ježíš vzat do nebe“: Spasitel zná cestu i cíl, temnou křížovou cestu i zmrtvýchvstání, a jde bez nejistoty či nervozity do Jeruzaléma. Život Páně je neustálým uskutečňováním vůle Otcovy a vede k cíli s matematickou přesností. I my víme, že máme, že máme stejnou cestu v následování Krista, osud kříže i vzkříšení;
proč nejdeme s klidnou veselostí sv.Vavřince, sv. Tomáše More či jiných hrdinných vyznavačů nynější doby? Chybí snad naší modlitbě stálý pohled k cíli, kdy i my „máme býti vzati do nebe“?
Daleko od Kristova ducha
byli tehdy nejen nehostinní Samaritáni, nýbrž i přední apoštolové Jan a Jakub. Ačkoliv byli oba už téměř dva roky v kněžském semináři Kristově, stále ještě očekávají triumf Páně. Překážky na cestě do Jeruzaléma mají být odstraněny podle jejich mínění ohněm a mečem, nikoliv obětí kříže a krví Božského Srdce. Apoštolové tu zaměňují vlastní hněv nad nepohostinstvím s Božím hněvem nad velkým hříchem a zapomínají na Kristův velkomyslný postoj k „doutnajícímu knotu“, na Spasitelovu trpělivost, s níž očekával obrácení „marnotratného Syna“.
Kolikrát se podobně neprávem v dějinách ztotožňovala urážka představitelů církve s uraženým Božím majestátem a používalo se „světského ramene“ k potrestání neposlušných synů… Kolikrát jsme si my sami mysleli či řekli, že by „ml Bůh potrestat ty či ony osoby“ a „jak to, že se může Pán Bůh na to ještě dívat“…
Nemysleme si, že potřebujeme méně denního připomínání trpělivosti, odpuštění a velkomyslnosti než tehdejší učedníci na „vysoké teologické škole“ Kristově!
Pomocníci díla Páně
Ježíš začíná svůj „pochod do Jeruzaléma“, heroldi jdou před ním. „I poslal před sebou posly…, aby mu všechno připravili“. Jako byl Jan Křtitel pomocníkem Páně a připravoval mu cestu a jako to činili zde v Samaříí z příkazu Spasitelovy jeho apoštolové, tak je povolán každý křesťan k podobnému úkolu podle svých schopností a možností.
Útulnost domova
a maloměšťácká změkčilost není v duchu zvláštní služby Kristovy. Především úřední služebník Božího království má pamatovat na Kristovo smýšlení, že je stále „na cestě“; že zde „nemáme trvalou vlast, ale hledáme budoucí“; že se nemáme spoléhat na „opěrné body“ světa, nýbrž jen na Boží prozřetelnost. Zvláštní následování Krista není přiměřené pro každého křesťana - tím hatí Pán iluze prvního kandidáta apoštolů v tomto odstavci: je ho schopen jen ten, komu je Bohem dáno, aby se uměl dobrovolně zříci přirozené lidské touhy po vlastním útulném koutku světa.
Boží požadavky jsou přednější než lidské právo
Bůh je nejvyšší Pán, a proto musí ustoupit před jeho výslovnou vůli každá, i sebeušlechtilejší lidská povinnost či právo, např. vztahy dítěte k rodičům, ohled na vlastní rodinu, přátele apod. Spasitel to nejen řekl slovy o „mrtvých, kteří mají pochovávat své mrtvé“, nýbrž jednal tak i sám v Jeruzalémě vůči sv. Bohorodičce a sv. Pěstounu: „Nevěděli jste, že já musím být u svého Otce?“
I zde zdůrazňuje Pán vyšší hlediska pro zvláštní následování Krista:
kdo dostal vysoké Boží pozvání, má mít volné ruce i srdce pro zvláštní Boží službu a nemá se dát zdržovat ani nejbližšími lidskými svazky.
Rozhodnou připravenost
k osamocenému putování životem vyžaduje Pán Ježíš od třetího kandidáta zvláštní apoštolské služby.
Koho Bůh volá zvláštním způsobem, ten se má bez kompromisů této službě oddat. Kdo chce jít výlučně s Pánem, musí volit i jeho určité osamocení. V době boje a utrpení s Kristem není místa pro sentimentální vzdechy, pro loučení a ohlížení. Je překážkou ve vyšší Boží službě vázat se citově na „normální“ životní styl a sedat si v duchu při každém zákrutu služební cesty na lavičku vzpomínek či nálad. Pán žádá od vnitřního kruhu spolupracovníků nedělitelnou pohotovost a smělé kráčení vpřed, nikoliv odpočívání a snění.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
