Můj modlitební život nabral nečekané obrátky v den, kdy jsem se rozhodl stát ateistou. Bylo to těsně před mými osmnáctými narozeninami. Musím přiznat, že jsem nikdy moc dobrým ateistou nebyl, ale dělal jsem, co jsem mohl. K mému údivu tyto pokusy o odpadlictví převrátily můj modlitební život vzhůru nohama a naučily mě, jak být k Bohu v modlitbě naprosto upřímný. Popíšu, jak se mi to stalo.
Bylo mi sedmnáct a během několika měsíců se mi toho v životě zvrtlo tolik, že jsem skončil v "depresích" a začal pochybovat o víře. Začalo to tím, že jsem dělal testy na vysokou a nečekaně jsem je projel na plné čáře. Den poté, co jsem se to dozvěděl, jsem dělal zkoušky na řidičák. Zdálo se, že vše půjde hladce, dokud se přede mnou na jedné poměrně frekventované silnici nezjevil žlutý parní válec. Pomalu si to šinul na šichtu a mně nezbývalo, než ho následovat. Měsíce jsem nacvičoval otáčení na úzké silnici a nouzová zastavení. Na to, že uvíznu za něčím, co vypadá jako pojízdný hangár a pohybuje se rychlostí šneka, mě ale nikdo nepřipravil. Vedle mě na chodníku svištěly děti na odrážedlech a důchodci na elektrických vozících. Ale protože to byly zkoušky na řidičák, byl jsem příliš nervózní na to, abych se ten parní válec pokusil předjet. Takže jsem většinu zkušební jízdy jel rychlostí 10km/h. Šlo mi to skvěle.
Osobně si myslím, že tento obezřetný přístup byl chvályhodný. Ještě teď trvám na tom, že tomu zkoušejícímu komisaři asi nedošlo, že ze mě bude mimořádně bezpečný řidič… jen co mě vypustí na silnice. Místo toho si mě asi představil jako typického svátečního řidiče, který v neděli vytáhne svého naleštěného miláčka a drandí s ním po přeplněných dálnicích, kde následně vznikají kolony delší než čínská zeď. Tak či tak zkoušející mě prostě nenechal projít.
Několik týdnů poté, co jsem se dozvěděl o svých výsledcích na přijímačkách a neudělal řidičák, mi moje první přítelkyně dala kopačky. Samozřejmě mi to zlomilo srdce. Teď se mi tom mluví! Ale v té době mi skutečně připadalo, že se celý můj život zhroutil jako domek z karet.
A v té době to nebyl jediný sen, který se mi nesplnil. S kamarádem Stevem jsme připravovali misijní projekt. Chtěli jsme chodit do škol, organizovat shromáždění, pořádat koncerty a mluvit s lidmi o Ježíši. Dokonce nám už začala chodit pozvání od různých školských zařízení. A pak to celé padlo nejhorším možným způsobem. Jeden Stevův kamarád spáchal sebevraždu a Steve z toho byl úplně zničený. Odstěhoval se pryč, k lidem, kteří mu měli pomoci dát se dohromady. Bylo mi jasné, že ten školní projekt bez něj nebude fungovat.
Moje problémy se v porovnání s tím, čím procházel Steve, zdály celkem zanedbatelné. Ale naše plány zkrachovaly tak náhle, že jsem se nemohl zbavit pocitu, že mě nechal na holičkách. Ne Steve. Bůh. Nabídl jsem mu pět chlebů a dvě ryby, jako v tom pěkném besídkovém příběhu, ale On, místo toho, aby je požehnal a předkládal zbožňujícím davům, mi je hodil pod nohy.
V té době byla většina mých přátel pryč na vysokých školách a mně nezbývalo, než si o samotě lízat rány, kousat se nudou a hledat práci. Nakonec jsem ji našel – začal jsem pracovat jako uklízeč záchodů v jedné nemocnici.
Svět mi postupně zešedivěl. Začal jsem se stranit ostatních a neměl jsem chuť dělat cokoli jiného, než spát. Vždycky po práci jsem dojel na kole domů a zalezl do postele dlouho předtím, než se vůbec setmělo. Připadal jsem si jako ztracená existence, kterou nikde nechtějí, a nezdálo se, že by to Boha nějak zvlášť zajímalo. Sebelítost se pomalu měnila v depresi. A od deprese je to jen pár krokům k pochybám.
Vyvrcholilo to jednou během nedělní bohoslužby ve starobylém kostele, kam jsem chodil od mala. Postavili jsme se a já se rozhlédl kolem. Došlo mi, že všichni děláme každou neděli večer to samé a že je to úplně nesmyslné divadlo. Život pro mě byl peklem na zemi a Bohu to bylo jedno. Vysoukal jsem se z lavice a významně odkráčel ven, do chladné noci. „Nevěřím, že existuješ!“ řekl jsem vztekle a po tvářích mi tekly slzy.
Následující den jsem strávil tím, že jsem Bohu neustále opakoval, že neexistuje. Cítil jsem se úplně sám – a to jsem Mu taky říkal. Pak jsem se samozřejmě divil, ke komu to teda mluvím a proč. Tak jsem se vědomě snažil nemodlit. Ale když jsem se nemodlil, nijak mi to neulevilo, naopak, cítil jsem se ještě více opuštěný, ublížený a sám. Zjistil jsem, že bez Boha nemá to, co si myslím nebo co cítím, žádnou cenu. Moje neschopnost vymazat nebo vytěsnit Boha mě deprimovala.
Nakonec jsem se smířil s tím, že prostě věřím, a brzy jsem si uvědomil, že s Bohem najednou mluvím mnohem víc, než když jsem byl oficiálně křesťanem. Moje modlitby ale nebyly nic učesaného.
Autor: Pete Greig, z knihy - Když Bůh mlčí
Převzato z
vojtechkodet.cz, 18. června 2016,
článek naleznete
zde.
