V rámci letošní druhé pouti moravskokrumlovského děkanátu po Svatých branách jsme navštívili i poutní místo - nádherný
barokní kostel Panny Marie na Chlumku v Luži.
Je perlou (nejen) Východních Čech a cílem mnoha poutníků. Jeden z nich na tomto místě kdysi zanechal báseň, která nám tam byla přednesena a se kterou bych se s Vámi rád podělil:
První pouť
Čas odbarvil již dávno moje vlasy
a napudroval popelem mou tvář,
dnes vzpomínám si na minulé časy,
co o nich píše život - kronikář.
Těch šťastných chvilek mnoho není,
na ně by stačil jistě jeden list,
o zklamání, smutku a marném snění
je zbytečné už v té kronice číst.
Na jedno jitro pohádkově krásné
i dnes po létech vzpomínám si rád,
jak tenkrát bylo i mé dětství šťastné,
když mohl jsem na Chlumek putovat.
Pár krejcarů bylo celé mé jmění,
kdo sirotkovi měl také co dát?
Já se však cítil jako v opojení
a neměl čas na únavu a hlad.
To byla krása o mé první pouti,
kdy v procesí nám hrála muzika,
ta zažene vše, co duši rmoutí,
i do svalů a kostí proniká.
A zbožné písně tichým jitrem zněly
a já nadšeně zpíval ze všech sil,
vždyť byl jsem touhou celý rozechvělý,
vidět Chlumek, náš posvátný cíl.
A když se náhle ve sluneční záři
zjevily štíhlé věže kostela,
radostný úsměv rozlil se ve tváři
a zapomněl jsem zpívat docela.
Tak to je Chlumek opředený bájí,
pro dětskou duši pohádkový zjev,
sem andělé za nocí přilétají
a z chrámu je slyšet jejich zpěv.
A v kostele, můj Bože, samé zlato,
obrazy, sochy a ty oltáře!
Když ohromený díval jsem se nato,
zaslzely mi oči od záře.
Sem tatínek s maminkou chodívali
i předkové už dlouhá staletí
a celým srdcem se zde modlívali
za ochranu a hlavně za děti.
Tady má trůn naše nebeská Paní,
odtud se dívá do Východních Čech,
žehná svým věrným, od zlého je chrání
a pomáhá jim v jejich starostech.
Bylo mi dobře u nebeské Matky,
jako by se mnou byla maminka,
však musel jsem se vrátit zpátky.
A zůstala mi jenom vzpomínka!
