Zeptal se učedníků přímo: „Za koho mě pokládáte vy?“

Zamyšlení nad textem evangelia 12. neděle v mezidobí cyklu C (Luk 9,18-24) pro pořad Bible v liturgii - výkladový cyklus k jednotlivým nedělním liturgickým čtením, který můžete poslouchat denně od pondělí do pátku ve 20,15 h. na Radiu Proglas připravil P. Marek Dunda.





V úryvku z Lukášova evangelia, který uslyšíme příští neděli (9,18 – 24), se obrací Pán Ježíš na své učedníky s otázkou: „Za koho mě lidé pokládají?“ Stojí za zmínku, že evangelista uvádí tuto otázku po Ježíšově modlitbě. Pozorný čtenář či posluchač si povšimne doslovného znění: modlil se o samotě a byli tam s ním jeho učedníci. Jak to vlastně bylo? Neprotiřečí si zde evangelista? Můžeme říci, že není důvod, abychom se obávali něčeho takového. Podle toho, co čteme na jiných místech v evangeliích, bylo kolem Ježíše neustále tolik lidí, že chvíle, kterou strávil mezi svými učedníky bez přítomnosti davu, může být vnímána, jako by byl o samotě. Navíc formulace tohoto verše naznačuje, že není zcela jasné, zda se učedníci k Ježíšově modlitbě připojovali.

Ježíš se tedy modlil, ostatní byli okolo něho, ale nepřipojili se. Otázka – za koho mě lidé pokládají? – může pak být vnímána jako Ježíšův úvod k tématu, které je učedníkům blízké. Když už se nesjednotili v modlitbě, nachází Ježíš jiný způsob, jak se jim přiblížit. Je to mimořádně poučný prvek jeho výchovného umění. Nenutí své učedníky, aby se modlili s ním. Dává jim však důrazný příklad svou osobní modlitbou. Moc dobře věděl, že také oni časem pochopí a budou schopni objevit v modlitbě důležitý projev vztahu k nebeskému Otci.

Chybují křesťané, kteří svou modlitbu skrývají před těmi, které by rádi naučili modlit se, ale také ti, kteří k modlitbě nutí – obojí je nesprávné. V jednom městě byla starší žena, která chodívala na mši svatou téměř každý den. O Vánocích však nepřišla ani jednou do kostela, dokonce ani o těch největších svátcích. Když se jí po Vánocích kněz starostlivě zeptal, zda nebyla nemocná, když nebyla celé svátky v kostele, odpověděla: „Ale, kdepak, přijeli mi mladí, a tak jsem je nechtěla ráno rušit tím, že bych vstávala – aby měli klid.“ Přitom se ta žena tolik modlila za své nejbližší, aby našli cestu k víře. Svým jednáním však promeškala jednu z důležitých šancí – dát osobní příklad, jak si váží hodnot víry. Co se mohlo stát šancí, stalo se pro ni dokonce hříchem. Špatné je skrývat se s vírou před těmi, které chceme přivést blíž k Bohu, ale na druhou stranu je neméně špatné víru a modlitbu někomu vnucovat. Vzpomínám si na rozhovor s jedním starším mužem, který do kostela nechodí a dokonce se tváří jako odpůrce víry. Má pro to jediné zdůvodnění: „Doma mě k tomu nutili…“

Kristův povzbuzující příklad znamená v této chvíli víc, než kdyby učedníky rozmodlil, jak dnes říkají mladí lidé.

Plyne nám z toho jedno nenásilné poučení: podobně jako Ježíš se nemáme zneklidňovat tím, že se s námi někdo nemodlí, nemáme se ani se svou modlitbou skrývat, ale máme svým příkladem dát šanci, aby časem také tento člověk mohl najít bližší vztah k modlitbě. Vždyť možná ani my sami jsme blízký vztah k modlitbě neměli v každém období svého života.

Vraťme se ale k Ježíšově otázce: „Za koho mě lidé pokládají?“ Jak už jsem řekl, tato otázka se zjevně týká tématu, které bylo učedníkům bližší než modlitba. Snadno si domyslíme, že učedníci byli svědky mnoha různých diskusí na toto téma.

Učedníci uvádějí různé názory, se kterými se setkali. Lidé si Ježíšovy činy a promluvy vysvětlovali různě. Takticky nezaznívá názor, který slyšíme na jiném místě, že by Ježíš byl spolčený s belzebubem. Učedníci vyjmenovávají jen kladné postavy. Možná by bylo zajímavé, kdyby Ježíš položil tuto otázku dnes. Za koho tedy dnes lidé pokládají Ježíše Krista? Po dvou tisíciletích křesťanské éry bychom i dnes zaslechli názory, které jsou od pravdy hodně vzdálené. Když podobně jako učedníci pomineme urážlivé hlasy, zbude nám řada názorů – jako například: byl do dokonalý člověk, charismatická osobnost, legendární postava – a podobně. Ale Ježíš nezůstal u otázky, za koho jej lidé pokládají. Zeptal se učedníků přímo: „Za koho mě pokládáte vy?“ Petrovo vyznání o Božím Mesiáši je odpověď, hodná toho, který poznal, kdo Ježíš je.

Možná někoho napadne, že tuto otázku nám nikdo nikdy nepoložil a snad ani nepoloží. Ale zde je třeba vnímat, že Ježíš se nás takto ptá denně. Jakým způsobem? Jako křesťané bychom totiž měli brát zcela vážně, co nám předkládá v nauce církve. V každém bližním přichází Ježíš. Pokládáme-li Ježíše za Mesiáše, pak bude naše srdce stále více naplněno úctou k němu v našich bratřích a sestrách. Otázku, za koho pokládáme Ježíše, můžeme takto přenést do našeho každodenního rozhodování. Je-li Ježíš můj Pán a Spasitel, pak to ovlivní všechno, co prožívám. Pak tato skutečnost nemůže být oddělena od každodenního, běžného života. Právě zde můžeme pozorovat staronové pokušení vyznávat sice, že Ježíš je i pro mne Boží Syn, Mesiáš a Spasitel, ale v konkrétních chvílích života jednat, jako by tomu tak nebylo. V tom smyslu povzbudil Ježíš nenásilně své posluchače. A povzbuzuje i nás, aby poznaná pravda byla více uváděna do reality života.

Ježíš nabádá učedníky, aby toto poznání nikomu nesdělovali. Nepřišel totiž ještě vhodný čas. Chtěl snad poskytnout šanci, aby také ostatní dorostli k tomuto poznání s pomocí Boží milosti. Snad tím chtěl mnoha lidem pomoci, aby mohli tuto pravdu objevit a přijmout, a tím více si ji zamilovat. Podobně tomu bývá v běžném životě. Na co přijdeme sami, to nás více těší a toho si více vážíme.

Bezprostředně po tomto rozhovoru, ze kterého plyne, že Ježíš je Božím Mesiášem, přidává on sám kontrastní předpověď: Syn člověka bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit a třetího dne bude vzkříšen. Je to první předpověď utrpení. Takto Ježíš připravuje své učedníky, aby mohli správně pochopit jeho poslání i události, které se blížily.

Zároveň se snaží poopravit tehdy běžnou představu o Mesiáši jako slavném, vládnoucím panovníkovi. On jako Boží Mesiáš neměl být nositelem světské slávy a moci, ale přišel, aby svou poslušností vůči nebeskému Otci připravil vykoupení každého člověka skrze své utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Představa o trpícím Mesiáši byla pro tehdejší Židy nepřijatelná. Ani pro učedníky nebyla snadná. Ze souběžného místa v Matoušově evangeliu (Mt 16) víme, že po první Ježíšově předpovědi utrpení domlouval Petr Ježíšovi Bůh uchovej, Pane, to se ti nikdy nestane. Jistě se nám také vybaví, jak Ježíš Petrovi odpověděl: Jdi mi z očí satane (Mt 16, 22 – 23). Okolnosti Ježíšovy předpovědi utrpení nám umožňují poznat, že Boží a lidské představy jsou odlišné. Obecně řečeno, ve skutečnosti Bůh touží po jediném: abychom mu důvěřovali natolik, že budeme ochotni přijmout jakýkoli způsob jeho jednání s námi a že se za žádných okolností nedáme strhnout k jednání na základě pochybností o tom, zda není náhodou lepší to, co chceme my, než to, co chce on. Zde by byla skryta pochybnost o Boží lásce. Pán stojí o to, abychom nejenom slovy, ale i celým svým životem přijímali a prožívali to, co denně říkáme v modlitbě Otče náš: buď vůle tvá.

V předpovědí o utrpení nezůstává Pán Ježíš u pouhé skutečnosti utrpení a smrti, ale jedním dechem dodává, že po usmrcení bude třetího dne vzkříšen. Pohled na skutečnost Kristova vzkříšení dokazuje smysluplnost cesty kříže. Bez smrti na kříži by nebylo vzkříšení. Můžeme v tom vidět i povzbuzení pro nás – přicházející bolest, utrpení, nezdar, životní zkouška… – to vše má být neseno s vědomím, že pokud tuto těžkost spoluprožíváme s Ježíšem, pak vše nekončí křížem a smrtí, ale máme reálnou naději na radostné vítězství skrze vzkříšení.

Následující verše (23 a 24) tvoří další nový celek. Ježíš nás pobízí, abychom každodenně na sebe brali svůj kříž, zapírali sami sebe a následovali ho. Zapřít sebe neznamená, co kdysi řekl jeden mladík: Když k nám někdo přijde a bude se po mně ptát, tak mu řekněte, že nejsem doma. Znamená to nejednat podle vlastních sobeckých představ a přání – jako základ svého jednání postavit víru v Boha, a tak vlastně s láskou dělat všechno pro Pána, nikoli pro sebe. Ježíš to vysvětluje tím, že skutečný zisk představuje pro nás ztráta života kvůli němu. Tento paradox pochopili zvláště světci, a proto pro ně nebylo těžké odumírat svým přáním, svému sobectví a své pýše a podřídit vše Pánu Ježíši. Právě proto byl jejich život tak plodný. Není to však jen výsada světců – ztratit život pro Pána. K tomuto vnitřnímu postoji jsme zváni všichni. I v našich podmínkách je možné všechno pro Pána obětovat a podřídit mu svou vůli. Nemá to však být úkon vydřený a neochotný, ale radostný, protože si zřetelně máme uvědomovat, že nás k tomu zve naše láska k Ježíšovi. S dětmi často opakuji heslo, které by mohlo upevnit i naše dobré úmysly: pro milého nic těžkého.



Převzato z http://biblickedilo.cz/bible-v-liturgii/liturgicky-rok-c/,
článek naleznete zde.

Záznam pořadů naleznete také v archivu Radia Proglas.