Zamyšlení nad evangeliem 12. neděle v mezidobí.
Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Všem pak řekl:“Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.“ (Lk 9,18-24)
Otázka, se kterou se setkáváme v evangeliu sv. Lukáše a kterou položil Kristus sám o sobě, není moc aktuální. Vždycky, už od narození Ježíšova v zapadlém a bezvýznamném Betlémě, pokoušeli se lidé na tuto otázku odpovědět. Těch odpovědí bylo mnoho. Dokonce i od těch, kteří se honosí Kristovým jménem.
Ale co má velký význam, je osobní odpověď, kterou nachází člověk na tuto otázku, protože tato odpověď určuje jeho životní směr. Konečně – je to otázka spásy nebo zavržení. Musíme dnes přiznat mnohým lidem, že je ani ve snu nenapadlo zeptat se: Kdo je to Ježíš? Oni se vlastně ani nedostali do konfrontace mezi otázkou po Bohu a možností na ní odpovědět.
Otázka, kdo je Ježíš, je tak stará, jako křesťanství samo. V našich dobách dostala však nové podněty. Žijeme v době zvratů a radikálních změn ve svém okolí. Důvody těchto změn jsou jistě v problémech, které tu ještě před 50 roky nebyly: nesmírný technický pokrok, nová společenská zřízení, netušené sdělovací prostředky, spousta rodinných problémů, otázky po poslední ceně a v pozadí jsou otázky o všech přežitých zákonech, formách, představách a znalostech.
Jedna z nejtemnějších zkušeností naší doby je pocit, že Bůh je daleko. Ale právě v této době se otázka o Bohu obnovuje.
Dnešní evangelium nabízí odpověď a říká, že Ježíš je přístup k Boží pravdě. Mnoho lidí si utvořilo samostatný obraz o Ježíšovi, který unikl poctivému hledání pravdy a postrádá zmínku o zjeveném Božím slovu. Nastal zde jakýsi zkrat. Považují Krista za ideálního hlasatele lásky k bližnímu, nebo za revolucionáře, či vůdce otroků, který měl živý zájem o sociální a politické změny.
Učedníci odpověděli, že jedni ho považují za Jana Křtitele, Eliáše, nebo za někoho z proroků. Odrážejí se tu představy doby židovské. Ale na další otázku už odpovídá Petr jménem apoštolů. A to je vrchol: My tě považujeme za Božího Mesiáše.
Nám je to dnes už snadno pochopitelné. Ale židé měli tehdy docela jiné představy o Mesiáši. Proto Kristus důrazně přikázal apoštolům, aby to nikomu neříkali. Proč? Protože židovský lid by nesprávně pochopil jeho poslání. A to pochopení vyplyne z toho, co dosud Kristus neprožil: smrt na kříži a zmrtvýchvstání. Toto obojí je však Boží vůle a Boží skutek. A v tom je klíč k odpovědi a k pochopení, kdo je to Ježíš. Je to ten, kdo, který zásadně a úplně splnil vůli nebeského Otce a vzkříšením dokázal své božství.
Kdo by nepochopil tuto objasňující větu, ten nenajde cestu k Ježíši a tím ani k Bohu.
To všechno by mohl být jen teoretický výklad. Teprve poslední verš dává záruku pravdy. Kristus v něm vyzývá k následování: Kdo má odvahu na sebe vzít kříž a jít za Ním, kdo se nejen křesťansky neutrálně chová, ale činně žije a jedná, teprve ten správně pochopí, kdo je to Ježíš: Pravda, kterou hledáme, cesta, která nás vede k dobru a život věčný.
