Zamyšlení nad evangeliem 11. neděle v mezidobí.
Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dozvěděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem. Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jakého druhu je ta žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice!“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl!“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“
„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestala líbat nohy. Nepomazal mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchu, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ostatní hosté si začali mezi sebou říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“ Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct apoštolů a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku. (Lk 7,36-8,3)
Míře odpuštění odpovídá míra lásky
a naopak. Vykladači Písma připouštějí s dobrými důvody obojí smysl ve větě Páně: „Odpouští se jí mnoho hříchů, protože milovala mnoho. Avšak komu se málo odpouští, málo miluje.“ Zdá se, že Boží Syn odpustil velkoryse hříchy kající hříšníci pro její věcně i časově dřívější nadpřirozenou lásku; zároveň však naznačuje tato věta, že Boží svátostné odpuštění je mnohým lidem důvodem růstu ve vděčné lásce k Bohu. Čím více je si člověk vědom vlastní nehodnosti a Božího milosrdenství, tím víc je sto odpovědět životem plným lásky k Bohu. První část Spasitelovy věty zdůrazňuje moc nadpřirozené lásky: Kdo opravdově miluje Boha, přejímá i jeho smýšlení a Bůh odpouští vinu tohoto člověka, neboť stále hledá v člověku tuto lásku:
„láska překrývá mnoho hříchů“.
Chci si být vědom obojího: čím více budu mít opravdovou lásku k Bohu, tím větší bude Boží milosrdenství a milost ke mně; čím více si budu vědom velikosti Božích darů, tím vděčnější lásku budu cítit k Pánu.
Hřích zbloudilé lásky
Každý hřích je zbloudilou láskou, láskou ke zdánlivému dobru, jež je v Božích očích, tedy v pravé skutečnosti, zlem. I hříšnice tohoto evangelijního odstavce zaměřila svou lásku k falešnému dobru a klesla tím na úroveň nevěstky. Milost Boží ji nabídla v Kristu poznání vyššího dobra a tím i vyšší lásky: žena pokorně uznává a vyznává své bloudění; jako měla velkou odvahu k řadě hříchů, tak má velkou odvahu k nápravě a dosahuje odpuštění obrácením své lásky k Bohu.
Co miluje mé srdce? Jsou to opravdově dobré objekty lásky v souladu s Boží vůlí – nebo bloudí má láska?
Jestliže ano, musím mít odvahu k obrácení a důvěřovat v Boží odpuštění!
Tajemství lítosti a obrácení
Zbloudilý člověk si zřídka kdy uvědomí svou zbloudilou lásku tak silně, jako v blízkosti nějakého Božího dítěte, Božího muže či ženy, člověka víry a milosti. Pouhé kázání, domluva a výčitky vedou zřídka k obrácení. Blízkost nejsvětějšího Pána vedla hříšnici k obrácení; v blízkosti světců Církve došlo k nesčetným obrácením. Mohu podobně tajemně přispět dobrým smýšlením a životem ke spáse druhých, i když to nezachytí žádné statické tabulky…
Všichni jsme hříšníky a Božími dlužníky:
Nikdo přesně nevíme, zda dlužíme pět set denárů či padesát nebo méně či více – to nemohou posoudit lidé, nýbrž Bůh. Každý z nás však činí dobře, když se považuje za velkého dlužníka Božího a je proto patřičně pokorný. Naším vlastnictvím jsou hříchy; všechny ostatní naše dobré vlastnosti i činy jsou docela nebo z největší části nezaslouženými Božími dary. Nejsem-li si toho dostatečně vědom, budu škodit dílu spásy ješitností, přepjatým vědomím nadřazenosti a farizejskou spokojeností se sebou samým.
Spasitel chce dát duši vnitřní pokoj
„Jdi v pokoji“, byla propustná slova Páně po rozhřešení. Kristus Pán nechce, abychom se trápili nekonečným sebezpytováním, nejistotou či obavami. Kdo důvěřuje jeho jasné vůli, s níž dal rozhřešení a pokoj srdce veřejné hříšnici, ten nemůže být skrupulantem (propadnou strachu).
Marii dals rozhřešení – lotr došel vyslyšení – i já doufám v odpuštění“.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8