Církev, jíž jsme součástí, je společenstvím svatých. Svatí však nejsou pouze ti, kteří byli takovými oficiálně prohlášeni. Jsou to všichni, kteří žijí ve spojení s Bohem ve stavu lásky, kterému říkáme nebe. Jsou to všichni ti, kteří od Boha přijali nabídku spásy. Zvykli jsme si brát si z nich příklad. Je to ale jejich jediný úkol?
K této úvaze mě přiměly rozhovory, díky nimž jsem si uvědomil, že vidíme-li ve svatých lidech pouze vzor pro naše vlastní životy, poselství některých z nich nám může zůstat, k naší škodě, skryto. Existují světci, jejichž příklad je víceméně zjevný. Například Jan Bosko nám může být inspirací v jeho starosti o bezprizorní mládež, které je kolem nás dnes plno. Matka Tereza z Kalkaty nám může být vzorem ve své péči o chudé. Sestra Faustyna Kowalská je aktuální zvláště v dnešní době kvůli svému poselství o Božím milosrdenství, které jí svěřil sám Ježíš. Jana Pavla II. můžeme vzývat jako ochránce rodin, a tak bychom mohli pokračovat. Jmenovaní světci, a mnozí další, mají prostě tak vyprofilovaný svůj vnější obraz, že nám může uniknout jeho zdroj – totiž jejich vnitřní život.
Abychom si tuto skutečnost lépe uvědomovali, staví Bůh před naše oči světce, jejichž kontemplativní rozměr je nepřehlédnutelný. Patří mezi ně například svatí karmelitánského řádu jako Jan od Kříže, Terezie z Avily, Terezie z Lisieux, Terezie Benedikta od Kříže a další.
Svatým, který se do určité míry vymyká uvedenému rozdělení, je Pio z Pietrelciny, kapucínský kněz, který obdržel stigmata, měl dar bilokace a kardiognoze, téměř od dětství žil ve společenství s anděly a měl různá vidění, o jejichž obsahu mnoho nevíme. Před takovým člověkem můžeme zůstat stát bezradní. Nevíme, co si o něm máme myslet, jakým vzorem může pro nás být. Přesto však víme, že právě tento svatý je v Božím lidu velice populární. Musím se přiznat k jedné věci: Když na tohoto světce pomyslím, mám intenzivní pocit, že je živý. Vím, že všichni svatí jsou živí, u otce Pia však intenzivně vnímám jeho přítomnost. Mám zato, že jedním z úkolů otce Pia je být viditelným znamením existence Božího světa. Jeho život nám má připomínat Kristovu oběť za nás a náš úkol se k této oběti připojit. Jeho slova o tom, že vždycky máme mít na paměti, že tento svět je bojištěm a místem zkoušky a že korunu slávy dostaneme až v nebi, nás odkazují k myšlence konečnosti světa, v němž máme tak silnou tendenci se zabydlet. Pro naši dobu plní tento světec prorockou funkci.
Ještě s jednou věcí bych se chtěl svěřit. Byl jsem zaskočen, když jsem se setkal s názorem, který mezi křesťany zřejmě není ojedinělý, že Panna Maria nemůže být pro dnešní ženu žádným vzorem, protože se nikdy nedopustila hříchu. Přimělo mě to přemýšlet o této věci. Jaký je úkol Matky Boží v životech křesťanů? Pak mě napadlo následující: Světci jsou lidé jako my. Můžeme říci, že to jsou naši bratři a sestry, kteří vedli stejné boje o svoji spásu jako je vedeme my a uspěli. O mnohých to víme, o většině však ještě nikoli. Na rozdíl od nich je Maria Matka. To je její hlavní poslání. Také matka má být pro své děti vzorem, především však musí chránit a vychovávat. Láska každé matky je pro její děti útočištěm a oporou. Láska našich pozemských matek měla, nebo ještě má, své hranice. Na lásku Matky Boží se však můžeme vždycky stoprocentně spolehnout právě proto, že není dotčena žádným hříchem. Její láska není dočasná, ale trvalá. Maria nás chrání a vede ke svému Synu. Její mateřství je univerzální. Tím, že se stala Matkou Boha, stala se i Matkou jeho těla – církve i každého člověka. Je to logické vyústění jejího poslání, které jí bylo Bohem svěřeno: Být Matkou.
Symbolem této Mariiny mateřské lásky je její Neposkvrněné Srdce. Její „fiat“ řečené archandělovi Gabrielovi při zvěstování obsahovalo souhlas nejen s tím, že se stane Matkou Boha, ale i s tím, že bude Matkou každému člověku. Nejlepší odpovědí, kterou jí na její „ano“ můžeme dát, je plně se svěřit jejímu Srdci. Takto projevíme plnou důvěru v její lásku, kterou nás neustále objímá a zahrnuje.
Pavel Hruban
Jsem katolický teolog, člen mariánského apoštolského hnutí Rytířstvo Neposkvrněné. Pracuji jako pastorační asistent charitních služeb v Brně a katecheta v Římskokatolické farnosti u kostela sv. Jakuba Brno. Vycházím z učení a spirituality sv. Františka z Assisi, sv. Maxmiliána Maria Kolbeho, sv. Pia z Pietrelciny, sv. Faustyny Kowalské, sv. Jana Pavla II., Dona Stefana Gobbiho a Jeana Vaniera.
Převzato z
https://blog.postoj.sk/autor/pavel-hruban,
článek ze 4. 6. 2016 naleznete
zde.
