V době od 18.5. do 22.5. proběhla již XII. pěší pouť k Panně Marii - Matce Důvěry, do severočeského Jeníkova. V následujícím článku nabízíme ohlednutí za touto pěší poutí, tentokrát pohledem poutníka Václava.
Po dvanácté do Jeníkova stále znovu a znovu překvapováni
Moji přátelé z Vranova nad Dyjí pořádají každoročně pouť od pražské katedrály do Jeníkova. Jeníkov je prakticky bezvýznamná vesnice v severních Čechách utopená mezi Teplicemi a Duchcovem. Na letošní již dvanáctý ročník jsem se velmi těšil a tak jsem s povděkem přerušil práci jak v zaměstnání, tak i doma na stavbě přístřešku.
Každoročně se připojuji v pátek ráno v obci Nelahozeves, kde poutníci ze čtvrtka na pátek přespávají v místním kulturním domě. A protože bydlím na druhém břehu Vltavy, vyrazil jsem z domova pěšky již v 6 hodin ráno, abych se s nimi setkal. Proti mým 4 kilometrům chůze z domova, měli v nohách předchozí den již 35 kilometrů.
S velikou radostí jsem se vítal se známými milými tvářemi, s otcem Nikem, Františkem a překvapivě i s dvanácti známými a skvělými poutnicemi. Byly rády, že mi mohly předat k nesení korouhev s Pannou Marií jeníkovskou.
Po návštěvě místního historického kostelíka sv. Ondřeje, na jehož varhanách začal hrát jako malý kluk i Antonín Dvořák a po ranních chválách jsme pokračovali v doprovodu místního průvodce necitlivě a silně komerčně člověkem poškozovanou a ovládanou přírodou. Viděli jsme, jak se kvůli zisku na jedné straně z půdy těží písek a kus dál se do vzniklého prostoru ukládá odpad.
Po přestávce a občerstvení ve Velvarech pod mariánským sloupem, kde se k nám přidala Lucie s malým Jáchymem, jsme pokračovali na Černuc a Hospozínek, kde jsme v tentokrát již uklizené a od holubího trusu vyčištěné historické barokní kapli sv. Jana Nepomuckého sloužili mši. Při promluvě o. Nik poukázal na podobnost mezi ukládáním odpadků na skládkách a smetištích, jak jsme viděli na cestě, a ukládáním zla a hříchů v našich duších.
Při odchodu z Hospozínku nás na cestě, kde auta prakticky nejezdí, dojelo auto. S řidičem jsme se dali do řeči. Po naší nabídce poutního obrázku nás zaskočil svým silným životním příběhem, který nám v několika větách převyprávěl.
Z překvapení jsme nevyšli ani ve Mšeném-lázních, kde jsme při vstupu do lázeňského areálu vkročili do nově zbudované a požehnané kaple a s několika lázeňskými hosty se modlili nešpory. Posilněni takto duchovně i občerstveni nápojem v restauraci jsme se zpěvem i radostí pustili do nabízení poutních obrázků dětem i dospělým, malým i velkým.
Naše poutní cesta pokračovala při rozjímání i modlitbě údolím Podbradeckého potoka se zastávkou na střelnici a přes Brníkov při stoupající únavě k Ohři, kde končí pražská a začíná litoměřická diecéze. Po naprosto strhujícím přivítání v litoměřické diecézi Marií a Silvií a po přechodu mostu nad Ohří jsme za večerního hudebního doprovodu místních zámeckých pávů došli k faře v Libochovicích.
Zde na nás čekalo další neuvěřitelné překvapení. Před farou jsme se setkali s naším přítelem, jáhnem Jakubem, který byl rok na studiích v Americe a sem do Libochovic přijel za rodiči, neboť odtud pochází.
Setkání s o. Vojtěchem, tj. místním farářem bylo neméně srdečné. Jeho otevřená náruč a pohostinnost nás opět nesmírně dojala. Svěřil se nám také se svým trápením z nadcházející slavnosti Božího těla. Celou tuto záležitost provázenou obavami a strachem místních farníků jsme vložili do našich modliteb k Bohu.
Ráno po srdečném rozloučení jsme osvětlováni již rozzářeným sluncem vyrazili směrem na Klapý okolo hradu Hazmburk, již několik staletí svědka našich životních zápasů.
V Třebenicích jsme po fyzickém občerstvení a po setkání s několika místními dostali s sebou na cestu do Teplé eucharistického Krista v monstranci. Bylo to velmi silné pro každého z nás. Uvědomil jsem si, že tento Kristus jde se mnou stále. A nejen to. Chce dokonce žít ve mně, když mu to dovolím, jak říká svatý Pavel v listu Galatským.
V Teplé jsme byli po bohoslužbě pozváni místními farníky na oběd – na opravdovou hostinu, agapé. Jejich otevřené srdce i otevřený dům je i pro mne silnou výzvou, jak prakticky nabízet Krista druhým.
Pokračovali jsme s nimi na Vlastislav a dále již sami překrásným krajem polí, luk i vinic stoupajíce do sedla s krásným výhledem pod hradem Ostrý. Odtud nás čekal sestup do Milešova k Mušketýrovi, kde pravidelně doplňujeme tekutiny.
Již z dálky na nás z restaurace mávali dva kluci. Říkal jsem si: „Co je zase tohle, Bože?“ Myslím, že mi odpovídal: „To je výzva.” Pochopil jsem, až když jsme došli a podával jsem si s kluky ve značně podroušeném stavu ruce. Přes jejich osm piv a drsně hrubé výrazy bylo možné zahlédnout jejich hluboce zraněná srdce, což dokládalo i jejich bolestné svědectví o neustálých myšlenkách na sebevraždu. Co jim mám říkat? Nevěděl jsem. A tak jsem se modlil. Jasně jsem si uvědomoval, že to nejsem já, kdo uzdravuje, ale Bůh.
Zde jsme se také rozdělili na dvě skupiny. Ptal jsem se sám sebe, zda je to dobrý nápad, ale jak se ukázalo dále, Hospodin nám všem žehnal a my jsme to mohli v míře vrchovaté zakusit. Zatímco první skupina šla s korouhví P. Marie do Kostomlat po silnici přes sedlo, naše druhá menší skupinka vyrazila na vrchol Milešovky s křížem.
Chtěli jsme rozjímat nad 10. kapitolou listu sv. Pavla Římanům, ale stále jsme potkávali nějaké sportovce i turisty. Jen nám bylo divné, že všichni mají stejná trička. Ukázalo se, že jsme se zamíchali do právě probíhající akce zvané Memoriál Sváti Pulce. Někteří sportovci vyběhli a seběhli Milešovku pětkrát, někteří dokonce sedmkrát. Následky přetlaku u nich vyplavovaných endorfinů jsme viděli z jejich rozesmátých i překvapených tváří, neboť skupinku s křížem vpředu při cestě opravdu nečekali. A tak jsme jim mohli rozdat neuvěřitelné množství poutních obrázků, s nimiž pak běželi dolů držíce je v rukou, neboť je neměli kam dát. S jedním z nich, s „Pulcem mužem” jsme se také vyfotografovali.
Sestup z Milešovky, při kterém jsme již v tichu mohli rozjímat, nás při modlitbě nešpor zastihl v podvečerním soumraku. Spolupoutníky jsem pak ještě překvapil svojí nabídkou na vyprání ponožek, na což nebyli připraveni. Při sestupu do Kostomlat, kam jsme docházeli již za tmy, jsme byli svědky ještě jednoho mimořádného úkazu - východu měsíce v úplňku.
Druhá skupina zažila taktéž mimořádně plodné setkání s místními usedlíky, jak o tom večer při společném sdílení vyprávěli. Na náměstí totiž probíhala akce zvaná „kácení májky”. A právě, když tato akce vrcholila, vstoupila na náměstí druhá skupina poutníků s korouhví P. Marie v čele. Okamžitě se stali středem pozornosti. Myslím, že rozdali všechny zbývající poutní obrázky.
Večer, když jsme se všichni společně v tělocvičně sešli, jsme si uvědomili, že jsme zažili skutečné Actio z Lectio divina nad 10. kapitolou listu sv. Pavla Římanům a při modlitbě kompletáře jsme Bohu děkovali za úžasné věci, které skrze nás i v nás tento den vykonal.
Ráno po nabídce čaje a kávy, které jsem vařil, jsme brzy po sedmé hodině vyrazili do sluncem zalité krajiny luk a lesů směrem na Ohníč s ranním občerstvením. Dále jsme pokračovali na Křemýž s návštěvou pozoruhodného kostela, tentokrát skvěle uklizeného za přispění nadšeného správce a překvapivě i všech místních domorodců.
A to už jsme zdálky zahlédli i cíl našeho putování. Přes Všechlapy, Hudcov se zastávkou na místě kaple zbořené v 50. letech, dále přes Lahošť s návštěvou opravené kaple jsme konečně došli po 13. hodině k Panně Marii Jeníkovské.
Při modlitbě i při mši jsme děkovali za všechny ty úžasné věci, které Bůh skrze nás vykonal a stále koná a prosili za uzdravení, proměnění a vyřešení bolestí, trápení i těžkostí v životech našich blízkých i všech, které máme rádi. Následoval výborný oběd a také loučení se spolupoutníky, kteří mi i za ty tři společné dny přirostli k srdci.
Cestu domů vlakem jsme prožili sdílením našich společných zážitků i Božích obdarování. A tak se již těším na další setkání na některé pouti v létě.
