Když vychováváme děti, víme, že je vedeme cestou života podle našeho svědomí, podle našeho srdce a podle naší víry. Věříme, že naše výchova je dobrá, často plná obětí a zejména, je naplněna láskou. Jako jeden z pilířů nabízíme dětem víru. Víru v Boha. Vyprávíme dětem o Bohu, čteme jim z Písma svatého, chodíme s nimi do kostela, učíme je kříž a modlit se. Víra a s ní spojené úkony se stanou každodenní činností.
Dokud jsou děti malé, vidíme je, jak bezprostředně a bez velkých otázek přijímají od nás dar víry, přesně ten dar, který jsme dostali i my.
Jak je vychovávat, aby se za tento dar nestyděly?
Můžeme očekávat, že nástupem let končících na -náct, přijde okamžik (a ne jeden), přijde den, kdy dítě zjistí, že je "blbé" jít kolem kostela a přežehnat se. Že na popeleční středu se postí, zatímco většina jeho spolužáků vesele konzumuje šunkovou svačinu.
Znáte to? Zažili jste to i vy? Kde je ta hranice odpovědnosti rodičů? Co můžeme udělat?
Přemýšlela jsem nad tím v kontextu svých tří dětí. Podívám se na ně (zejména na ty dvě starší), jak se šťastně modlí před jídlem, prozpěvují a večer se upřímně modlí, aby se nebály zlodějů a děkují za krásný den, přičemž doufají, že i zítra, pozítří budou mít takové krásné dny. Přiznávám se, jsem fascinovaná jejich přímou, čistou vírou bez teologických otázek. Ale kdy přijde ten den, že už jim bude zatěžko přežehnat se? Přijde vůbec? Jakým směrem půjde jejich víra? Bude jim jejich víra někdy nepříjemná?
V souvislosti s těmito otázkami mě napadá několik myšlenek:
* ano, očekávejme, že naše děti zažijí alespoň jeden okamžik, kdy se za víru budou stydět. Je to tak a myslím, že je to správné. Proč? Protože i tento slabý okamžik je posílí ve víře. Uvědomí si, že zapřít Boha není fér a není to správné. Není to ta morálka, není to to vyznání, které zažili ve své rodině. Přijdou na hloubku slov "
Říkám vám: Každého, kdo mě vyzná před lidmi, i Syn člověka vyzná před Božími anděly. Kdo mě zapře před lidmi, bude zapřín před Božími anděly." Lk 12,8-9.
*
Dá se tomu předejít? Ne, nedá. Děti rostou a stále více jsou vtahovány do sociálního života vrstevníky, jsou stále bystřejší a rychleji se orientují ve světě dospělých. Okamžik, kdy si uvědomí, že ne všichni věří v Boha, že ne všichni vyznávají Krista, je zasáhne a přinutí přemýšlet. Možná si budou chtít alespoň na chvíli zahrát na to, že Bůh není v jejich životě. Je to vývoj jejich víry a přesvědčení. Je to jejich osobní víra. Věřme Bohu, že tak, jak jsme mu svěřili naše děti při křtu, stojí při nich a vede je. Je přirozené, že víra, a zvláště pubertální, adolescenční, je klikatá. Buďme s nimi a netlačme na ně. Buďme jim příkladem a naslouchejme jim. Neodsuzujme je, ale snažme se pochopit. Mějme srdce otevřené a modleme se za ně.
Jak tedy vychovávat děti ve víře?
*
Veďme je ve víře od malička. Voďme je do kostela, na křížové cesty, modleme se s nimi. Nepřemýšlejme, kdy je ten správný čas na zúčastnění se mše sv.jako celá rodina. Vyzkoušejte, povídejte si s dětmi o tom, povídejte si o Bohu od malička. Nikdy není příliš brzy.
*
Chodívejme s dětmi ke svátostem - společné slavení mše sv. - přijetí eucharistie, zpovídáním se - svátost pokání. Naučme děti pravidelnosti svátostí.
*
Konejte spolu s dětmi skutky milosrdenství - je to krásný způsob, který dítě přijme za svůj, může to být životní styl, vnitřní nastavení člověka, ´plné uchopení víry v tomto směru (navštěvovat nemocné, krmit hladové, napájet žíznivé, odpouštět ubližujícím, za živé a mrtvé se modlit ...). Nebojme se tyto skutky tělesného a duchovního milosrdenství začít žít s dětmi od útlého věku.
*
I církevní společenství, spolča, scholy a církevní školy dodávají dětem pravost a živost víry, kde vyznání víry je přirozené, kde Bůh má své místo. Tato společenství mají svůj velký význam zejména pro puberťáky a adolescenty. Pro děti kolem 9. roku života začínají být velmi důležití právě kamarádi. Právě spolčo, církevní scholy nám pomohou správně formovat dítě ve víře v kruhu přátel, kteří jsou pro něj stále důležitější a v jistém období mají větší vliv než rodiče.
*
Víra v rodině ať je živá. Moje děti mají rády příběhy svatých, zvláště jejich patronů, jsou fascinovány anděly strážnými. Pro ně jsou to lidé a doufají, že se jich jednou dotknou. Takže nejen mše svatá a modlení se, ale i vyprávění např. o svatých během dne, či nenucené vyprávění se o dobrých skutcích jsou pro děti živou vírou.
*
Příklad rodičů. To je nejdůležitější věc, kterou vychováváme děti ve víře. My rodiče a naše víra. Pokud si zoufáme, pokud jsme sobečtí, pokud nejsme trpěliví, pokud si nepřijdeme pro odpuštění, jestli my sami ho nedokážeme dát dětem nebo manželce / manželovi, vše jsou prázdné fráze. Jsme prvními svědky víry pro naše děti. Pokud my nevyznáme Boha v práci, doma, před kamarády, děti ho nevyznají také. Víra se pro ně stane zátěží, kterou si nechají v tom lepším případě na doma. Mějme odvahu žít slova Písma sv. - "
Kdokoli mě vyzná před lidmi, i já vyznám před svým Otcem, který je na nebesích." (Mt 10,32).
*
Zapojte do života vaší rodiny i kmotry dětí. To jsou další svědkové víry, další pro děti důležití lidé, kteří přijali závazek křtu a duchovního růstu.
(Doporučuji přečíst si články o křestních rodičích (kmotrech) a o jejich službě:
Kým má být kmotr (křestní rodič) pro naše dítě
a
Staň se skutečným kmotrem).
My rodiče máme ještě jeden dar -
můžeme prosit a obětovat naše děti. Můžeme při nich stát v jejich duchovním životě i později v dospělosti. Modleme se za ně, modleme se za jejich věrnost Bohu, postěme se a nacházejme radost ve víře. Ve víře, kterou jsme dennodenně s dětmi budovali, prosili o ni, ukazovali svůj příklad a v jistém okamžiku nechali na nich.
PaedDr. Katarína Winterová
Převzato z
http://zastolom.sk,
článek ze 17. 5. 2016 naleznete
zde.
