Svátek Božího Těla má původ ve zjevení augustiniánské řeholnici Juliáně z Lüttichu († 5. 4. 1258)
v roce 1209. Uvádí se, že při modlitbě viděla měsíc, který byl na jedné straně zatemněný. Jak vyprávěla, Kristus jí vysvětlil, že měsíc znamená církev a ta tmavá skvrna na něm je onen chybějící svátek.
Biskup Robert z Lüttichu ho zavedl na základě tohoto zjevení ve své diecézi v roce 1246. Papež Urban IV. ustanovil v roce 1264, že se bude slavit svátek Božího Těla druhé úterý po Letnicích. Papež
Jan XXII. se postaral v roce 1317, aby se svátek slavil v celé západní církvi.
VĚŘIT a VYZNÁVAT
U příležitosti zavedení tohoto nového svátku (1264) složil Tomáš Akvinský pět „Eucharistických hymnů“. Nejznámější z těchto hymnů je „Klaním se Ti vroucně“ (Adoro te devote). Tento hymnus je
už po staletí součástí Římského misálu a je zakotven v Katechismu katolické církve jako součást nauky.
V hymnu „Klaním se Ti vroucně“ se zpívá v jedné sloce:
„Na kříži jsi tajil jenom božství své,
zde je také skryto člověčenství tvé.
V obojí však věřím celým srdcem svým.“
Abychom tomuto vyjádření dobře rozuměli, musíme se obrátit k původnímu latinskému textu. Tam se píše: „Ambo tamen credens atque cónfitens“ – v obojí, božství i lidství, věřím a vyznávám.
Dvě slova: „credo, confiteor“, „věřit“ a „vyznávat“. Nejde o žádné opakování. Svatý Pavel vysvětlil rozdíl mezi „věřím“ a „vyznávám“ takto: „Neboť víra srdce dosáhne spravedlnosti a vyznání rtů spásy.“ (Řím 10,10)
Nestačí jenom v tichosti srdce věřit. Víra se musí také veřejně vyznávat. V té době, kdy byl tento hymnus složen, zavedla církev svátek Božího Těla právě k tomuto cíli, aby se veřejně vyznávala víra ve skutečnou přítomnost Kristovu ve svaté Eucharistii. Poněvadž už tenkrát byl svátek upomínající na založení Eucharistie: a to Zelený čtvrtek. Nový svátek nechtěl příliš navazovat na tuto událost, ale spíše zvěstovat veřejně vlastní víru v reálnou přítomnost Kristovu v Eucharistii. Skutečně vyjadřoval tento veliký svátek křesťanskou zbožnost, která vyjadřuje přesně tuto představu (procesí, květinová výzdoba...) (Srov. M. Righetti,
Storia liturgica)
A přesto: Víra a vyznání patří k sobě. Mohu sotva něco vyznávat, v co nevěřím. A když věřím, mám také povinnost to vyznávat, jak je uvedeno v prvním listu Petrově: „Buďte vždy připraveni obhájit se
před kýmkoli, kdo by chtěl, abyste zdůvodnili naději, která je ve vás.“ (1 Petr 3,15)
Papežský dvorní kazatel P. Raniero Cantalamessa poukázal ve svém adventním kázání v roce 2005 před římskou kurií na toto nebezpečí: „Laici jsou ve větším pokušení věřit bez vyznávání. Nejčastějším
hříchem mužů církve může být, že vyznávají, ale nevěří. Je skutečně možné, že se víra postupně stává jenom »vyznáním «, které se opakuje rty – jako nějaká příslušnost nebo národní vlajka, aniž
bychom se ptali, jestli člověk opravdu věří v to, co říká, píše, nebo o čem káže.“
MILOVAT
V Brazílii a také v některých evropských zemích existuje k Božímu Tělu pěkný zvyk: Ženy z farnosti vyrábějí pro procesí Božího Těla velmi nákladné květinové koberce před kostelem a okolo procesních oltářů. Některé pracují po celou noc a vznikají opravdová umělecká díla z květin, kávových či kukuřičných zrn atd. s liturgickými symboly. Když někdo uvidí poprvé takové umělecké dílo, je opravdu překvapen, ale někdo se také ptá: K čemu takové výdaje? Proč klečet na kolenou celou noc a v namáhavé mravenčí práci vytvářet taková umělecká díla? Ještě s tím rizikem, že příští den déšť
nebo vítr všechno zničí. Jedna z těchto žen to řekla velmi pěkně: Je to pro Ježíše! A skutečně, při procesí Božího Těla smí vstoupit na květinový koberec jenom kněz s monstrancí. Tím se zřetelně
dává najevo, že svatá Eucharistie, která se v procesí nese městem nebo vesnicí, je skutečně to
Nej-Světější, drahocenný poklad křesťanů. To je Ono, co Kristus zanechal svým věřícím jako osobní odkaz: „Vezměte – toto je moje Tělo, které se za vás vydává.“
Věřící v Brazílii jsou přesvědčeni o tom, že Pán má z tohoto květinového koberce radost, především z lásky, s jakou byl připraven. Toto umělecké dílo bylo vyrobeno pro Ježíše, také proto, aby se mu
vyjádřilo poděkování a prokázala láska. A chtějí před ostatními vyznat svoji víru. „Kdyby chtěl Kristus udělat ještě něco cennějšího, udělal by to pro nás,“ říkal svatý farář arský. „Ale Kristus nám nemůže dát nic drahocennějšího – než sám sebe.“
STÁNÍ – CHOZENÍ – KLEČENÍ
Papež Benedikt XVI. nám shrnul podivuhodným způsobem, co znamená Boží Tělo:
„Když chceme porozumět tomu, co znamená Boží Tělo, pak doporučuji podívat se prostě na liturgickou podobu, jíž církev tento svátek vykládá a oslavuje. Společným pro všechny křesťanské
svátky je, že jsou tři stavební prvky, které určují zvláštnost svátečního uspořádání tohoto dne... stání před Pánem, chození s Pánem a klečení před Pánem...
Stání před Pánem: Ve staré církvi byl pro to výraz »statio«. A když je jmenuji,
dotýkáme se současně nejstarších kořenů toho, co se o Božím Těle děje a co se Božím Tělem myslí. Když se křesťanství šířilo světem, kladli jeho zvěstovatelé od začátku velký význam na to, aby v každém městě byl jenom jeden biskup a jeden oltář. Tím se měla vyjadřovat jednota s Pánem, který nás zahrnoval v objímání kříže, který nad hranice, které tvoří pozemský život, z nás vytvářel jedno
tělo. A toto je nejhlubší smysl Eucharistie, že my tím, že přijímáme jeden chléb, vstupujeme sami do tohoto středu, a tak se stáváme živým organismem, který tvoří jedno Tělo s Pánem. Eucharistie není
soukromá věc v kruhu přátel, v klubu stejně smýšlejících, v němž jsme se vzájemně vyhledali, a to takových, kteří se k sobě hodí. Ale je tomu tak, jak Pán veřejně před branami města, před tváří světa se nechal ukřižovat a rozestřel své ruce na všechny. Tak je slavení Eucharistie veřejnou bohoslužbou všech, které Pán volá, bez ohledu na jejich složení. K němu patří právě toto, co On už ve svém pozemském životě předvedl, že spojil lidi z různých stran, z různých stavů a názorů, aby se stali většími jeho slovy a jeho láskou.
Společné stání u Pána a s Pánem předpokládá od začátku jako vnitřní předpoklad také
chůzi k Pánovi. Proto mohlo dojít ke statio jenom tím, že se lidé předtím shromáždili a společně přišli v procesí. To je druhá výzva Božího Těla. Můžeme spolu stát jenom tehdy, když jsme předtím v provázení Pána společně přišli. Můžeme k Pánu přijít jenom v tomto »procedere«, v tomto vyjití a postupování vpřed, ve kterém překročíme svoje předsudky, svoje hranice a závory, abychom se spolu mohli setkat. A to platí v církevní i světské oblasti. Známe přece dnes také v církvi – žel – rozpolcenost, protivenství, nedůvěru. »Processio, procedere«, by mělo být zase výzvou pro
nás, abychom vyšli vpřed, vyšli k Němu a abychom se všichni postavili podle jeho měřítka a ve společné modlitbě k Tomu, který se stal člověkem a daruje se nám jako Chléb, abychom si znovu důvěřovali, vzájemně se sobě otevřeli a spolu se Jím nechali vést. Proces sion, které patřilo už ve starém Římě k bohoslužbám, dostalo při Božím Těle nový rozměr, novou hloubku. Vždyť božítělový průvod není už jen pouhou chůzí k Pánu, ke slavení Eucharistie, je to chůze s Pánem, je sám součástí eucharistické slavnosti, jedním z rozměrů eucharistického dění. Pán, který se pro nás stal Chlebem, je pro nás také ukazatelem cesty, je také naší cestou, která nás vede. Církev nám tímto způsobem
nově ukazuje dějiny exodu, putování Izraele po poušti...
A konečně je tu
klečení před Pánem: klanění. Protože On sám je v Eucharistii
přítomný, proto bylo vždycky požadováno klanění v lásce. Protože když se nám Pán dává, můžeme Ho současně přijímat: před Ním se sklonit, Jeho oslavovat, Jeho uctívat... Ten, kterého ctíme – jak jsem už řekl – není žádná vzdálená mocnost. On sám se před námi sklonil, aby nám umyl nohy. A to činí naši poctu uvolněnou, doufající a radostnou, protože se klaníme před Tím, který se sám před námi sklonil, protože se skláníme v lásce, která nezotročuje, nýbrž proměňuje...“ (Všechny myšlenky jsou výňatky z knihy
Gott ist uns nah – Eucharistie: Mitte des Lebens. Verlag Sankt Ulrich)
UCTÍVAT PŘI OBĚTI
Svátek Božího Těla nám každý rok připomíná velký dar skutečné přítomnosti Pána v jeho Eucharistii a obnovuje v nás víru v Eucharistii. Právě ve svátosti Eucharistie si znovu uvědomujeme, jak velmi nás
Bůh miluje – takové, jací jsme. Mnoho lidí dnešních dnů – a bohužel zvláště dětí a mladistvých – trpí nedostatkem lásky, cítí se být nepřijati a nemilováni. V dnešní společnosti zaměřené na výkon nachází
člověk uznání, respekt a lásku, jenom když podává zvláštní výkon. Ale Bůh nás miluje takové, jací jsme. Slavný fyzik Blaise Pascal se jednou vyjádřil velmi hezky: „Bůh nás nemiluje, protože jsme cenní, ale my jsme cenní proto, že nás Bůh miluje.“
A tuto lásku nám prokazuje zvláště ve svátosti nejsvětější Eucharistie. Tuto lásku Boží vyjádřil velmi pěkně svatý Tomáš Akvinský ve svém hymnu „Klaním se ti vroucně“ v obrazu pelikána.
V šesté sloce píše:
„Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj,
krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj,
vždyť jediná krůpěj její stačila,
aby všeho světa viny obmyla.“
Svatý Tomáš vyprávěl: Jedna země upadla do velkého hladu a nouze. Lidé a zvířata trpěli bídou. Nevěděli už, jak by se udrželi při životě. V této zemi žil také pelikán, který se nestaral ani tolik o svůj
život, jako o život svých mláďat. Ta požadovala každý den svoji potravu. Pelikán už neviděl žádné východisko. Ve své velké nouzi si zobákem probodl hruď a dal svoji krev mláďatům k pití. Když nouze
přešla, mohli mladí posilněni vyletět do života. Starý pelikán ale umřel. Svoji krev, svůj život daroval svým mláďatům.
Pelikán je prastarým křesťanským symbolem pro Ježíše. Na četných mešních rouchách, v liturgických knihách i jinde nacházíme tento obraz pelikána. Pelikán zemřel, aby jeho mladí mohli žít. A Ježíš také za nás zemřel, abychom mohli žít, posilněni jeho Tělem a Krví. Ježíš se nám sám dal za pokrm, abychom měli život věčný.
Ze Schweizerisches Katholisches Sonntagsblatt 12/2014 přeložil -mp-
Převzato z časopisu Světlo č. 20/2016
