Svatý Ludvík Maria Grignion z Montfortu (31. 1. 1673 – 28. 4. 1716) patří k velkým a zároveň k nejuznávanějším postavám v dějinách katolické církve.
V letošním roce si připomínáme 300. výročí jeho úmrtí. Obrovské nasazení tohoto
kněze, lidového misionáře a reformátora, změnilo a ovlivnilo rozsáhlou část země na západě Francie. Svým dílem „
O pravé mariánské úctě“ uskutečnil Bohem svěřenou jedinečnou mariánsko-prorockou misii, která má právě dnes univerzální význam
Ludvík Maria Grignion, nejstarší syn početné rodiny právníka z bretoňského městečka Montfort-sur-Meu, měl temperamentní povahu. Muž činu s postavou obra, navenek neklidný, energický, s velkou tělesnou silou a výbušnou povahou, byl zároveň přirozeně citlivý a skromný, měl cit pro umění a vyznačoval se brilantními intelektuálními schopnostmi. Vnitřně se už v rané mladosti zcela zaměřil na Boha a Pannu Marii – stali se jeho světem. Jako 17letý se svému příteli vyznal, že není pro něho větší štěstí, než být u Marie a dát se jí uvádět do veškerých pravd, že ona je oporou a stálostí.
Tuto oporu Grignion velmi potřeboval, protože brzy ho Bůh začal uvádět do tajemství kříže. Když jako 20letý v Paříži studoval teologii, jeho hluboce zbožné a nekompromisní chování lidi pobuřovalo; považovali to za „přehánění zbožnosti“. Grignion vzdor všemu nesl všechna pronásledování s obdivuhodnou mírností a vždy zůstal přátelský a ochotný pomoci, takže o něm říkali: „Buď je blázen, anebo
svatý.“
Ve známém kněžském semináři v Saint-Sulpice, kde prostudoval téměř
všechna dostupná díla z mariologie, se jeho láska k Panně Marii velmi rozvinula
a dostala hluboký teologický základ. Tak dozrával v mariánského apoštola, stal se
bojovníkem za pravdu a jeho slova měla velkou moc. Už tehdy cítil: „Ovládá mě
velká touha přičinit se o to, aby náš Pán a jeho svatá Matka byli milováni. Jako chudý kněz chci vesnickému lidu vysvětlovat katechismus a hříšníky vést k úctě k Nejsvětější Panně.“
V roce 1700, když měl Ludvík Maria 27 let, byl vysvěcen na kněze. Avšak ještě dlouho potom nevěděl, jak by se mohlo uskutečnit toto jeho povolání. V dokonalé
důvěře se nechal vést Pannou Marií a Boží prozřetelností. Dvakrát se pokusil vstoupit do kněžského společenství, ale pokaždé jeho pokus selhal. Pro spolubratry
byly jeho ideály příliš vysoké, jeho neustálé nasazení příliš náročné a zničující
a jeho misijní metody příliš provokativní.
Nepochopení, osočování a tvrdé odmítání vedlo opětovně k neúspěchu a nucenému
stěhování z jednoho místa na druhé, z jedné diecéze do další. Často stál tento zanícený apoštol nad ruinami svého snažení, přinucen k mnohatýdenní nečinnosti.
Ale nikdy se nenechal znechutit. Všechna protivenství přijímal Grignion s nepochopitelnou odevzdaností a poznával tak stále hlouběji nádhernou a účinnou sílu
kříže jako „zbraně k dobývaní duší“. Skrze utrpení mohl pomoci milosti, aby vítězila v srdcích lidí. Ludvík Maria Grignion byl tak hluboce přesvědčen o nutnosti utrpení při dosahování úspěšného apoštolátu, že si během jedné lidové misie postěžoval: „ctí nás, všechno jde hladce. To nepřinese žádné ovoce, protože tu není kříž.“
Reforma kláštera beze slov
S horlivým nadšením kázal Grignion lidem o tom, co bylo tajemstvím jeho života
a působení, o Panně Marii a o kříži. V nauce o kříži přinesl lidem na jedné straně
Boží lásku a milosrdenství a na druhé straně je přivedl k uvědomění si hrozných
následků hříchu. Panna Maria naproti tomu měla mateřskou láskou utěšit a připravit
srdce lidí a vyprosit jim milost obrácení, uchovat a posilnit ji v nich. Bez velkých
slov vedl lidi k hluboké duchovní obnově. V roce 1703 nečekaně dostal od pařížského biskupa úkol, aby jako vizitátor zreformoval společenství mnichů na Mont Valérien u Paříže, protože v klášteře vládla nejednotnost a vlažnost. Mniši se dozvěděli o nastávající návštěvě a vnitřně se připravili na odpor proti „hrozícímu neštěstí“, že by se měli změnit. Když tam Grignion přišel, obávaný útok se – k jejich velkému překvapení – nekonal.
Třicetiletý mladý misionář, nezkušený v otázkách týkajících se klášterního života, nevěděl, jak má čelit nepořádkům v klášteře. Nejprve se na celé týdny uchýlil do své malé cely a do kaple. Nehovořil se žádným bratrem, nemíchal se do jejich hádek a nekritizoval viditelné nedostatky. Začal dopodrobna studovat pravidla kláštera Mont Valérien.
Když si je Grignion důkladně prostudoval, začal tato pravidla žít. Nosil bílý mnišský
hábit, přesně dodržoval klášterní denní řád – bez toho, aby se staral o ty, kteří ho porušovali. Během předepsané doby odpočinku hovořil s mnichy o všem možném:
o náboženských tématech i o veselých věcech; jen ne o tom, co se týkalo jeho úkolu.
Takto se Ludvík Maria stal jejich nejpříjemnějším spolubratrem, který svým
životem ukazoval, jak šťastný by mohl být jejich život v klášteře, kdyby jen dělali to, co dělat mají. Ludvík si nakonec získal jejich důvěru a oni sami přicházeli k němu, aby ho prosili o radu ve svých těžkostech. V krátké době opět zavládl v klášteře klid.
Moderní a nadčasová misijní metoda
Brzy nato biskup z města Poitiers pověřil
Ludvíka lidovými misiemi ve farnostech města. Nebojácný apoštol si umínil, že začne v té části města, která to nejvíce potřebuje, v nejubožejší čtvrti Montbernage.
Na deset dní se Grignion stáhl do ticha modlitby, aby si vyprosil světlo, jakou metodu v boji proti zlu má zvolit.
Vykročil cestou, která byla na svou dobu velmi netradiční. Začal vyhledávat osobní kontakt s lidmi, s hostinskými a prostitutkami, s řemeslníky a kuplíři, se zanedbanými ženami a dětmi, s lidmi, kteří by jinak nikdy nepřišli na jeho kázání. Získat si jejich důvěru byla ta nejnamáhavější a nejpodstatnější část misie. Den co den neúnavně procházel špinavými ulicemi, přátelsky všechny zdravil, snažil se být nápomocen, kde jen mohl. Samozřejmě, tento „černokněžník“ si za to vysloužil jen výsměch, nedůvěru a nenávist; házeli na něho kameny a odpadky. S nevšední mírností snášel tuto vlnu odmítání, až si lidé časem zvykli na jeho přítomnost.
Stále častěji ho volali k nemocným a důvěřovat mu začaly především děti, protože
Grignion jako jediný byl k nim vždy dobrý. V těchto týdnech si pozorně všímal zvyků
lidí, jejich potřeb, ale viděl také jejich dobré stránky. K odstranění zla od kořene
bylo rozhodující, aby pochopil jejich postavení; co skutečně těmto lidem škodilo,
zda to byly skryté neřesti, anebo stará nepřátelství. To bylo Grignionovým radikálním požadavkem: Nikdy se neuspokojil s misií, která přinesla pouze povrchní
a rychlou změnu, ale nepohnula lidským nitrem. Misie pro něho znamenala bojovat
s ďáblem o duše a zvěstovat jim Krista tak, aby ho dokázali přijmout do svého života a nechali se jím proměňovat zevnitř.
Jak ale měl Ludvík Maria získat tato zraněná srdce, která neměla zájem vzdát se
svých zlých návyků? Prostřednictvím dětí! Ty zval Ludvík jako první do svého "pastoračního centra“, bývalé stodoly, kterou zasvětil Panně Marii, Královně srdcí. Pomocí jednoduchých náboženských písní, biblickými příběhy a základními pravdami
víry se děti daly snadno získat pro dobro.
Hned jakmile našel ochotná srdce, učil je Otčenáš a Zdrávas a modlil se s nimi
růženec. Děti začaly všude vyprávět, jak pěkně je „u dobrého otce z Montfortu“.
Brzy přišly první zvědavé maminky, takže po katechezi pro děti měl Grignion
katechezi a společnou modlitbu také s nimi. Byly vděčné, že jim někdo zprostředkoval kousek lásky a naděje, a nechaly se postupně vést na cestu dobra. Podobně to bylo i s muži. Časem začali tito lidé vnímat Grigniona jako skutečného otce a kněze.
Až tehdy je začal misionář povzbuzovat, aby se vzdali hříchu a začali nový,
skutečně křesťanský život. Ve společném procesí měli přejít k farnímu kostelu,
s upřímnou lítostí se vyzpovídat a při jmout svaté přijímání. Byl to rozhodující
okamžik, ve kterém měla milost dokončit svoje dílo. A kupodivu, lidé následovali
svého pastýře! Poitiers zažilo něco nevídaného. Ludvík Maria nechal lidem
ve stodole sochu Panny Marie s podmínkou, že se tam mají každý večer společně
modlit růženec. A tito lidé to také dělali. Toto byl vždy poslední krok každé misie,
která většinou trvala čtyři až pět týdnů: vytvořit trvalé dílo, kterému lidé měli zůstat věrni; bratrstvo růžence anebo modlitbu křížové cesty jako vzpomínku a důkaz jejich znovuzískané „prvotní lásky“ k Bohu.
Totus tuus – Celý tvůj
Základní myšlenky své mariánské nauky našel Grignion už v mariologii, kterou
studoval v Saint-Sulpice. Zde byla Maria základním prostředkem, skrze který
můžeme najít Ježíše a stát se mu podobnými. Ludvík Maria prohloubil a doplnil
tyto myšlenky mimořádně osvíceným způsobem. V nich objasňuje, že
všichni
lidé, i dnes, mohou následovat Krista v každodenním životě skrze zasvěcení se
Panně Marii.
Ve své podstatě je úplná odevzdanost Panně Marii dokonalým obnovením křestních
slibů, protože ve vědomém a svobodném aktu vůle se opětovně odevzdáváme
Kristu se vším, co jsme a co děláme, a to skrze ruce Panny Marie. Svěřujeme se jí
jako naší Matce zcela a navždy, protože sám Ježíš šel před námi touto cestou
„a povolal nás, abychom šli k němu stejnou cestou, kterou On přišel k nám, a to
skrze Marii“. Tak je Maria „nejsnadnější, nejkratší, nejdokonalejší a nejjistější cesta
k Ježíši Kristu“, a jak nám to ukazuje praktická zkušenost a příklad mnohých lidí,
kteří šli touto cestou, je i nejkrásnější.
Plody této úcty v duši jsou nádherné: „Každému, kdo se zasvětí Marii, tomu se
i ona daruje úplně a nevyslovitelným způsobem. Vnořuje ho do plnosti svých milostí; korunuje ho svými zásluhami. Osvěcuje ho svým světlem... Zapaluje ho svou láskou... Daruje mu své ctnosti... Když taková duše patří zcela Marii, patří Maria zcela jí.“
„V jaké míře najde Duch Svatý v nějaké duši svoji věrnou a nerozlučnou nevěstu
Marii, v takové míře může v této duši působit, v takové míře v ní může ztvárnit
Krista.“
Cílem zasvěcení se Panně Marii, nazývané také „Forma Boha“, v které byl utvořen samotný Bohočlověk, je tedy přeměna celého vnitřního člověka v Krista.
Ke konci svého života se Grignion svěřil jednomu příteli: „Prožívám zvláštní milost
neustálé přítomnosti Ježíše a Marie v mé duši!“ Svým vlastním životem a působením tak potvrzuje pravdivost a sílu své nauky.
Apoštolský misionář
V roce 1707 se vydal Ludvík Maria jako 34letý pěšky do Říma. Papež Klement XI.
ocenil jeho mimořádnou misijní metodu a udělil mu titul „Apoštolský misionář“.
Konečně měl „Père de Montfort – farář z Montfortu“ církevní schválení pro svoji cestu! Jako neúnavný misionář působil devět let v diecézích Nantes, Luçon
a La Rochelle a zprostředkoval lidem svojí odevzdaností sílu konat dobro. Jeho vliv
byl tak velký, že ještě i dnes, po 300 letech, ho lze v těchto oblastech pociťovat.
V diecézi La Rochelle se nakonec usadil. Tady konal své největší misie, také zde
v roce 1712 napsal svoje nejvýznamnější dílo
O pravé úctě k Panně Marii a nakonec zde položil začátky svých dvou vytoužených děl:
Dcery moudrosti a Mariina společnost (současná mužská řehole montfortiánů)
Dne 28. dubna 1716, během své poslední misie ve vesničce Saint-Laurent-sur-Sèvre, Ludvík Maria Grignion jako 43letý zemřel. Po pokusu otrávit ho a rovněž
vysílený apoštolským zápalem, se jménem Ježíše a Marie na rtech, odevzdal svého
ducha do rukou Stvořitele.
Za 16 let svého kněžství překonal tento Boží muž pěšky přibližně 25 000 km
a měl asi 200 misií, které změnily životy tisíce lidí.
Poslední apokalyptické časy
Jako pravý prorok viděl Grignion Boží působení skrze Marii v posledních časech:
„
Spása světa se začala skrze Marii a stejně tak bude skrze ni dokonána... Potom uvidí jasně – ale jen v míře úměrné jejich víře – tuto krásnou Mořskou hvězdu... Poznají její milosrdenství, kterého je plná, a uvědomí si potřebu její pomoci...
Jí Bůh svěřil formaci a výchovu velkých světců, kteří budou žít na konci světa... naplněni Duchem Svatým a duchem Mariiným. Skrze ně tato božská Panovnice
vykoná ve světě velké divy pro zničení hříchu a založení království Ježíše Krista,
svého Syna, na tomto světě. Právě touto úctou k přesvaté Panně tyto svaté osobnosti uspějí ve všem... Budou ohnivým plamenem... A na místech, kde budou
kázat, zanechají pouze zlato lásky, která je naplněním Zákona.“ Ludvík Maria se
modlil naplněn touhou: „Přijď na tuto zemi, Duchu Svatý, ohnivý plameni, a vytvoř
ohnivé kněze! Skrze jejich působení obnov tvářnost země a zcela obnov svoji
nevěstu církev.“
Pramen: Hildegard Waach,
Grignion von Montfort,
Franz-Sales-Verlag 1966
Z Víťazstvo Srdca 96/2014 přeložil -dd
V nakladatelství Matice cyrilometodějská s. r. o. vyšlo několik mariánských titulů
sv. Ludvíka M. Grigniona, které lze stále ještě zakoupit. Jejich anotace si můžete přečíst na straně 16 a také
zde
Převzato z časopisu Světlo 16, 24. DUBNA 2016, str. 4 -6
Archív časopisu Světlo
