Když měl Samuel asi dva a půl roku, zúčastnili jsme se slavení Paschy (Velikonoc) v kostele kapucínů. Asi poprvé vědomě prožíval toto slavení a komunikoval o tom s námi. Pamatuji si, že velmi intenzivně prožíval Velký pátek a Ježíšovu smrt a pohřbení. Když jsme druhý den večer po skončení paschální vigilie (Bílá sobota) zpívali s křesťany z dalších společenství "On žije, on žije!", Samko nevěřícně kroutil hlavou a říkal mi: "Nezije. Vždyť umlel! "
Moje úpěnlivá snaha vysvětlit mu pojmy jako "vstal z mrtvých" a "vzkříšení" nezabírala. Tak jsem si povzdechl směrem k nebeskému Otci s prosbou "Co dělat?" A rozhlédl se kolem sebe. Držíc Samka na rukou jsem popošel dopředu k oltáři a ukázal mu sochu Vzkříšeného, kterou tam jen před chvílí položili: "Vidíš, Samko, toto je Ježíš. Opravdu zemřel. Zde má rány po hřebících, na rukou, na nohou. I v boku, co mu ten voják probodl kopím. "Samko přikyvoval. "No ale vidíš, má otevřené oči!" Samko byl chvíli ticho a pak vážně prohlásil: "Uz velím!"
Jedním z nejdůležitějších cílů výchovy je předávání víry dětem. Svatý Pavel píše, že člověk hodný důvěry církve, "
má mít věřící děti, které nelze obvinit z nevázanosti a neposlušnosti" (Tit 1,6). "
Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?" (1 Tim 3,4-5). A matkám připomíná, že cílem výchovy je, aby jejich děti setrvali "
ve víře, lásce, svatosti a zdrženlivosti" (1 Tim 2,15, ekumenický překlad).
U malých dětí mnoho rodičů v této věci tápe a při velkých dětech se zase trápí. Mnozí se ptají: "Snažili jsme se, žili jsme zbožně, dali jsme jim, co jsme uměli. Proč tedy jako malí nechtějí chodit do kostela a jako dospělí žijí bez Boha?" Není v možnostech tohoto článku odpovědět na všechny otázky. Může vás ale nasměrovat na to nejpodstatnější a poskytnout vám pár dobrých tipů.
V otázkách výchovy ve víře nám poskytuje velmi jasné slova Katechismus katolické církve:
Milostí svátosti manželství rodiče dostali odpovědnost a výsadu evangelizovat své děti. Již od prvních let života je mají uvádět do tajemství víry, neboť jsou svým dětem "prvními hlasateli" (KKC 2225).
Evangelizovat své děti je výsada. Jsem velmi rád, že moje děti slyší zvěst o Kristu na bohoslužbách, na duchovní obnově či v církevní škole. Jsem vděčný za každého kněze, katechety a animátora, který s nimi mluví o víře. Ale až žárlivě si hlídám tu čest a výsadu být spolu se svou manželkou pro své děti prvními hlasateli víry v Ježíše Krista. Toužím a velmi mi záleží na tom, aby si mé děti, když budou vzpomínat na kořeny své víry, vzpomněli na prvním místě na svého otce a matku.
Evangelizovat své děti je zároveň velká zodpovědnost. Jsou nám svěřené od prvních chvil jejich života, kdy jsou jejich srdce otevřené dokořán. Nikdo není tak zodpovědný za to, aby slyšely evangelium, jako my. Ani škola, ani církev, ani prarodiče.
Když mluvíme o evangelizaci svých dětí, je klíčové pochopit rozdíl mezi vírou a náboženstvím. Všimněte si, že katechismus neříká nic o náboženství, ale jen o víře. Největší zmatek pochází právě ze zaměňování si těchto pojmů. Jaký je tedy mezi nimi rozdíl?
Víra versus náboženství
Náboženství je lidská snaha být přijatelným pro Boha a tak dosáhnout nebe.
Víra je přijetím Božího díla a odpovědí na něj.
Náboženství se skládá z nauky (co mám uznávat), obřadů (co mám absolvovat) a morálky (co mám a nemám dělat).
Víra je osobním vnitřním přesvědčením, skrze které vstupuji do důvěrného vztahu s Bohem.
Náboženství je o tom, co děláme my pro Boha,
víra o tom, co dělá Bůh pro nás.
Místo toho, abychom se dělili se svým vnitřním přesvědčením a osobním vztahem s Bohem a hlásali dětem, co pro ně Bůh udělal a co jim nabízí, učíme je jen poučky, formulky, příkazy a zákazy.
Písmo jasně říká, že "
spaseni jste milostí skrze víru; a to není z vás, je to Boží dar: ne ze skutků, aby se nikdo nemohl chlubit" (Ef 2,8-9). Milost a víra. Přesně stejný jazyk používá i katechismus. Milost, evangelizace, víra, hlásání.
----------
Podívejme se na tento proces v jednotlivých krocích:
1. Slovo víry
Mnoho rodičů si myslí, že jejich děti budou věřící, neboť jim vypráví o Bohu a vodí je do kostela. Zejména, když i doma vedou intenzivní náboženský život.
Víra se však nerodí z náboženské aktivity a jakéhokoli slova o Bohu. Víra se rodí ze slova víry, které hlásáme. Nejprve je třeba si ujasnit
rozdíl mezi slovem o Bohu a Božím Slovem. Slovo o Bohu je to, co říká člověk o Bohu - na základě svých představ, zkušeností a lidských tradic. Boží Slovo je to, co říká Bůh - o sobě, o člověku, o světě. Ježíš to rozlišuje zcela jasně, když říká Petrovi: "
Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev (podle vysvětlivek hebraizmus označující člověka),
ale můj Otec, který je na nebesích" (Mt 16,17). Slovo víry je Boží slovo, kterému jsem uvěřil, čili jsem upřímně ze srdce přesvědčen, že je pravdou. "
Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen" (2 Tim 1,12).
Často se opakuje, že "
nestačí věřit, je třeba podle toho i žít". Tato věta je pravdivá. Ale pouze pokud si pleteme víru s náboženstvím. Jinak je schizofrenní. Každý člověk se zdravou myslí totiž žije podle toho, čemu věří. Čemuž skutečně věří. Neboť
slovo víry je blízko tebe. Problém je, že mnozí rodiče se hlásí k náboženství (např. Římsko-katolík), ale srdcem se neztotožňují s křesťanskou vírou. Možná si to ani neuvědomují, ale ve skutečnosti věří tomu, čemu lidé tohoto světa. Mají totiž náboženství, ale nemají víru. A tak svým dětem nemohou hlásat
slovo víry.
2. Víra srdce
"
Srdcem věříme." Podle katechismu je
srdce příbytek, kde se zdržuji, kde bydlím, kam sestupuji. Je to náš skrytý střed, nedostupný našemu rozumu ani jiným. Jedině Boží Duch jej může prozkoumat a poznat. Je to místo rozhodování, a to v největší hloubce našich psychických sklonů. Je to místo pravdy, kde si volíme život nebo smrt. Je to místo setkání (KKC 2563). Můžeme děti naučit přežehnat se, recitovat modlitby a poznat náboženské znalosti, ale pokud se Boží milost skrze naše hlásání víry nedotkne jejich srdce, budou o nás platit Ježíšova slova: "
Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izaiáš, když řekl: "Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mne" " (Mt 15,8). Pokud se spolehneme na náboženství a budeme působit jen na rozum a city, vychováme ze svých dětí farizee nebo rebely. Ale ne věřící děti. Srdce se nedá oblafnout. Neplatí na něj náboženství, pouze víra. Svobodné rozhodnutí. Vnitřní přesvědčení. A to není v rukou rodičů. Proto se mnozí raději uchylují k náboženství, které se jim zdá přece jen jistější. Sv. Pavel ale připomíná, že "
evangelium je Boží mocí ke spasení každému, kdo věří" (Řím 1,16)
3. Vyznání úst
"
Ústy vyznáváme." Mnozí rodiče nevyznávají svou víru před dětmi slovy, často s odůvodněním, že podle nich stačí, když jim dávají dobrý příklad. Katechismus je v tom jasný:
Rodiče mají být slovem a příkladem prvními hlasateli víry pro své děti (KKC 1656). Biblický princip zase říká, že "
z plnosti srdce mluví ústa" (Lk 6,45). Pokud je víra v našem srdci, zcela přirozeně o ní mluvíme v okolnostech běžného života a vyznáváme ji před lidmi. Jednoduše mluvíme o tom, o čem jsme přesvědčeni. Vyznáváme, že Ježíš je Pánem celého našeho života. Speciálně před svými dětmi. Pokud takové vyznání vychází z našeho srdce, přirozeně je v souladu se způsobem našeho života. A tak jde ruku v ruce slovo s příkladem. O takovém vyznávání Ježíš slibuje: "
Kdokoli mě vyzná před lidmi; i já se přiznám před svým Otcem, který je na nebesích" (Mt 10,32).
4. Víra z hlásání
Písmo i katechismus svorně tvrdí, že rodiče jsou
prvními hlasateli víry pro své děti. "Ale vždyť to dělám!", zvolají mnozí rodiče. Když se však s nimi chvilku mluvím, zjistím, že nejsou hlasateli víry, ale jen šiřiteli náboženství. Jsou upřímně zbožní, ale nehlásají
evangelium o království (Mt 9,35),
Boží evangelium (Mk 1,14),
Kristovo evangelium (2 Kor 2,12),
evangelium Boží milosti (Sk 20,24), ale lidské tradice. Platí o nich Ježíšova slova: "
Nauky, co učí, jsou jen příkazy lidské. Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice" (Mk 7,7-8). A tak nevychovávají věřící děti, ale přinejlepším zbožné. Bohužel, mnohé z těchto dětí jakoby v dospělosti ztratily víru. Neztratily. Žádnou neměly. Tento svět z nich akorát spláchl náboženské zvyky a tradice.
Víra je tajemství a dar. Zrod víry není lehký. Ale je to jednoduché a jasné: Uvěřil jsem z celého srdce v Ježíše Krista a vyznal ho za Pána svého života. To vyvolalo v mém životě zásadní změnu a způsobuje to styl života viditelně odlišný od tohoto světa. Je to nejdůležitější věc v mém životě, o které přirozeně a rád mluvím. Moje děti proto v běžných okolnostech života (nejen v kostele nebo při modlitbě) opakovaně ode mne slyší, že Bůh je můj všemohoucí Otec, který mě miluje a stará se o mě. Vidí, že tomu opravdu věřím a řídím se tím. A vidí ovoce, které tato víra přináší.
----------
Skutečná křesťanská víra stojí na Božím Slově. Ne na tom, jak si Boha po lidsku představují rodiče, pan farář, babička či paní katechetka. Katechismus katolické církve začíná Ježíšovým výrokem z modlitby při poslední večeři: "
Otče, věčný život je v tom, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista" (Jan 17,3).
Skutečná křesťanská víra přináší věčný život, který spočívá v blízkém a důvěrném poznání Otce, jediného pravého Boha, a jeho Syna Ježíše Krista. Pokud takovou víru a takový život máme, můžeme je předat. "
Vždyť já jsem od Pána přijal, co jsem vám také odevzdal" (1 Kor 11,23). Potřebujeme v srdci osobně uvěřit, poslouchat Boha a zvěstovat jeho Slovo svým dětem. Tak to vidíme ve svatém Písmu: "
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: ... Pak Mojžíš řekl: "Tak praví Hospodin ... "" (Ex 11,1.4). Boží Slovo najdeme, když se budeme my sami modlit a číst Písmo a když budeme poslouchat živé hlásání a vyučování Slova v církvi. "
Pokud toto budeš předkládat bratřím, budeš dobrý služebník Krista Ježíše, vychovaným slovy víry a pravým učením, které sis osvojil. Bezbožným a dětinským bájím se vyhýbej"(1 Tim 4,6-7).
Zdroj:
https://www.facebook.com/milovatactit#sthash.qNJnRRln.dpuf
Informace o autorovi
Richard Vašečka je šestnáct let šťastně ženatý s manželkou Martou, s níž má čtyři děti. Je uznávaným řečníkem, učitelem v oblasti křesťanského života, manželství a vztahů. Od r. 2012 je poslancem Národní rady SR za hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti. Věnuje se tématům spojeným se školstvím, rodinou, dětmi a mládeží.
Převzato z
http://zastolom.sk/,
článek z 11. 5. 2016 naleznete
zde.
