Zamyšlení nad evangeliem slavnosti seslání Ducha Svatého.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.“ (Jan 14,15-16.23-26)
Duch Svatý oživuje, působí jednotu a svobodu děti Božích
Různá tajemství, která slaví církev během církevního roku, se dají viditelně znázornit. Vánoce (betlém, štědrost), Velikonoce (vajíčka, nový život, radost).
U dnešní slavnosti seslání Ducha Svatého, u Letnic, to není tak snadné. Čím větší důležitost a čím větší tajemství, tím více jsou lidské vyjadřovací schopnosti bezmocné. Přesto se musíme alespoň trochu pokusit proniknout do tajemství letniční události.
Otázka, kterou položíme a budeme na ni hledat odpověď, zní:
Co působí Duch Svatý a proč je tak důležitý v životě církve a v životě křesťana – jednotlivce? Odpověď můžeme formulovat asi takto:
Duch Svatý je tajemnou vnitřní oživující silou, která působí v církvi a v těch, kteří ho přijali, a uchvacuje okolostojící. Dobře se zadívejme na letniční událost, co se tehdy stalo. Na apoštoly sestoupil Duch Svatý, byli naplněni jeho silou a mocí. Vyšli ven a začali působit. Jejich působení proniklo srdce lidí okolostojících Božím poselstvím. Zde vidíme, jak církev roste a jak svědčí. Jasně vidíme, že nejde o sílu reklamního útoku, o organizační talent apoštolů, o jejich lidské schopnosti a zkušenosti. Je naprosto jasné, že misijní síla církve spočívá v „síle shora“. A to, co platilo o tajemství začátku církve o letnicích, to platí po celé dějiny až dodnes.
Ne my, ale
Duch Svatý, který v nás působí, je organizátorem, tvůrcem a oživovatelem církve.
Duch Svatý je dárcem života, dárcem milosti, osvěcovatelem.
Žijeme dnes ve světě, který je plný zmatků a beznaděje. Je plný snah lidskými prostředky proměnit svět. Ale my ho lidskou silou nepřestavíme a neproměníme. Můžeme však Bohu pomoci tím, že se dáme k dispozici Duchu Svatému, aby skrze nás mohl působit.
Kristus přinesl lidstvu nový život – milost. Tento nový život v Kristu je stálý zápas, protože protivník Boží i lidský (satan, duch veškerého zla), který byl Duchem Svatým ze srdce lidí vypuzen, se nevzdal. On stále číhá na příležitost, aby obsadil i malou komůrku v srdci a udělal z ní svou peleš. A u mnohých dnešních lidí se mu to podařilo. Udělal z lidských srdcí peleš lotrovskou.
Pro nás křesťany je nový život daný Kristem neustálý boj, neustálé otevírání se Duchu Svatému. On se do nás vlévá, naplňuje nás a skrze nás pak koná dílo dobra, lásky a pokoje. Duch Svatý je duší a oživujícím principem církve a duchovního života každého křesťana.
Abychom alespoň trochu pochopili, jak funguje působení Ducha Svatého, udělejme si přirovnání, které, i když trochu pokulhává, přece dosti vysvětluje. Známe dětské nafukovací hračky (zvířátka, různé panáčky atd.). Když vyjdou z výroby z podniku, jsou splasklé a neforemné. Teprve až nafoukneme tu splasklou hmotu, objeví se před námi roztomilé barevné hračky.
Tak je tomu i s životem křesťana Vidíme to především na apoštolech. Pán Ježíš je svou přítomností, když s nimi žil, svou výchovou a učením formoval. Jenže pořád byli jako ta hračka, která vyjde z výrobní linky – připravená, ale nenafouknutá. Před sesláním Ducha Svatého zůstávali pořád „splasklí“, nenaplněni. I když byli formováni a připravení, pořád v nich nebyla ta potřebná síla. Byli plni strachu, nejistoty, obav a mnohé nechápali. A pak udělali velmi důležitou věc. Několik dní se pečlivě v meditaci a v modlitbě spolu s Ježíšovou Matkou Marií připravovali. Uvolnili v sobě místo pro Ducha Svatého. A když přišel a naplnil je, zadul do nich, najednou je proměnil. Všechny ty tvary, které v nich Ježíš vypracoval, zazářili v plné kráse a síle. Už v nich nebyl duch světa, strachu, obav, nejistoty. Ale byl v nich Duch Svatý, Duch Ježíšův.
Jaký tento Duch Ježíšův je, víme. Známe jeho působení v životě Pána Ježíše. Než začal Ježíš veřejně působit, byl pokřtěn v řece Jordánu. A tehdy na něj sestoupil Duch Svatý. Podobně se stalo o Letnicích, než se církev veřejně zjevila světu a začala působit, sestoupil na ni Duch Svatý. V jeho síle Ježíš začal lámat všechny lidské konvence Přinesl svobodu uvězněným. Zboural všechny přehrady hříšnosti a nečistoty, přinesl odpuštění a ospravedlnění všem a otevřel cestu k jednotě. Dokázal jít ke všem, hříšníkům, celníkům, nevěstkám, ke všem, které lidské konvence od sebe oddělovaly. Ježíš tyto překážky – hřích – odstraňoval. Proto jeho první starostí po zmrtvýchvstání bylo:
Pokoj vám! Dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte…“
Prvotní církve pak uváděla Ducha Pána Ježíše ve skutek radikálním bratrstvím ke všem. Osvobozením od umělých hranic, dělících tehdy otroky od svobodných, pohany od Židů, ženy od veřejného působení s muži. Vidíme, že Duch Svatý v církvi působí jednotu a svobodu děti Božích.
Zde vidíme, že dnešní svět právě po tomto volá a touží. Po jednotě, přátelství, pokoji a míru. Zde musíme chápat, že jedině Duch Svatý je schopen přivést toto dílo Kristovo – dílo pokoje proměnění a sjednocení světa, osvobození od moderních otroctví – ke svému naplnění.
Aby se tak stalo, musíme my křesťané spolupůsobit. Tím, že se necháme jako apoštolové naplnit Duchem Svatým. Že vytáhneme kolík svého sobectví a necháme se „nafouknout“, naplnit silou Ducha Svatého. Až pak budeme hořet ohněm Ducha Svatého, je naděje, že ti kolem nás budou uchváceni a také proměněni.
