V měsíci květnu vám každou neděli nabízím zamyšlení nad Pannou Marii, nad jejím životem a nad tím, co pro náš život znamená.
Matka Spasitele
Osvobození otroků z moci nepřítele předpokládá zápas. Náš Pán tím, že byl spasitelem, byl zároveň i bojovníkem. Nemohl osvobodit ujařmené lidi bez boje, ani bez osobního utrpení.
Kdopak má zvláště hrůzu z války?
Pohanský básník nám odpovídá: „Války jsou nenáviděny matkami.“
Matky jsou bytosti, které nejvíce trpí válkou. Mohou se honosit poctou, které tam dosáhli jejich děti, ale tato sláva nesetře vůbec nic z dlouhého utrpení, z úzkosti, takřka z přerušení života, ze zoufalství a z tesknoty, kterou pociťují matky vojáků.
Tak tomu bylo i u Marie. Po třicet let byla blažená neustálou přítomností svého Syna. Měla jej dokonce pod svou ochranou. Avšak přišel čas, kdy jej zavolal tento boj, pro který přišel na svět.
Přišel nejen, aby se stal Mariiným Synem, ale aby byl Spasitelem lidí, a kvůli tomu se s ní musel rozloučit. Tehdy poznala úzkosti, jaké má matka bojovníka.
Když ji Ježíš opustil, už ho neviděla. Nadarmo se snažila přiblížit se k němu. Žil v její náruči jako malé dítě, pak v jejím obydlí, ale nyní je podle jeho vlastních slov „Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“
A až uběhly roky odloučení, dověděla se o jeho zatčení, výsměšném procesu, o jeho utrpení. Mohla konečně přijít až k němu, ale kam a kdy? Na cestu na Kalvárii a když byl ukřižován. Konečně jej znovu držela ve své náruči, ale – mrtvého…
