Zamyšlení nad evangeliem 7 neděle velikonoční.
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa.
Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“ (Jan 17,20-26)
Jednota bytí křesťanů s Bohem a v Bohu
„Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás… aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně“. Pán se tedy modlí o vyšší jednotu, než je nějaké lidské sjednocení, nějaké lidské společenství stejných názorů, stejných zájmů a stejného cíle, i když myslíme na nejvyšší jednotu, jednotu lásky: jde o jednotu bytí, totiž Božích dětí s nebeským Otcem, o jednotu vůle s jeho nejmoudřejší a nesvětější vůlí, o jednotu smýšlení po vzoru našeho Božského bratra Ježíše Krista. Jsme vzati svatým křtem do této existenciální jednoty s nejsvětější trojicí skrze Krista Pána a máme růst v tomto bytí Božích dětí se Spasitelovou milostí; bytí milostí sjednocuje nejrůznější lidi ve směru k Bohu tak, jako magnet sjednocuje množství železných pilin. Naše existence (jednota v mnohosti osob) oslaví Nejsvětější Trojici (jednotu ve třech osobách), bude-li naše Boží synovství řídit naše myšlenky, slova i skutky.
Pán zde označuje účast na Boží přirozenosti nebo Boží synovství čili posvěcující milost jako „slávu“. Vzpomeňme si na hranici, kterou stanovil kdysi Bůh, když s ním směl Mojžíš hovořit u hořícího keře: „Nepřistupuj blíže a sezuj si boty, neboť místo, kde stojíš je svaté“. Opona před velesvatyní starozákonní, v níž Bůh „zjevil svou slávu“, varovala Izraele před vstupem pod trestem smrti. Nyní roztrhl Spasitel svým vtělením a vykoupením tuto oponu a otevřel nám všem přístup do svatyně: jaké nádherné poselství!
Od „slávy“ prvních svatodušních svátků v Jeruzalémě po „veliký zástup, který by nikdo nespočítal… ti, kdo si vyprali své roucho do běla v Beránkově krvi“ máme v Písmě doklady o uskutečnění Kristovy modlitby a jeho zaslíbení, že „spravedliví budou zářit jako slunce v království Otcově“.
Pán se modlí k Otci nejen o začátek, nýbrž i o dovršení tohoto společenství s Bohem v blažené věčnosti, a je to jediná modlitba Páně, v níž Spasitel říká Otci: „Chci!“
„Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu“.
Otec nás miluje tak jako miluje svého Syna, daruje nám účast na Božském životě milosti, lásky a věčném životě: Kristova modlitba je zárukou, že se to uskuteční i s námi, „žebráky od plotu a cest“.
Jednota Církve
je možná jedině z dokonalé lásky ke Kristu a skrze něho s Bohem. Tato jednota je nám sice počátečně darována ve sv. křtu Božím synovstvím, milosti víry a lásky; tím je Kristus vinným kmenem a my ratolestmi, Kristus je hlavou a my jeho údy. Tato jednota je však teprve ve stavu růstu, je teprve semenem, nikoliv úrodou, je úkolem růstu v lásce a pokoji jež jsou poutem jednoty a dokonalosti a dosáhne dokonalosti teprve až na konci časů u Boha, kdy bude všechno sjednoceno v Kristu a Kristus to zapojí do Otce.
Překážkou růstu k jednotě nevědomost a hřích, především sobectví a každá jiná forma nelásky, nejčastěji závist, řevnivost a přepjatá ctižádost, rozdmychávaná ďáblem, jenž seje koukol. Nejednota a řevnivost mezi křesťanskými církevními obcemi či jinými křesťanskými skupinami, často historicky podmíněná, je velkými pohoršením pro lidi, hledající Boží pravdu a je zvláště v pohanských misiích obrovskou překážkou. Pohoršení nejednoty však patří k nynější době zkoušky; je třeba však věřit v jednotu, i když se už po staletí nedaří uskutečnit ji. Kdo nechce věřit v konečnou jednotu Církve, podobá se člověku, který nechce věřit ve vzkříšení, protože existuje stálé umírání…
Osobně věřím přes historickou roztříštěnost církví v to, zač se modlím: „Věřím v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev… „ „Bude jen jedno stádo a jen jeden pastýř“. Konečná jednota Církve byla pro Krista Pána jedním z nejdůležitějších bodů jeho závěti a velekněžské modlitby, vrcholem jeho řeči na rozloučenou.
Mohla by pro nás tato starost Páně zůstat lhostejnou?
Proto je povinnost každého uvědomělého křesťana snažit se o odbourávání dějinných předsudků a o růst porozumění a lásky. Pravda a láska musejí zůstat pohromadě, pak teprve lze splnit závěť Páně snahou o jednotu Božího lidu (ekumenické hnutí).
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
