Zamyšlení nad evangeliem 6 neděle velikonoční.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: „Odcházím“ a „zase k vám přijdu“. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dřív než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.“ (Jan 14,23-29)
Ve vlaku si skupina cestujících krátila dlouhou chvíli tím, že kolektivně luštili křížovku. V křížovce byla tajenka. Bylo na nich vidět, jak se snaží vypátrat tajenku. Nakonec ji vyřešili. Zněla takto: „Život není žert, ale těžká a seriózní úloha.“ To se vyplatilo, to stálo za námahu, povídali si: „Je to vzácná myšlenka.“
Vzácnou myšlenku pro život nám nabízí i dnešní evangelium. Vyplatí se věnovat mu pozornost. Pán vyhlašuje: „Přijdeme k němu a budeme u něho přebývat.“
Že tu jde o vzácnou myšlenku, vidíme z toho, že byla předem připravovaná, téměř celých dva tisíce let. Už starobylé Mojžíšovi knihy popisují, jak Izraelci postavili svatyni, aby v ní přebýval Bůh. A protože to byla svatyně ze stanových plachet, nosili ji sebou, když putovali do zaslíbené země. V zaslíbené zemi se král David chystá postavit chrám z kamení, ale udělal to až jeho syn Šalamoun. Postavil nádherný chrám z drahocenného materiálu a při velkolepém posvěcení prosil Boha, aby přebýval v novém chrámě. Ale starozákonní knihy zároveň naznačovaly, nepřebývání Boha v jejich chrámě je příliš materiální představa. Bůh nemůže být zavázán přebýváním v jednom chrámě na světě. Vždyť Bůh je přítomný všude na každém místě. Proto podle proroka Malachiáše Bůh vyhlásil: Na každém místě, bude se obětovat mému jménu oběť čistá.“
A Pán Ježíš otázku Božího přebývání ještě více odmaterializoval v rozhovoru se Samaritánkou. Ta mu pověděla: „Naši otcové se klaněli Bohu na této hoře (Garizim). Vy lidé však tvrdíte, že v Jeruzalémě je to místo, je třeba se klanět Bohu.“ Pán ji odpověděl: „Věř mi ženo, přichází čas, kdy se ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete klanět nebeskému Otci… Ale přijde čas, a už je tu, kdy se praví ctitelé budou klanět nebeskému Otci v duchu a v pravdě. A sám Otec si žádá takovéto ctitele.“
A v dnešním evangeliu Ježíš završuje vývoj myšlenky o Božím přebývání úžasnou větou: Kdo mě miluje… přijdeme k němu a budeme u něho přebývat. Tedy vrcholné Boží přebývání se uskuteční v duši člověka.
Od kdy Ježíš řekl tuto větu, už by matky neměli učit svoje nemluvňátka na otázku: „Kde je Pán Bůh?“ –ukazovat ručkou na nebeskou oblohu, nebo ke hvězdám, ale měli by je učit ukazovat prstem na srdce, neboť v srdci pokřtěného člověka přebývá Bůh mnohem čistší než na obloze, nebo nad hvězdami, protože nad hvězdami je přítomný svou bytostí, kdežto Bůh svou bytostí naplní nebe i zem a není na světě takové místo, kde by Bůh nebyl, ale v duši milujícího člověka je přítomný Bůh i svou láskou, čili svým Duchem Svatým, jak to říká apoštol Pavel Korinťanům: „Vaše tělo je chrámem Ducha Svatého přebývajícího ve vás.“ A hned dodává: „Oslavte tedy Boha ve svém těle!“ (1 Kor 6,19-20).
Hle, toto je ta vzácná myšlenka pro náš život. A mohli by jsme hned i přidat, že zapomenutá myšlenka. Každý věřící by měl hluboko vniknou do skutečnosti, kterou v sobě nosíme.
Jako například francouzský důstojník odsouzený do těžkého vězení v pevnosti Lille, který měl ve zvyku, když žil na svobodě, navštěvovat Ježíše ve svatostánku a klanět se mu, napsal si ve vězení do deníčku toto: „Když si chci vykonat pěknou adoraci, vejdu do svého nitra a klaním se Bohu přítomnému ve mně. Vždyť zda nejsem jeho svatostánkem?“
A nebo jako bretaňský básník Botril, když byl pozvaný za svědka na soud a měl přísahat a neviděl v soudní síni kříž, na který by chtěl položit prsty při přísaze, položil si prsty na svoji hruď a přísahu začal slovy: „Alespoň zde je Bůh, kterého chci mít za svědka.“
A tak i my si budeme muset nacvičit jeden nový zvyk. Něco jsme se už naučili: Vstupuješ do kostela, hledáš svatostánek. Najdeš ho podle světélka. Uvědomíš si: Pán je tu přítomný; klaníš se Ježíšovi. Toto už všichni víme. Ale podobně se naučme toto druhé: Jsi sám, okolo tebe je ticho. Zkoncentruj se na sebe. Soustřeď se na svoje dýchání, na svoje srdce, na svou hloubku a uvědom si: Ve mně je Otec nebeský, ve mně je jeho věčný Syn, ve mně je jejich vzájemná láska – Duch Svatý. Vždyť Ježíš pověděl:
„Přijdeme k němu a budeme u něho přebývat.“ To se vztahuje na mě. To platí o mě. Jak jsem šťastný.
Toto štěstí si absolutně dovedli ocenit konvertité, tedy ti lidé, kteří se svým přemýšlením dostali ke katolické víře. Svatý Augustin vypráví:“Marně hledá někdo Boha na nebesích, když ho nenašel v sobě.“ A pokračuje: „I když je člověk podle těla nepatrný, je přece nekonečně vznešený, když v něm přebývá Bůh.“
A tak vás prosím bratři a sestry, dovolte, aby vám dnes po celý den, alespoň dnes zaznívala stále v uších a v srdci tato vzácná myšlenka: „Přijdeme k němu a budeme u něho přebývat.“ Zaobírejte se touto myšlenkou, vyplatí se to. Protože brzy zkusíte, že vás tato úžasná Ježíšova věta naplní pravým vnitřním štěstím, které vám ze srdce přeji.
