Manželství patří do přirozeného pořádku. Člověk je podle své přirozenosti nutně otevřený pro vztah. Z hlediska katolické teologie je však chápáno jako svátost, která jeho přirozený aspekt zdokonaluje a otevírá ho milosti. Manželská láska se takto stává schopnou dosáhnout plnost lásky, jakou miluje Kristus, ke které je povolána.
Přirozený a nadpřirozený charakter manželství
Když Bůh stvořil lidskou přirozenost muže a ženy ke svému obrazu, vložil do ní povolání, a tím i schopnost milovat a žít ve společenství. Manželství, jehož prostřednictvím se muž a žena navzájem zcela zavazují jeden druhému, je specifickým způsobem realizace tohoto povolání osoby k lásce, a to v její celistvosti. V manželské odevzdanosti je tedy přítomná celá osobnost se svým pozemským rozměrem, čili i sexualita, která není něčím biologickým, ale je integrální součástí lásky, kterou se muž a žena sobě navzájem darují.
Manželství tedy na jedné straně patří do přirozeného řádu - člověk je přirozeně nutně otevřený pro vztah, ale má i nadpřirozený rozměr. Z hlediska katolické teologie je chápáno jako svátost, která manželskou lásku očišťuje a přivádí k dokonalosti lásky, jakou Bůh miluje člověka.
Kristu a Jeho nevěsta Církev
Boží plán, který Bůh vložil do lidské přirozenosti při jejich stvoření, se plně odhaluje v oběti Krista na kříži. Je to projev dokonalé lásky v plnosti, jakou Kristus miluje svou nevěstu Církev. Manželská láska muže a ženy je analogická tomuto vztahu. Je nadpřirozená (caritas), protože je povolána a schopna dosáhnout takovou plnost. Svátost totiž dává prostor působení milosti, která její přirozený rozměr zdokonaluje. Uschopňuje ji být účastnící se na jeho Kristově lásce prostřednictvím sebeobětování. Manželství je tedy specifickým způsobem následování Kristovy cesty oběti. Svátost dává manželům nejen milost, ale zároveň ukládá povinnost splňovat vůči sobě navzájem i vůči dětem požadavky lásky, která odpouští a vykupuje.
Taková úplnost lásky, která směřuje k osobní jednotě, vyžaduje, analogicky tak jako ve vztahu Krista a Církve, nerozlučnost a věrnost, vzájemné definitivní darování se a otevřenost pro plodnost. Požadavkem manželského svazku je tedy láska, která vylučuje zasahování ze strany společnosti nebo jiné autority. Jde o výlučně svobodné rozhodnutí, ve kterém je akcent kladen na odpovědnost, respektování důstojnosti, rozvoj osoby k nesobeckosti a obětavosti.
Strach závázat se
Podobně jako je vztah Krista a Církve věčnou smlouvou, můžeme jako znak svátosti manželství chápat především smluvní zavázání se k nerozlučitelnosti svazku. Chce to obrovskou dávku odpovědnosti a odvahy rozhodnout se a zavázat do smrti v dobrém i zlém k úplnému sebeobětování se pro toho druhého. V dnešní době jsou lásce kladeny překážky nejen ze strany společnosti, která je zaměřena na konzum a výkon.
Pramenem je i vlastní sobeckost nebo bezmocnost, neschopnost otevřít se druhému ze strachu z nepochopení a odsouzení, tedy v konečném důsledku strach z toho, že nebudu přijímán a milován takový jaký jsem, strach, že ve vztahu nebudeme svobodní, strach z propastné rozdílnosti mužského a ženského světa, který zaslepuje krásu a sílu jejich jednoty. Jak dokázat říct lásce ano? Je to právě svátostná povaha manželství, která dává přirozené lásce nadpřirozenou sílu. Svátost uschopňuje manžele díky milosti k tomu, co by vlastní přirozenou snahou nedokázali.
Toto poznání vzbuzuje a udržuje naději, která dává odvahu říci vztahu ano a nezlomnou vůli bojovat o něj do konce. Abych vydržel, musím skutečně milovat. Abych vydržel, musím uvěřit, že vzájemně to dokážeme - že láska je silnější než všechno ostatní. Tato naděje je postavena na víře a poznání Boha, který je Láska, u které není nic, nic nemožné. Pouze pokud vím, komu jsem uvěřil a dovolím tomuto Bohu, aby se stal základem mého přirozeného vztahu, manželská láska vydrží všechno a do konce, protože ji předchází Láska, kterou bude nesena.
Autor: Eva Janeková
Převzato ze
zastolom.sk, 21. dubna 2016,
článek naleznete
zde.
