František předkládá upřímnou starost o rodiny. Ale nejednoznačnost a různý výklad textu může vést k chaosu a konfliktu. Píše Robert Royal.
Nejprve pozitiva. Nová papežova apoštolská exhortace
Amoris Laetitia ("
Radost z lásky") obsahuje mnoho nádherných pasáží podobně, jako je měla i závěrečná zpráva synody 2015. Mluví o původním Božím plánu pro muže a ženu; lásce a manželství; dětech, sourozencích, rodičích, prarodičích; poutu mezi generacemi a o zásadním významu toho všeho pro budoucnost a samotné přežití Církve a společnosti. A v neposlední řadě o něžnosti Boha, kterou bychom měli přinášet do našich domovů.
V textu je i několik jednoznačných deklarací katolických principů týkajících se tohoto tématu:
- otevřenost k životu (t.j. bez antikoncepce) v každém manželském aktu;
- právo na život a právo - a povinnost - zdravotnických pracovníků nepodílet se na potratech, eutanazii a jiných lékařských zákrocích proti životu;
- potvrzení, že "homosexuální svazky nejsou v žádném případě podobné či dokonce vzdáleně analogické Božímu plánu pro manželství a rodinu" (ačkoli osoby s homosexuální orientací by měla být přijata);
- fakt, že děti potřebují současně matku a otce a mají se narodit svým vlastním rodičům (někdy se speciálními potřebami), a ne reprodukčními technologiemi, které se nadřazuje nad lidský život nebo dělají z dětí pouze hračky v životních plánech jejich rodičů;
- právo rodičů na kontrolu výchovy svých dětí a na pomoc společnosti v této kontrole.
Text obsahuje mnohem více včetně rozsáhlých citací svatého Jana Pavla (zejména těch, které v synodálním textu chyběly) a Benedikta XVI.
Podobně jako v synodní zprávě, ale mnohem obsáhleji papež František předkládá mnoho způsobů, v nichž je třeba lidí "doprovázet" (jeho oblíbené slovo) během chození, svatby a prvních let v manželství či celého období manželství. Jedny z nejzajímavějších svědectví během synody podali laici přesně o těchto věcech.
František poukazuje na jejich potřebu v naší době větší než kdykoli předtím, protože mladí lidé po celém světě dnes vstupují do manželství s falešnými nebo nereálnými očekáváními, které vytvořila moderní média. A vzhledem k ubohé až žádné formaci, kterou dnes dostávají doma nebo ve farnostech, naléhá na rodiče, učitele, katechety, kněze, aby si uvědomili, jak velkou práci je třeba udělat u mladých lidí vyrůstajících v naší kultuře, která jim klade do cesty obrovské ekonomické, morální a sociální překážky.
To vede k některým rozvláčným a občas celkem dojemným pasážím o tom, jak se mohou manželé učit žít v pravdivé lásce s partnery, kteří jsou nedokonalí nebo i vážně chybující, co jsme my všichni pro hřích ve svých osobních příbězích. Říká, že během celého manželského života existuje jistý druh dynamického růstu. Je neobvyklé najít v oficiálním papežském dokumentu takový druh rad pro láskou zhrzené partnery a dokonce jakýsi lidový důvtip. Je však jasné, že František chce, aby se čtenáři vážně zamýšleli nad tím, jak mohou zmenšit riziko rodinných sporů a výskyt manželských rozchodů, který roste na celém světě.
Během prvního pouze rychlého čtení (později se je k tomu třeba vrátit) se však uprostřed všech těchto snah o porozumění a smíření začínají vyskytovat i problémy. Na začátek - to, co bývalo zcela obyčejným způsobem vstupu do manželství a výchovy rodiny, se v textu často - velmi často - prezentuje jako "ideál" nebo nějaká "dokonalá" podoba, na kterou lidé většinou nedosáhnou.
To, že na to nedosahují, je dnes vpravdě velmi časté. Z textu získáte dojem, že právě proto se papež František usiluje o podávání přijímání pro rozvedené / znovusezdané za určitých podmínek (od doby, kdy pozval kardinála Kaspera, aby prezentoval tento případ).
Není to založeno primárně na teologických důvodech nebo Písmu svatém. Zdá se, jako by si papež myslel, že milosrdenství zkracuje okliky, které byly považovány za základy katolického učení o manželství: "Pastýř to nemůže brát tak, že jednoduše stačí aplikovat morální zákony na ty, kteří žijí v ,neregulérních' situacích, jako by to byly kameny určené k házení na lidské životy." Takový obraz jasně naznačuje, že poslušné následování tradičního učení je podobné kamenování ženy přichycené při cizoložství. Jakoby samotná slova našeho Pána o nerozlučitelnosti manželství - a jeho varování, že rozvod / opětovné sezdání je cizoložstvím, ne pouze "nedokonalostí" či "nesrovnalostí" - byly nějak anulovány milostí. (Lk. 16:18; Mt. 19: 9; Mk 10:11, 1 Cor. 7:10, etc.)
Amoris Laetitia doufá, že vyřeší situace mnoha lidí v moderním světě, ale mnohem pravděpodobnější je, že pouze doplní další palivo do holocaustu. Není nutné mít křišťálovou kouli, abychom uměli předpovědět, že v momentě kdy za určitých podmínek připustíte přijímání pro rozvedené / sezdané, brzy to bude dovoleno pro všechny. A - proč ne? - I pro osoby žijící v homosexuálních vztazích, které zřejmě mají stejně dobrý nárok na polehčující okolnosti.
Papež na mnoha stranách vysvětluje, jak provinění a okolnosti mohou měnit úhel pohledu na absolutní morální principy, aniž by se narušila plnost pravdy. (Žádný rozumný člověk to samozřejmě nikdy nepopíral.) V této souvislosti dokonce cituje Akvinského, který není zrovna vhodným vzorem pro změny, jaké papež navrhuje. Čekejte protesty tomistů.
Ačkoli o mnoha tématech mluví otevřeně, zdá se, že trochu váhá, než aby vyjádřil "pastorální" změnu zcela jasně. Jediné místo, kde vmiňuje změnu u svátostí, je jen v poznámkách a i tam to působí divně.
351. V některých případech to zahrnuje pomoc svátostmi.
Proto chci "připomenout kněžím,
že zpovědnice nesmí být mučírnou,
ale setkáním s Božím milosrdenstvím."
(Apoštolská exhortace, Evangelii Gaudium
[24 November 2013], 44: AAS 105 [2013], 1038).
Také bych rád poukázal na to, že eucharistie "
není cenou pro dokonalé,
ale silnou medicínou a výživou pro slabé."
Při čtení tohoto vás napadne, kde přesně se dnes zpovědnice používá jako mučírna? A kde se učí, že eucharistie je dnes jen pro dokonalé? Když někdo vyrobí takový falešný obraz, obvykle je to proto, že je to lehčí než předestřít reálný argument.
Nedá se to říct stoprocentně, ale mnoho kněží ve vyspělém světě již dlouhodobě využívá zpovědnici na "interní fórum" přesně s cílem, jak dnes navrhuje papež František, aby umožnili lidem v "nelegálních" okolnostech přistupovat ke svatému přijímání. Nezdá se, že by to nějak pomohlo manželstvím a rodinám či Církvi. A pokud se to teď bude dělat oficiálně, určitě to přinese i jiné věci než jen milosrdenství a ohleduplnost.
Zde je hypotéza, která se brzy může stát testovací studií: Předpokládejme, že němečtí biskupové si z celé
Amoris Laetitia vezmou to, k čemu silně inklinují, a umožní přijímání pro znovusezdané. Pevní a pravověrní polští biskupové nenajdou v textu nic, co by výslovně žádalo změnit tisícileté učení Církve, a vezmou si z toho jen povzbuzení k intenzivnější pastorační práci s konečným cílem vést lidi ke změně svých životů a následovat Kristova slova o manželství.
Obě interpretace jsou možné, ale důsledky pro obě strany budou úplně jiné. Na jedné straně hranic mezi dvěma zeměmi se přijímání pro rozvedené stane znamením nového seslání Boží milosti a odpuštění. Na druhé straně hranic bude podávání přijímání lidem v "nelegálních" okolnostech považováno za nevěrnost Kristovu odkazu, případně až za svatokrádež. To může vést k chaosu a konfliktu, ne k tomu, co reprezentuje slovo Catholicos. Může vyrůst nová železná opona mezi západním katolicismem a zbytkem světa.
Když se kardinál Newman ocitl uprostřed diskusí, díky kterým se nakonec dostal do katolické Církve, varoval své anglikánské bratry a sestry, aby rozdíly mezi vírami a chápáním morálky neřešili nejasnými verbálními formulacemi. "Některá slova a formy mohou být příliš vágní, a tím umožní zcela odlišné chápání a větší rozdílnost v názorech, které předtím tak rozdílné nebyly." A dodal: "Pokud má být Církev energická a vlivná, musí být rozhodná a ve své doktríně mluvit jasně ... Ve snaze dosáhnout porozumění názorů je chybou používat slovní spojení, které papír snese, ale nemají žádný význam pro realitu." Víme, kam to dovedlo anglikány.
Zdá se, že František má větší zájem přinést lidem útěchu než plné obrácení se k tomu, co Kristus učil o manželství. Newman k tomu řekl: "Ti, kteří si vzali útěchu jako významnou část svého učení, vypadali, že se na konci své služby mýlili. Svatost je velký cíl. Na cestě k němu je trápení a snaha. Útěcha je srdečná, ale nemůžeme pít srdečnost od rána do večera."
Robert Royal
Autor je šéfredaktor The Catholic Thing a prezident Faith & Reason Institute (Institut pro víru a rozum) ve Washingtonu D. C. Jeho nejnovější knihou je A Deeper Vision:
The Catholic Intellectual Tradition in the Twentieth Century (Hlubší pohled: Katolická intelektuální tradice ve dvacátém století).
Původní text:
Beautiful, Moving, and Divisive.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek naleznete
zde.
