Zamyšlení nad evangeliem 3 neděle velikonoční.
Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že jeto on. Ježíš se jich zeptal: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“ Hodili i tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb. Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šat – byl totiž oblečen jen nalehko – a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí – nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket -, a táhli síť s rybami. Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb, které jste právě chytili.“ Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: „Pojďte snídat!“ Nikdo z učedníku se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu. To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání.
Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky.“ Podruhé se ho zeptal: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce.“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: „Miluješ mě?“, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce. Amen, amen, pravím tobě: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!“ (Jan 21,1-19)
Doba čekání a tápání
existuje mnohdy pro jednotlivce i pro celý Boží lid v dějinách, jakoby navzdory mocné velikonoční skutečnosti!
Kristus vstal z mrtvých a oni jdou rybařit! Zřejmě nevědí, co od nich žádá Vzkříšený v nejbližší budoucnosti, a tak překlenují tuto dobu nejistoty, tápání, čekání a hledání; dobu omezených možností vyplňují obyčejnou světskou prací. Kolika spolu bratřím, jimž dal Pán povolání k vedení církevních obcí, se vedlo v době komunismu podobně, když jim mocipáni nedovolili sloužit Církvi v úředním poslání! I oni museli jít „rybařit“, šli pracovat s krompáčem a lopatou na staveništích či v dolech, pracovali na jeřábech, v prodejnách, v továrnách a jinde. A mnozí musejí „rybařit“ dodnes…
Evangelijní čtení nám však zdůrazňuje, že lze „rybařit“ a být přesto platným velikonočním poslem, apoštolem! Je možno dokonce „rybařit celou noc bez úspěchu“ – přesto zůstávají velikonoce v platnosti; úspěch přijde, až Pán bude chtít přijít na břeh a dá rozkaz hodit síť „na pravou stranu“.
Velikonoce nezměnily ve světě tuhý odpor k Bohu, nepřátelství pekla ke spáse duší: křesťan musí počítat i v 21. století s ranami a dočasnými neúspěchy „rybolovu duší“, s dobami tápání a omezené činnosti; Pán však nenechá nakonec své věrné na holičkách, nýbrž po těžké noci „Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním, a bude v den onen světlo velké, aleluja.“
Nezbytnost pokrmu, darovaného Pánem
Apoštolové stojí na břehu u Pána těsně před rozesláním k velkému rybolovu spásy a Kristus ví, že potřebují posily k tomuto úkolu: nabízí jim tedy pokrm, jejž jim připravil sám. Pravý spolupracovník Páně miluje oheň, který zažehl Spasitel na břehu a žije z chleba Božího slova i těla!
hlad po tomto ohni a pokrmu? Či jsem tak podivně domýšlivý, že se domnívám, že nepotřebuji posily od Pána?
O Petrově primátu a všeobecně o církevních úřadech
Ústřední pravomoc, svěřená Kristem od Boha, není závislá na mravní, vědecké či jiné lidské kvalifikaci člověka: to ukazuje jasně udělení nejvyššího církevního úřadu Petrovi. Petr se těžce provinil nevěrností k Pánu, jejž mu přesto svěřuje zaslíbený úřad. Scéna u Genezaretského jezera dokazuje, že svatost církevní úřední osoby nemá vliv na její pravomoc, a naopak vina této osoby neruší či neomezuje církevní pravomoc.
Povolání k církevní službě
je úkolem, daným od Boha. Je to zvláštní zodpovědnost za část Božího lidu tam, kam nás Pán jako pastýře Církve postavil. Protože Kristus dal život za svůj lid, má tento lid nekonečnou cenu; tím je dána i velikost úkolu a zodpovědnosti. Kdo může tak velkou úlohu převzít? Petr a ostatní apoštolové ji převzali, nikoliv však pro své lidské schopnosti, nýbrž ve jménu síly Kristova příkazu a jeho zaslíbené pomoci.
Petr dostal odpuštění své viny i své povolání do Boží služby darem od Pána – nikoliv pro své zásluhy! I Petrovo trojí pokorné vyznání lásky ke Kristu bylo Boží milostí; trojí opakování bylo pravděpodobně nejen obdobou dodnes obvyklého semitského právního zvyku učinit smlouvu platnou trojím opakováním před svědky, nýbrž i mravní narážkou Páně na Petrovo zapření ve smyslu:
„Petře, tys nechtěl pastýře, jenž dává život za své ovce, a proto ses pohoršil nad zatčeným Mistrem. Jsi nyní ochoten mě přijmout takového, jaký jsem? Cítíš ke mně větší vděčnou lásku než ostatní apoštolové, protože jsem ti musel více odpustit?“
Povolání k církevní službě je tedy především omilostněním těch, kteří jsou sami potřebnými ovcemi, a teprve potom úkolem zodpovědnosti za spolu ovce.
V čem spočívá církevní služba?
Petrův nejvyšší církevní úřad má pastýřský ráz; podobně i ostatní církevní úřady. V čem spočívá tedy „pasení ovcí“, služba pastýře? Kristus, dobrý pastýř, nám dal příklad a příkaz, jak uskutečňovat tento úkol. Hledal ztracené a zraněné ovce, ukazoval nepřetržitě svou lásku především slabým a potřebným lidem; nedovolil vylučovat ze své společnosti nikoho, kdo měl dobrou vůli; potíral nemoci a smrt jako znamení všech nepřátel člověka; vedl lidi na dobrou pastvu svého poselství a svatého pokrmu eucharistie; nedával kamení, nýbrž chléb, osvobozoval milosrdně z otroctví hříchu a ďábla odpuštěním hříchů; tvořil jednotu Božího lidu jak ustanovením jednotícího úřadu, tak příkazem ke smýšlení jednotící lásky.
Mám-li svěřený úřad v Božím lidu, musí mi být tento úkol hlavní záležitostí a všechno ostatní jen vedlejší věcí. Je mi hlásání Božího poselství, vedení k Božímu pokrmu a k odpuštění, zprostředkování jednoty v lásce opravdu středem mé služby? Jsou lidé na okraji společnosti, tedy opovrhovaní a chudí, nějak zanedbaní a potřební, mými miláčky? Starám se intenzivně nikoliv o karieru a laické správcovství, nýbrž o nepohodlnou mládež, Židy, nemocné, alkoholiky, dělníky z ciziny, propuštěné z věznic, uprchlíky, lidi na výměnku a ve starobinci apod.? V čem vidím konkrétně slovo Páně:
„Následuj mě!“
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
