Zamyšlení nad evangeliem neděle zmrtvýchvstání Páně.
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim:“Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složena zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. (Jan 20,1-9)
Říká se, že to, co se opakuje, zevšední. Každoročně slavíme své velké svátky, a bylo by špatné, kdyby nám proto snad měly ty věci zevšednit. Znamenalo by to, že už v nich neprožíváme to, co je v nich obsaženo. Znamenalo by to, že je oslavujeme jen ze setrvačnosti.
Je třeba všem svátkům vrátit původní význam, aby měly plnou hodnotu a prožívat je s vroucí vírou. A dnešní den je nejslavnější. Připomínáme si památku slavného zmrtvýchvstání našeho Pána.
Každé Boží slovo a vše, co Pán Ježíš slíbil, se uskutečnilo. Řekl, že bude vydán do rukou zlých a bude ukřižován, ale třetího dne, že vstane. A vstal. A my si dnes připomínáme tuto událost, která je ústředním bodem naší víry.
Bylo mnoho filosofů a učenců před Kristem, kteří zanechali lidstvu skvělé morální zásady, nauky, podle nichž by lidé měli žít. Mnozí z nich za hlásání těchto zásad položili život. Ale byly to všechno lidské výmysly, platné pro určitý národ v nějaké době, a některé z nich se dodnes přežily. Ale jediná nauka, která se zcela vztahuje ke všem národům všech dob, je nauka Kristova. On za ní zemřel po krutém mučení. Ale byla to smrt, která snad na chvíli uklidnila jeho odpůrce, nicméně vzápětí v nich vzbudila zděšení.
Jdou k Pilátovi a žádají, aby dal střežit jeho hrob, protože on řekl: „Třetího dne vstanu.“ A ten, který řekl: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou,“ jim to dokázal. Marné bylo střežení hrobu, zbytečný byl balvan položený na jeho hrob.
Teprve slavným Zmrtvýchvstáním dokázal náš Pán, že je Bůh. Tím přiložil ke své nauce božskou pečeť. To není žádné filosofické mudrování, ale nauka pro život časný i věčný. Je v ní Boží poselství pro každého z nás.
Proto svátek Zmrtvýchvstání by měl být pro nás velkým zpytováním svědomím. Ježíš Kristus nám svou smrtí zasloužil milost, že jsme Božími dětmi. Dal nám nauka, která kultivuje a zušlechťuje každé srdce jen trochu vnímavé k lásce, dobru a kráse.
Dal nám prostředky, abychom si tuto milost mohli uchovávat ve své duši. Dal nám jistotu naší spásy, protože nám dal sílu víry.
A tak se musíme každý denně ptát: Jaká je moje víra? Nestačí mi Kristova zvěst, i když za ní umřel a když jí vtiskl božskou pečeť svým Zmrtvýchvstáním? Proč je moje víra tak vlažná, tak teoretická, a proč nese v mém životě tak málo ovoce?
Jestliže napsal církevní otec, že marně by se Kristus narodil třeba 1000x v Betlémě, kdyby se jednou nenarodil v naší duši, pak to platí i dnes. Marně by se dal Kristus ukřižovat, marně by vstal z mrtvých, jestliže by nám – zvykovým křesťanům – nepřešla jeho nauka do naší vnitřní každodenní zkušenosti a neprojevovala se ve všedním životě.
Toto je skutečně den, který učinil Pán, a máme proč, abychom se radovali.
