Velikonoce nejsou svátkem jako ostatní svátky. Je to „svátek svátků“, „slavnost slavností“, jak učí církev (srov. KKC 1169). Jsou vrcholem liturgického slavení stejně tak, jako byly vrcholem Ježíšova pozemského života. Pán šel vědomě a s touhou vstříc svým velikonocům, jeho tvář byla celé jeho veřejné působení obrácena k Jeruzalému, kde měl dokonat své dílo lásky.
Toužil slavit s učedníky velikonoční večeři, při které se zcela vydal jako pokrm každému z nás, toužil vypít kalich utrpení až do dna, aby nás mohl zachránit, toužil uvrhnout oheň své lásky na zem a všechny přitáhnout k sobě. Celý svůj život vyhlížel tu hodinu, kvůli které přišel. Pro našeho Pána byly velikonoce něčím ústředním a podstatným v jeho životě. Vše k nim směřovalo a od nich vše nové začalo. Stejně tak v našem životě k Velikonocům vše vede a vše z nich má vyrůstat.
Tajemství Kristova vzkříšení, v němž Kristus zničil smrt, proniká svou mocnou silou náš život, aniž si to často uvědomujeme. Proto je třeba, abychom se vědomě do tohoto tajemství ponořili a skrze prostředky, které nám církev nabízí, přijali milost, kterou nám Pán chce dát. Velikonoce se nejen připomínají, ony se slaví a především se žijí. My se je však musíme učit prožívat, aby se postupně to podstatné z Velikonoc stalo trvale součástí našeho života. To všechno ale vyžaduje naši pozornost, náš čas, naše rozhodnutí. Můžeme Velikonocemi projít, aniž se setkáme s Kristem; můžeme je však také prožít v jeho blízkosti, spolu s ním, doslova na jeho hrudi v blízkosti jeho srdce. Velikonoce jsou svátky našeho sjednocení s Kristem. Ve křtu jsme byli s Kristem spojeni a obnova křtu, na kterou se většina z nás celou dobu postní připravuje, je jakýmsi vrcholem celých Velikonoc z pohledu našeho osobního prožívání.
Ze všech svátků mají Velikonoce nejdelší přípravné období. To graduje ve Svatém týdnu, nazývaném podle biblického příběhu Ježíšova umučení také Pašijovým týdnem, nebo Velkým týdnem, jak ho nazývají křesťané na východě. Začíná Květnou nedělí a vrcholí svatým třídenním (tzv. triduum). Celé liturgické slavení nás postupně uvádí do Ježíšova velikonočního tajemství, proto je tak důležité do něj vědomě vstoupit, na liturgii se připravit a najít si čas i na osobní modlitbu a přípravu na slavení.
Květná nebo též Pašijová neděle je označení pro šestou a zároveň poslední neděli postní. Připomíná jednak slavný Ježíšův vjezd do Jeruzaléma a zároveň se při bohoslužbách předčítá zpráva o umučení Ježíše Krista (tzv. pašije, z latinského passio - utrpení). Název svátku je odvozen od kvetoucích ratolestí, které mají připomínat palmové větve, jimiž lid vítal Ježíše při jeho vjezdu do Jeruzaléma před Velikonocemi. V úvodní části liturgie, kdy si tento Ježíšův slavný vjezd připomínáme, se připojujeme k průvodu s ratolestmi a tím se symbolicky připojujeme ke Kristu jako pravému Mesiáši a našemu Zachránci. Rozhodujeme se jít s Kristem celým svým životem v postoji následování, bez ohledu na to, že to bude někdy těžké a náročné. Pašije, které se čtou na Květnou neděli v rámci bohoslužby slova, nejsou jen zprávou, ale i výkladem velikonočních událostí, evangelní zvěstí i vyznáním víry prvotní církve. V duchu je můžeme prožívat s Ježíšem, který vše prožil pro nás.
Ve všední dny Svatého týdne se při bohoslužbách čtou jednak předobrazné texty o Kristu z proroka Izaiáše (tzv. Písně o Božím služebníku; Iz 42; 49; 50), jednak úryvky evangelií popisující poslední dny Ježíšova pozemského života před jeho Velikonocemi. Záleží jen na nás, kolik lásky a blízkosti Pánu v tyto dny dáme. On potřebuje jen malinko z naší touhy, pozornosti a lásky, aby se nám opět daroval. Současně touží být s námi ve svých tajemstvích, která zpřítomňujeme v liturgii.
Dopolední mše svatá ve čtvrtek Svatého týdne (tzv. Missa chrismatis) je sloužena pouze v katedrálách ve společenství se sídelním biskupem. Při ní jsou svěceny posvátné oleje a kněží při ní obnovují své kněžské závazky. Všichni si pak připomínají svou účast na všeobecném kněžství. Je pro každého kněze velmi povzbudivé, když ho alespoň část farníků na tuto mši doprovází. Vždyť je celý tento den je pro kněze dnem svátečním, důležitým a výjimečným.
Mší svatou na Zelený čtvrtek večer, která se slaví na památku Večeře Páně, začíná Svaté třídenní. Je důležité, abychom všichni, kterým nebrání nějaká právní překážka, mohli při této mši sv. přistoupit k eucharistii a tak se co nejúžeji spojit s Kristem. Naše pozornost je při této bohoslužbě upřena na tři veliká tajemství: ustanovení eucharistie, ustanovení svátosti kněžství a předání nového přikázání lásky. Tuto lásku Ježíš sám projevil až do krajnosti svou obětí za nás a zviditelnil ji symbolickým umýváním nohou apoštolů. Tímto činem nám Ježíš zprostředkuje odpuštění, pozvedá naší důstojnost a uschopňuje nás ke slavení eucharistie a přijetí nové smlouvy s Ježíšem. Není pro nás snadné přijmout, že náš Pán a Mistr je současně naším služebníkem. Stejně jako je pro nás těžké přijmout, že je slabý, trpící a bezmocný. Je pro nás životně důležité odložit tento večer svoji práci, svoji důležitost, svoje snahy a nechat si Pánem posloužit, abychom byli schopni mít s Ježíšem podíl a jít jeho cestou.
Po mši sv. je možnost prožít s Pánem chvíle modlitby v Getsemanské zahradě. Tak jako tenkrát prosil své nejbližší, aby s ním bděli alespoň hodinu v modlitbě, tak prosí i nás. Je to projev naší lásky vůči Kristu a naší věrnosti. Současně jsou tyto chvíle modlitby pro nás příležitostí, abychom i my odevzdali Bohu sami sebe, své drahé, život i smrt, celý svůj život.
Velký pátek je dnem pokání a postu, poněvadž Ženich nám byl vzat. V centru celého dne je Kristův kříž, jako znamení lásky Boží ke každému z nás, znamení naší ubohosti, ale také znamení vítězství. Tento den máme uvažovat o Kristově umučení, které podstoupil pro nás a za nás. Je dobré si najít čas a v klidu se pomodlit křížovou cestu s vědomím, že vše, co se Pánu stalo, byl jeho dobrovolný čin lásky za nás. To, co Pána nejvíce bolí, nejsou ani tak naše hříchy a slabosti, ale nedostatek vděčnosti zato, co pro nás vykonal.
Velkopáteční obřady mají tři části: bohoslužbu slova, uctívání kříže a svaté přijímání. Tento den se nikde na světě neslaví mše svatá, abychom si více uvědomili, že slavení mše sv. je zpřítomnění reálné Kalvarské oběti Ježíše za nás. Je to den smutku a bolesti nad utrpením a smrtí našeho Milovaného. Současně si uvědomujeme velikost toho, co se tenkrát stalo a stále je přítomné mezi námi. Na znamení toho, že Pán zemřel za všechny, se církev tento den přimlouvá za celý svět. Vrcholem této bohoslužby je uctívání kříže, které je pro nás příležitostí znovu se rozhodnout pro Krista ukřižovaného jako jediného Pána svého života. Tento den se také začínáme modlit Novénu k Božímu milosrdenství, kterou Pán přikázal napsat a šířit sv. Faustyně Kowalské (+1938 v Krakově), aby vybízela lidstvo k hluboké a neochvějné důvěře v Boží milosrdenství.
Bílá sobota je den, kdy se neslaví žádná bohoslužba. Výjimkou je společná modlitba liturgie hodin a obřad Effata, kterým jsou katechumeni připraveni na samotný křest. Věřící se scházejí k modlitbě u Ježíšova hrobu, rozjímají o sestoupení Krista mezi mrtvé a očekávají v modlitbě a postu jeho vzkříšení. Je to den tichého očekávání. Každý z nás si může uvědomit, jaké by to bylo, kdyby Kristus nevstal z mrtvých, kdyby posledním slovem našeho života bylo jen utrpení a smrt, bolest a hřích. Tím roste naše touha po živém Kristu a vděčnost za dar víry. Bílá sobota liturgicky končí západem slunce. Nastupující noc už patří obřadům velikonoční vigilie.
Noc ze soboty na neděli je svatou nocí zasvěcenou Pánu. Vigilie Zmrtvýchvstání, která se tuto noc slaví, připomíná svatou noc, kdy Pán vstal z mrtvých. Křesťané bdí, modlí se a slaví svátosti uvádějící do křesťanského života. Velikonoční vigilie má čtyři části: obřad velikonoční svíce, bohoslužba slova, křestní bohoslužba a vlastní slavení eucharistie. Bohoslužba začíná po západu slunce mimo kostel svěcením ohně. Požehnaný oheň a od něj zapálený a požehnaný paškál (velikonoční svíce) osvěcující tuto noc jsou symbolem Vzkříšeného Krista a světla, které zvěst o jeho vzkříšení přinesla celému světu. Tma hříchu, smrti a beznaděje musí ustoupit před Kristem Vzkříšeným. Věřící si od paškálu zapalují vlastní svíce a tím dávají najevo své rozhodnutí patřit Kristu. Po příchodu do kostela zazní na adresu této svíce velikonoční chvalozpěv nazývaný též podle svého počátečního latinského slova „Exultet“.
Bohoslužba slova je tvořena devíti biblickými čteními: sedm je ze Starého zákona. Tato čtení nám připomínají dějinami postupující Boží sklánění se k člověku. Jednotlivá čtení jsou od sebe oddělena zpívanými žalmy. I když se nám tato část zdá dlouhá, je dobré ji prožít pozorně a s vědomím, jak dlouho lidstvo čekalo na milost Kristova příchodu a jak dlouho čeká Pán na každého z nás, aby nás mohl zahrnout svou láskou a proměnit svým životem. Vrcholem je novozákonní čtení z listu apoštola Pavla Římanům o významu křtu a velikonoční evangelium. Slavné aleluja je vlastní velikonoční zpěv vyjadřující chválu Bohu za to, co pro nás vykonal.
Po homilii následuje křestní bohoslužba, ve které jsou křtěni katechumeni a kdy ostatní křesťané obnovují svůj křestní slib. To je okamžik, na který jsme se připravovali celou dobu postní. Veřejné zřeknutí se Zlého se všemi jeho lákadly a veřejné a slavnostní přiznání se ke Kristu má velikou duchovní sílu: láme moc zla nad námi a naším životem a přičleňuje nás do důvěrného společenství s Ježíšem.
Slavením eucharistie je celá bohoslužba dovršena. V plném významu je eucharistie svátostí velikonoční, totiž památkou oběti na kříži a přítomnosti Krista vzkříšeného. Svědectvím o vzkříšení pak už není jen prázdný hrob, ale každý křesťan oživený Kristovým Duchem a celé společenství věřících. Radost ze vzkříšení a naději pro náš každodenní život si nedáme sami. Je to Boží věc, jakým způsobem se nás Pán ujme. Ze své strany se ale můžeme disponovat osobní modlitbou, rozjímáním biblických čtení a událostí z Ježíšova života, a nechat se provést těmito dny právě liturgickým slavením, které je plné krásných symbolů a obřadů. Každé velikonoce mohou a mají být mojí paschou, tedy přechodem ze smrti do života.
Neděle Zmrtvýchvstání je pokračující oslavou Kristova vzkříšení. Od srdci k srdci, od úst k ústům se nese radostná zvěst, že Ježíš žije. On je živým Pánem nebe i země, Pánem mým a vítězem na každým zlem. Ježíšovo vzkříšení dává jedinečnou naději na překonání smrti každému, kdo v něho věří. Naději na život, kdy smrt je už navždy bezmocná. Celý velikonoční oktáv od této neděle až do Svátku Božího milosrdenství se slaví jako jeden sváteční den, jako veliký den Páně, s radostí a vděčností. I na to je dobré si nechat čas, aby se radost z toho, že patříme Kristu, stala pro nás něčím, co utváří náš každodenní život.
Převzato z
vojtechkodet.cz, 20. března 2016,
článek naleznete
zde.
