Několik myšlenek k pašijim květné neděle.
Pašije podle Lk 22,14-23,56
Celoživotní tajné utrpení Páně
Nepoznaná či zneuznaná láska působí dárci této lásky velkou bolest – lze to potvrdit vlastní životní zkušeností v přátelství či manželství. Na tomto místě, mezi životní činností Páně a začátkem jeho vnějšího utrpení, je myslím vhodné pokusit se o meditaci o celoživotním utrpení Božského Srdce Páně.
Pán hledal po celý život naši lidskou lásku, důvěru i přátelství a chtěl nám pomoci svou láskou. Musel však skrývat své Božství za oponu lidství natolik, že zůstal nepochopen a zůstal v odstupu i vůči apoštolům, ba dokonce i vůči Bohorodičce. Nutnost respektovat lidskou svobodu byla jistě hlavním důvodem skryté Božské důstojnosti; vedlo to však stejně nutně k neporozumění, k bolestným nezodpověditelným otázkám, ano i k pohoršení a k nenávisti. Výsledkem toho byla těžkopádnost učedníků, nerozhodnost ideálních lidí a zatvrzelost mas; částečně je tím podmíněn i odpor ke Kristovu poselství, pomluvy proti Kristu a konečně vražedná nenávist vůdce Izraele. Jsem přesvědčen, že Kristus Pán trpěl po celý život touto situací, především pro nepoznanou a nepochopenou božsko-lidskou lásku.
Pašijové scény vnějšího utrpení Páně, o nichž nyní budeme rozjímat, získávají novou hloubku, budeme-li mít před očima pokaždé i zmíněnou celoživotní vnitřní bolest Páně. Pochopíme tím lépe náboženství jako nutnou odpověď lidské lásky na Boží nekonečnou lásku k nám.
Každá láska má své základní právo na odpověď, nejvíce Boží láska; musí zemřít, je-li odmítnuta. Boží láska ovšem nemůže zemřít, protože by musel zemřít sám Bůh; zato vytrpí Boží Syn to, co uskuteční Božskou lásku k lidem – kříž a smrt.
Po rozechvění srdce ve smrtelné úzkosti vidíme zde duševní velikost Spasitelovu trojím způsobem:
a)
K Jidášovi: Jeden z nejvzdělanějších vyvolených „dvanácti“ přichází jako vůdce policejní jednotky a zrazuje zneužitím přátelského znamení svého Mistra; Kristus Pán však nedává najevo ani hořkost ani zlost nad zradou, nýbrž myslí jen na záchranu odpadlíka. Pokouší se přátelským slovem o poslední varování.
b)
K nepřátelům: Ježíš zakázal učedníkům jakýkoliv odpor a zázračně uzdravuje uťaté ucho služebníkovo. Pán poukazuje pouze na lstivý a násilnický způsob zatčení a pak se přenechává s klidem těm, kteří ho zatýkají: ani stopy po odporu, protestu, strachu, pokusu o útěk, po hrozbě či použití Božské moci pro sebe.
c)
K Bohu: Naprostá oddanost do vůle Otcovy, vyslovená na konci getsemanského rozechvění, je zde skutečností. Všemohoucí Otec určil hodinu utrpení, dovoluje chvíli temnotám, aby vítězily, a proto se Syn nebrání, nýbrž jde v plném vědomí na smrt.
Ani nám nebude leckdy chybět v životě duševní opuštěnost či tělesné bolesti, nepřátelství lidí, zrada či slabost přátel, někdy i pronásledování a zatčení pro víru a často vnitřní bezútěšnost z modlitby.Jen příklad Páně nás v podobných situacích posílí, jestliže promyslíme a procítíme dobře jeho poučný postoj: Kromě čistě přirozené cesty, která není, či nemusí být zlá, existuje pro křesťana cesta víry, a ta je vyšší, protože zná hlavní hodnotu života, totiž lásku; protože uznává trvalejší hodnotu než jen světské obory, totiž věčný život; protože je následováním lidské moudrosti v Kristu, totiž cestou obětavé lásky až po nesení kříže. Křesťan nepohrdá tedy světem a přirozenými hodnotami, ale ví o vyšších, a má odvahu jít touto vyšší cestou, kdykoliv ji poznává v životních situacích jako Boží volání; má tedy odvahu z víry, aby jednal jinak než druzí, prorazil hranice úzkoprsé a sobecké vypočítavosti, má odvahu zde být pro druhé, darovat jim čas, něco z majetku, ano snést pro dobro posměch, nevděk – ano i smrt, když to žádá Bůh.
Zdánlivě bezmocný Pán chrání učedníky
„Hledáte-li mne, nechte tyto zde odejít“. Máme zde znovu příklad nezištně milujícího srdce Páně, které nemyslí na sebe ani v krajně těžké chvíli, nýbrž myslí na záchranu druhých; má někdo oprávněný důvod ke strachu či malomyslnosti, když zde vidí, jak Pán Ježíš chtěl a dovedl uchránit své učedníky před nepřátelskou zlobou, ač byl sám zdánlivě ve smrtelné mdlobě a v naprosté bezmocnosti?
Kristus Pán propustil tedy svým slovem učedníky a chránil je tímto rozkazujícím slovem proti politické moci jako chrání dobrý pastýř své stádo před dravci; šetřil apoštoly, jako my šetříme děti, když nastává nějaká tragická nebo nebezpečná situace a posíláme děti do bezpečí. Pán věděl, že by ještě nebili dost silní, aby snesli vězení a smrt.; tato doba ještě přijde a apoštolové dostanou od Ducha Svatého sílu, aby svobodně dosvědčili v utrpení a v mučednictví Boží sílu – zatím však nepřišla tato doba.
Svéhlavost proti poznané Boží vůli se nevyplácí,
i když to myslí člověk velmi dobře, jako např. sv. Petr, který sice nejprve spal, ale potom chtěl bránit Pána, ač slyšel jasně jeho rozkazující slovo: „Nechte tyto odejít!“ Petr chtěl – přes svůj dobrý úmysl – zkřížit Boží cestu a musel utrpět porážku jako už jednou předtím; nechtěl být dítětem a ovečkou, nýbrž obráncem a pastýřem, a tím se stal ztracenou ovečkou, která způsobila Pánu potíž.
Spoutaný Pán
Kristus Pán byl nejsvobodnějším člověkem, který kdy žil na naši zemi. Nebyl nikdy spoután strachem před lidmi, falešnými předsudky, obavami z neúspěchu, pocity méněcennosti, získanými či zděděnými chybami, nevázanými pudy či nezvládanými vášněmi; nenechal se nikdy strhnout nekontrolovaným nadšením okamžiku ani neovládnutou zlostí, nenechal se ve svých cílech zdržovat slabostmi charakteru, těžkopádností či chybějící odvahou. Netrpěl žádnou rozpolceností dědičné viny, a byl proto prost základního trojího zla, jež nás stále ohrožuje, totiž omylu poznání, slabosti v citu a hříchu ve vůli ke zlu. Plná lidská svoboda však spočívá v podstatě nejen v této trojí lidské distanci od zlého nebo v oproštění od jiných vnějších či vnitřních pout, nýbrž spíše v možnosti vlastního sebeurčení k dobrému nebo stále v možnosti vlastního sebeurčení k dobrému nebo stále lepšímu. Prostorem svobody je tedy vlastní zodpovědnost a proto není řešením ani resignace ani revolucionářské pokusy změnit vnější systém společnosti. Řešením je celoživotní a celo dějinný proces výchovy k vyšším hodnotám, z nichž nejvyšší jsou pravá láska a Bůh. Čím je silnější sebeurčení k lásce a Bohu, tím svobodnější je člověk. Jen pouto k vyššímu chrání lidskou Sovovu před otročením nízkým hodnotám. Protože víra, jako důvěra v Boží lásku je poutem k Nejvyššímu, je milující poslušnost vůči Bohu nejvyšším osvobozením člověka: osvobozením k blíženské lásce. Abrahám, důvěřující Božímu volání, najde v nové vlasti svobodu Božího dítěte a osvobození od strašných pout pohanské magie a fatalismu staré vlasti. Mojžíš, přijímající Boží volání, je učiněn schopným vést Boží lid z vnějšího i vnitřního otrokářství Egypta do svobody zaslíbené země i spásy.
Nejvyšší příklad Sovovy Boží nám dal Kristus Pán: z poslušného sebeurčení k Otcově vůli nám ukázal nejušlechtilejší svobodu lásky k nám, především k hříšníkům, vyvržencům a padlým, svobodu lásky až k oběti kříže. Hříšní a zlí lidé směli zneužít Božího daru svobody a spoutali navenek Božího Syna, nejsvobodnějšího člověka, protože Otec určil tuto spásnou cestu k naší záchraně: s našimi hříchy vzal na sebe Pán i naše otrokářská pouta, aby oboji rozlomil ke svobodě Božích dětí.
Vnější věznění a světské metody zotročení budou po celé církevní dějiny podobnou cestou spásy. Boží nepřátelé budou stále znovu omezovat svobodu křesťanského života i učení Církve. Ač věřící lidé byli po všechny časy nejvěrnějšími vlastenci, jsou ve vlasti pronásledování pro víru: je proto jiné vysvětlení než nenávist pekla? Boží spása však není svázána: nebylo tomu tak u spoutaného Pána, nebude tomu tak ani u věrných učedníků v zemích či dobách, kdy se „smí šelma rouhat… vést válku proti křesťanům a přemoci je.“ „Kdo má ucho, ať poslouchá! Kdo je určen do vězení, půjde do vězení, kdo je určen na smrt mečem, bude zabit mečem. v tom je základ vytrvalosti a důvěry křesťanů“. Konečné vítězství Boží a záchrana všech věrných, jako i svržení ďábla, šelmy, lživého proroka a jejich pomocníků do močálu hořící síry je nám zaručeno Božím slovem. Nikdo se však nesmí divit, když nyní prochází očistnou výhni nesvobody, pronásledování a utrpení. První papež to napsal s naprostou jasností už prvotním křesťanům a platí to samozřejmě v Duchu sv. i nám: „Buďte střízliví a bdělí, protože váš protivník – ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by mohl zhltnout. Postavte se proti němu, silni vírou. Víte přece, že vaši bratři po celém světě musejí také tak trpět!“ (1Petr 5,8-9).
Nikdo není jist před zahanbujícím pádem
Petr nebyl jen „někým“; byl zvláště vyvoleným apoštolem, jemuž dávají evangelijní zápisy prvotní Církve vždy první místo a jenž byl vždy brán Pánem ke zvláště důležitým událostem; zvláštní poučení, zvláštní přímluva u Otce za Petra a zaslíbení primátu je jasně doloženo v evangeliu. Jeho zapření má ráz trapné, neuvěřitelné zbabělosti: zapíral v situaci, která nebyla nebezpečná a k tomu nejen předstíráním nevědomosti, nýbrž i kletbami a urážlivým označením Krista jako „toho člověka“.
Důvěra je základem zbožnosti, avšak ne sebedůvěra, důvěra v Boha. Sebedůvěra vede k pýše, o níž říká právem přísloví, že předchází pád. Padlí duchovní velikáni: Mojžíš, David, Petr a jiní v dějinách spásy; chceš se snad domýšlet přes tyto varovné vykřičníky, že se to tobě nemůže stát?
Pán varoval Petra, varuje mne i tebe: je určitě klamné a velmi nebezpečné spoléhat se na vlastní sílu i věrnost, a odebrat se vědomě do nebezpečné situace. Následování Páně je možné jen v pokorné bdělosti a modlitbě; Petr však spal v Getsemanech, místo aby bděl a modlil se – následky toho nám musí být výstrahou.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
