V článku
Jednota muže a ženy jako obraz Boha jsme si říkali, že muž a žena byli stvořeni k Božímu obrazu. Proto dosáhnou naplnění smyslu svého života pouze ve vzájemné jednotě, ve vztahu. A jedinou cestou k sobě navzájem a k Bohu je láska, a tedy i láska sexuální.
Láska
Podle Jana Pavla II. Bůh tím, že člověka stvořil jako muže a ženu, vepsal do jejich těla povolání milovat tak, jak miluje On. Člověk je tedy ve své podstatě stvořen jako ten, kdo má milovat a být milován.
Podstatnou rysem zamilovanosti je to, že zamilovaný vidí druhého takového, jaký je skutečně - v srdci - krásného:
"V zamilovanosti je druhý viděn tak, jak ho vidí Bůh, protože se na něj dívá s láskou - spolu s Bohem, který je láska." (RUPNIKik, M.I.: Adam a jeho žebro, Velehrad: Rufugium, 2004, s. 30.) Zamilovanost tím umožňuje druhému, aby se vyjevil v pravdě a jeden pro druhého se tak stává pomocí, aby ho Boží láska pronikla celého. Tím, že je člověk milovaný, stává se citlivým vůči ostatním a v absolutní důvěře se stává schopným odevzdat se celý do rukou druhého, do jeho moci, vzdát se sebe, části na úkor celku vědomujíc si, tak jako Abrahám, který vyšel z jistoty domova do neznámé země, že cesta manželství je nejistou cestou do duše zamilovaného. Ani jeden z nich neví, jaký bude další krok, pouze že cesta bude těžká a bez Boží pomoci neuskutečnitelná.
Vyjadřuje to i samotné znění manželského slibu, který parafrázujíc říká: "... neslibuji Ti lásku, úctu a věrnost, pokud mě budeš mít ráda, budeš mi věrná a budeš si mě ctít. Slibuji Ti lásku, úctu a věrnost, ať budeš jakákoliv. I když si mě nebudeš vážit a nebudeš mi věrná. [...] K tomu ať mi pomáhá Bůh. " (VÁCHA, M.O.: Šestá cesta. Brno: Cesta, 2004, s. 133.)
Ústy sv. Pavla, který říká "Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus." (Gal 2, 20), můžeme rovněž říci "ať žije v druhém člověku člověk - to je láska."
Sexualita
Protože člověk je jednotou duše a těla, všechno duchovní, co prožívá, zakouší i na svém těle. Vyjádřeno slovy žalmisty: "
Po tobě prahne moje duše, po tobě touží mé tělo jako vyschlá pustá zem bez vody." Proto i manželská spiritualita musí být sexuální, má-li být spiritualitou lidskou. Boha milujeme buď jako bytost vybavenou sexualitou a jako bytost tělesnou nebo ho nemilujeme.
Stejně i manželská cesta ke Kristu je ve vzájemném doplňování se dvou rozdílných pohlaví, v sebedarování, ve vzájemném vztahu, ve kterém je angažován člověk jako celek, jako jednota ducha, duše a těla. Tak i pohlavní láska slouží tomuto cíli. Na jedné straně početí nového života, ale je i vyjádřením vzájemné lásky a úcty manželů a prohloubením jejich vnitřní jednoty.
Sexuální setkání, smyslová zkušenost má darovací charakter. Je cestou k překonání egoismu: "Pouze jediná síla je schopná vytrhnout egoismus z nitra člověka až do kořenů: "
a je to láska, zejména láska sexuální." (RUPNIK, M.I.:
Adam a jeho žebro, s. 27.) Proto "
muž a žena po sobě touží i mimo dobu plodnosti. Prostřednictvím této navracející se touhy příroda partnery nutí k tomu, aby zůstali spolu v trvalém vztahu, a tím zajišťuje dětem stabilní rodinu a matce pomoc od otce při péči o děti. Společenství vytvořené pohlavní láskou je tím pevnější, čím více se ho účastní tělo i duše."(PESCHKE, K.- H.:Křesťanská etika. Praha : Vyšehrad, 2004, s. 360.))
V sexuální zkušenosti však není přítomno přímo něco božského. Není dosažením dokonalého naplnění lidského života. Pohlavní vztah je symbolem většího štěstí, tušení věčné spásy a právě tím má zcela zvláštní význam pro setkání s Bohem. Je to projev lásky. Jednoduše řečeno, vše, a tedy i sexuální zkušenost, má sloužit lásce.
Převzato ze
zastolom.sk, 3. března 2016,
článek naleznete
zde.
