Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle postní.
V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám: když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. A nebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel hledat na něm ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: „Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?“ On mu však odpověděl: „Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.“ (Lk 13,1-9)
Neštěstí není vždy trestem, je však vždy Božím napomenutím
Izraelité pokládali ve Starém zákoně bolestné události výlučně za Boží trest; míře viny odpovídala míra utrpení: malé hříchy – malé tresty; z velkého neštěstí člověka usuzovali na jeho velké hříchy. Pán Ježíš odporuje s velkou rozhodností této představě; dvojím „ne, říkám vám“, Pán odsuzuje všechny pokusy vysvětlovat bolestné události ve smyslu pouhého trestu. Pak ukazuje Spasitel platnost svého učení o utrpení na dvou tehdejších dějinných událostech, jednak při zavraždění galilejských zelotů v chrámě na Pilátův rozkaz, jednak při usmrcení osmnácti lidí zřícením silojské věže.
Spasitel však zdůrazňuje též varovný ráz každé bolestné události a neštěstí. Každému člověku mají časté katastrofy, neštěstí a jiné smutné události znovu připomenout, že jeho život není zajištěn a že není důvodu k bezstarostnému, rozjařenému životu. Neštěstí má člověku stále znovu připomínat, že je hříšník a že může obstát jen z Boží milosti a milosrdenství; proto má člověk dobře hospodařit se svým časem i se svěřenými hřivnami a obracet se v prosebné modlitbě k Bohu o záchranu.
Varování před hrozícím koncem platilo pro Jeruzalém i pro celý svět a platí pro každého z nás, neboť nás čeká smrt. Smí tedy někdo bezstarostně jít, a nevšímat si vážného napomenutí Kristova:
„Jestliže se neobrátíte, všichni zahynete?“
Nové varování před lehkomyslností a napomenutí k obrácení
Křesťanství není zárukou pohodlného a pokojného života. Naopak, křesťanství stále varuje před falešným pocitem jistoty a silným neodbytně naléhá na člověka, že je nutno přinést dobré životní plody. Podobenství o fíkovníku platilo v první řadě vyvolenému národu. Bůh se o něj staral po tisíciletí v nepřekonatelné péči poselstvím Zákona, smlouvou s ním, napomínáním i útěchou proroků, chrámovou liturgií a Boží Syn mu konečně věnoval nejvyšší péči. Vtělení Kristovo je poslední příležitostí Izraele – nepřinese-li teď plody víry a obrácení. Bude vyťat z Boží zahrady.
Podobenství však platí i nám – křesťanům. I nám dal Bůh tolikerou péči narozením v křesťanském národě, křtem Božího synovství, Božím slovem, svátostmi, srozumitelnou liturgií, příklady světců církve a stálou přítomností Páně ve společenství církve a zvláště v Eucharistii. Nyní očekává Bůh jako pán vinice plody lásky, pravdy a spravedlnosti. Boží trpělivost e sice sama o sobě nekonečná, u člověka je však ohraničena lidskou svobodou a konečností lidského pozemského života. Kdo tedy odkládá nápravu svého života, je ve smrtelném nebezpečí.
Jaké plody přináší můj životní strom? Využívám dobře času?
Nejvýš spravedlivý i nejvýš milosrdný Bůh
očekává, že i my budeme jednat s ostatními lidmi spravedlivě a dobrotivě. Boží spravedlnost žádá: „Vysekni ho!“, ale Boží velkomyslnost je silnější a říká: „Nech ho ještě tento rok!“ A tato Boží dobrotivost má poslední slovo. Jaký to pohled do Božího srdce.
Tak, jako je Pán snášenlivý vůči nám, tak musíme v sobě posilovat snášenlivost s druhými: „Snášejte se navzájem v lásce!“
Ježíš, náš přímluvce (obhájce) u Boha
Boží spravedlnost žádá od svého majetku, tj. stromu našeho života, plody vložených vkladů (darů Božích pro duši i tělo). Čeká-li Boží spravedlnost marně, žádá pak, aby neplodný strom udělal místo lepšímu stromu. „Když (nějaké pole) plodí jen trní a bodláčí, je zavržené, hrozí mu prokletí a skončí vypálením.“ Do tohoto rozhodnutí vpadne neočekávaně mocná přímluva: „Nech ho ještě tento rok stát, snad přece přinese plody!“ V listě k Židům je výslovně řečeno, že tímto přímluvcem je Pán Ježíš, jenž „je stále živ, aby se za nás přimlouval“.
Podobenství Páně je tedy plné útěchy i vážného napomenutí; útěchy, že máme takového přímluvce v Kristu Pánu a že jsme dostali novou lhůtu milosti k obrácení i k plodnosti; vážného napomenutí, neboť tato lhůta milosti je poslední příležitostí k obrácení: tato lhůta brzo skončí a my nevíme, kdy skončí a „pak přijde soud“.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
