Ahoj. Jmenuji se Ondřej, mám 24 let a už od malička mě skvělí rodiče vychovávali v křesťanském duchu. Kostel jsem navštěvoval každou neděli, ale ke přijímání a zpovědi jsem šel jen přibližně dvakrát za rok. Velkým lákadlem bylo kázání nebo dívky v mládežnickém sboru.
Rodiče mi nikdy nenařizovali, s kým se kamarádit a já jsem si vybíral přátele, co mi byli nejbližší. Všichni zarytí ateisté. Vždy to byli velmi správní lidé s dobrým srdcem, hledající pravdu. Občasné slovní útoky na církev, kolik zla napáchala, kolik má peněz, jaké má pokrytecké kněží a staré známé klišé mě nikdy neodradily od přátelství s nimi. Teď vím, že to Bůh tak chtěl a vždy si mě vedl svou cestou.
Přes některé, tehdy ještě jako kamarády, mi ukázal spoustu zákoutí a nástrah tohoto světa, ale vždy mě z nich z bezpečné vzdálenosti odvedl. Ať už to byla zkušenost ve velmi mladém věku s drogami, alkoholem a konformním způsobem života. Co se mi mohlo stát osudným bylo, když mě "zhuleného" srazilo auto. Je jedno, koho to byla vina. Důležité je, že i když měl řidič auta pokrčenou přední kapotu a rozbité celé čelní sklo, nikomu, ani mně, se zázrakem nic vážného nestalo. Ve vteřině před nárazem jsem vyskočil (určitě ne z vlastního popudu).
Následně doktor konstatoval, že kdyby nebylo osudového výskoku, už bych neměl nohy. Něco se ve mně zlomilo a chtěl jsem bojovat proti zlu tohoto světa vlastními silami. Ale moje snaha řešit nepravost a násilí stejnou zbraní a zapojením se do bitev "proti rasismu a fašismu" neměla žádný smysl. Teď vím, že Bůh mě vždy chránil, aby se mi nic vážného nestalo. Nejen mně, ale i chlapcům, kteří byli na "druhé straně barikád". Mimo pár modřin a odřenin jsme nikdy vážné zranění neměli.
... ... Už vím, že ona je Matka míru a nikoho neodsuzuje. Ale záleží jí na každém jednom člověku zvlášť. Důležitý je náš osobní vztah s ní a Ježíšem Kristem ...
Roky plynuly, já jsem dostal rozum a hledal pravdu. Přes podrobnější zkoumání jiných náboženství a filozofií, ať už islámu, hinduismu, Hare-Krishny atd., jsem byl zkoušen a zároveň posilován ve víře v Pána Ježíše Krista. Na vysoké škole jsem poznal nyní už mou snoubenku, za pár dní manželku, praktikující křesťanku, která mě přivedla k Bohu a mohl jsem poznat jeho skutečnou tvář. Vlastně, Bůh mi dal neuvěřitelnou milost, že se mi skrze ni nabídl a jako bonus jsem dostal žijícího anděla plného Ducha Svatého (snoubenku). Do Medžugorje mě přesvědčila ona, abychom si vyprosili milosti pro naše budoucí manželství. Tak proč ne.
Před návštěvou Medžugorje jsem neměl osobní vztah s Pannou Marií, ani ke sv. růženci. Bral jsem je jako součást věrouky, ale nic víc. Říkal jsem si, že kdyby ten růženec nebyl tak dlouhý a kdyby tam bylo alespoň více Otčenášů, asi by to bylo lepší. Jel jsem tam s nedůvěrou, protože jsem o Medžu hodně slyšel (že ještě nedostalo imprimatur, jestli tam nevzniká nějaký kult, co se odklání od prvenství v uctívání Svaté Trojice atd. - věci, dostupné na internetu). Ale jel jsem tam otevřený.
Nemusíme být nejúžasnější, nejlepší, nejsprávnější lidé na světě. Bůh nás miluje takové, jací jsme. A dává nám stejné množství lásky každému jednomu. Záleží na tom, kdo si pro jeho lásku otevře srdce ...
Poprvé jsme přijeli na Mladifest. Třetí den po dobu Mladifestu mi začalo být špatně a dostal jsem migrénu. Bylo mi na zvracení a bolela mě hlava, ale pocítil jsem velkou potřebu jít na Podbrdo. Snoubenka mě přesvědčovala, že bych měl zůstat doma a ne se v horku třepat na kopec. Ale přesvědčil jsem ji, že půjdeme alespoň k modrému kříži. Na půl cestě na Podbrdo mi bylo velmi špatně, napínalo mě, ale pocítil jsem další velkou potřebu začít se modlit růženec. Hned od první modlitby jsem se rozplakal. Plakal jsem celý růženec během výstupu k soše Panny Marie. Nedalo se to zastavit žádným způsobem a nedalo se myslet na nic jiného, než na modlitbu. Plakal jsem kvůli tomu, jak moc nás Panna Maria miluje - její poselství o lásce jsem registroval jen v pozadí, ale nepřikládal jsem mu význam. Cítil jsem její obrovskou lásku. Nic jsem neviděl, jen jsem cítil silný proud lásky, milosti a pokoje. Zjevovaly se mi pravdy, které považuji za absolutno. Za neotřesitelnou pravdu. Za konstantu tak jako 2 + 2 = 4 a nikdy nebude 5. A to je ještě větší pravda.
Během modlitby růžence na Podbrdu jsem zakusil, jak nás Panna Maria miluje; každého úplně stejně. Miluje velmi velkou láskou všechny lidi na této zemi. Modlením růžence jsem zjistil, že růženec je nejsilnější zbraň proti každému zlu na tomto světě. Když v modlitbě růžence vyznáme všechny naše nepokoje a trápení, Panna Maria je obejme a předloží Ježíši Kristu k nohám. Takhle jsem to tehdy velmi silně cítil a prožil. Byl jsem zalitý naprostým klidem a všechny trápení a zlosti již nebyly ve mně, ale v laskavém náruči Marie. Už vím, že ona je Matka míru a nikoho neodsuzuje. (Já velice rád posuzuji a soudím, co je morálně správné a co ne). Ale jí záleží na každém jednom člověku zvlášť. Důležitý je náš osobní vztah s ní a Ježíšem Kristem. Z Podbrda jsme se jako zázrakem dostali přesně na přijímání, i když jsme mši původně neměli stihnout, a po přijímání jsem pocítil Boží lásku.
... Modlení růžence jsem zjistil, že růženec je nejsilnější zbraň proti každému zlu na tomto světě. Když v modlitbě růžence vyznáme všechny naše nepokoje a trápení, Panna Maria je obejme a předloží Ježíši Kristu k nohám ...
Hned po přijetí eucharistie mě zalila nepředstavitelná láska a milost. Vím, že to byla jen kapka z oceánu. O tomto všem jsem na 100% přesvědčen. Kdyby se dalo, tak i více. Tolik lásky a milosti, to jsem nikdy nezažil. Měl jsem dokonce somatické příznaky, jako bolest hrudníku (ne nepříjemné), srdce mi chtělo vyskočit, jakoby mě obrovská láska tlačila do země.
Vím, že v Eucharistii je živý Ježíš Kristus. Je to živý Bůh, který se nám dává; jeho tělo. Neuvěřitelná milost a láska, co do mě vcházela a moje bezmocnost. Cítil jsem se tak nehodný a slabý. Cítil jsem svou nehodnost. Ale stále mi bylo připomínáno, že jsme toho hodni všichni, úplně všichni. To jsem cítil nejsilněji.
Nemusíme být nejúžasnější, nejlepší, nejsprávnější lidé na světě. Bůh nás miluje takové, jací jsme. A dává nám stejné množství lásky každému jednomu. Ať už je to vrah, nebo sv. Páter Pio. Záleží na tom, kdo si pro jeho lásku otevře srdce. Lásky bylo tolik, že jsem už po chvilce prosil, aby to skončilo, že už to chápu. Neboť kdyby přišlo o trošku více lásky, nesnesl bych to. Bůh splnil mou prosbu a pomalu proud utichl.
Pěkný, požehnaný den přeji!
Ondřej, Slovensko
Převzato z
http://medjugorje.sk,
článek z 5. 11. 2015 naleznete
zde.
