Občerstvit se půstem. Obohatit se almužnou a očistit se modlitbou. Takto se dívá na skutky pokání sv. Augustin.
Občerstvení půstem
"
V tyto dny postní neobtěžujte své svědomí hodováním a opilstvím, ale postěte se. A vy, kteří hladovíte i během celého roku, v této postní době navyšte dávku toho, co už je pro vás samozřejmé." Augustinovo povzbuzování nekončí zde. Biskup z Hippo věří v postní projekt - či plán křesťana, který by měl sršet pokáním. Dodává tato slova: "
Především, bratři a sestry, postěte se od hádek." "
Vždyť Hospodin kárá půst člověka, který je hněvivý, chce půst milosrdného člověka, protože půst bez milosrdenství neprospěje tomu, kdo se postí."
Choutky těla ochuzují našeho ducha. Půst se pro nás stává cestou k tomu, abychom pociťovali hlad a žízeň po Moudrosti a Pravdě. Je to hlad po Božím Slovu, které žehná náš postní čas. Pokud tento hlad není nasycen prostřednictvím hojného poslechu, neustálého čtení a meditačního "přežvykování" Písma, křesťan přijde k Velikonocům oslabený duchovním odříkáním. To by bylo skutečně nebezpečné. Když se postíme tělesně, chceme a toužíme mít hlad po Slově, které nás živí v hloubi srdce. Pokud tento hlad nebude nasycený, tak náš tělesný půst nesloužil na nic. Byl jen obyčejným sterilním odříkáním se něčeho, co by jinak bylo dovoleno.
I nám tedy Augustin opakuje své jasné povzbuzení, které nepotřebuje komentář: "
Boží Slovo (...) ať živí vaše srdce během půstu těla. Tak se váš vnitřní člověk posílí a občerství svým pokrmem a bude moci podporovat tělo v odříkání."
Obohacení almužnou
"
Peníze, které postem ušetříte, přidejte do almužen, které už dáváte." Augustin nás zve vystupovat po schůdkách pokání postního času. K půstu se přidává almužna, která z půstu přirozeně vyplývá. Půstem ušetříme nějakou sumu peněz, protože se snažíme jíst a pít střídměji, nemáme výdaje na zábavu a alkohol, velké nákupy také zůstanou na jiné dny v roce. Z ušetřených peněz můžeme pomoci chudým a organizacím, řeholím či farnostem a kostelům, které pomoc poskytují a také potřebují. Slovo almužna se nám zdá dosti vzdálené.
Povětšinou ji považujeme za příležitostné gesto, se kterým spokojíme a člověk s nataženou rukou nás už neotravuje. Nebo často myslíme na almužnu jako na pár drobných, které vhodíme do košíku při sbírkách v kostele. Gesto se stává mechanickým, zůstává rutinou jako mše svatá v kostele a vzdaluje se od srdce. Uděláme ho často bez přemýšlení, které by mu dalo smysl.
Církevní otcové byli velcí kazatelé almužny, kterou chápali v mnohem širším smyslu. Samotná almužna pro ně byla uspořádáním darů, které pocházejí od Boha, a tedy imperativem pro sdílení se a pro spravedlivé rozdělení majetku. Mizérie je políčkem Boží štědrosti. Almužna má za úkol nastolit rovnováhu v stvořitelském pořádku a stát se vítězstvím nad chamtivostí.
"
Aby naše modlitby mohly snadněji dojít až k Bohu, musíme k nim přidat spolu s almužnami a posty i křídla zbožnosti." Pro Augustina dávat almužnu znamená modlit se. Ruce, které dávají almužnu, konají efektivní modlitbu a především modlitbu, v níž prosíme u Boha o odpuštění.
Očištění modlitbou
Vrcholem postních skutků je modlitba. Augustin dělá z modlitby centrálu, kde se spojují půst a almužna. Ty poslední jsou totiž křídla modlitby, kterými přijdeme přímo k Bohu. Půst modlitbu drží a samotná zdrženlivost má za cíl hlubší spojení se s Bohem a horlivější modlitbu. Postní program Augustina je především teologický. Jaký smysl by mělo pociťovat potřebu obrácení bez toho, abychom se dali na cestu návratu k Bohu, bez toho, že bychom hledali více příležitostí setkat se s ním? Takovým způsobem skutky pokání přestanou být naší snahou upravit svůj život podle nějakých zákonů a stanou se spíše rozpoznáním svého hříchu v chvále toho, který přišel spasit lidstvo.
Z některých povzbuzeni Augustina můžeme těžit velmi důležitou syntézu: půst, almužna, odpuštění, zdrženlivost jsou lidskými prostředky k tomu, abychom vytvořili prostor pro Boha a pro bratry a sestry. To vlastně znamená žít odpověď na velikonoční Boží lásku prostřednictvím služby bližnímu a modlitby. Pak se tento prostor stane něčím mnohem širším, dokonce se jde až za něj. Není to jen vyslovovat modlitby a najít si na ně čas, byť to je v našem životním tempu ve městech velká věc! Hovoříme o dimenzi našeho života, naší existence, která pozná v chvále, děkování, prosbě a adoraci vlastní závislost na milosrdném a spravedlivém Otci.
Převzato ze
zastolom.sk, 10. února 2016,
článek naleznete
zde.
