Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle v mezidobí.
Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen. Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagogách a všichni ho velmi chválili. Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal z Písma.
Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.“ Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni, v synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lk 1,1-4; 4,14-21)
Autorem třetího evangelia, jehož úvod se dnes čte, je sv. Lukáš, jediný evangelista, který nebyl židovského původu. Pocházel z Antiochie v Sýrii, metropole Blízkého východu, vzdálení 500 km severně od Jeruzaléma. Dnes se Antiochie jmenuje Antakya, leží v jihovýchodním Turecku a je jenom stínem své někdejší slávy. Avšak ve starověku to bylo po Římě a egyptské Alexandrii třetí největší město světa podivuhodné svými stavbami, např. 8 km dlouhou, proti dešti a slunci krytou městskou třídou zdobenou sloupořadím nebo podobou Chárona, chmurného převozníka duší v záhrobí, vytesanou do skály nad městem. Chrámy, školy, divadla, lázně, tančírny, lidé s akademickým vzděláním, velkoobchodníci, bankéři, rejdaři, pouliční chátra, ženy nevalné pověsti, bezdomovci a přístavní povaleči – vysoká kultura a stejně nemravný život – to bylo Lukášovo rodné město. Pohoršlivý život jeho obyvatel dosáhl takové proslulosti, že sem byl římským vojákům pod trestem vyloučení z armády vstup zakázán.
V tomto městě protikladů byla odedávna židovská obec se synagógou a k ní měl vztah i sv. Lukáš. Patřil s největší pravděpodobností mezi tzv. bohabojné, dnes bychom řekli sympatizanty s židovským náboženstvím. Bohabojní se zúčastňovali bohoslužeb, ale nepřijali příkazy Starého zákona v celé plnosti. Po pronásledování, které vypuklo v Jeruzalémě po násilné smrti jáhna Štěpána, se mnozí křesťané uchýlili právě do Antiochie a založili tam dynamickou církevní obec. Jak víme, právě zde se začalo Ježíšovým učedníkům říkat Kristovci – křesťané. Antiochijšti věřící jsou příkladem toho, že i v mravně zpustlé společnosti mohou vyrůstat světci. Nemáme proto jenom naříkat nad zvráceností světa, ale snažit se jej svým dobrým životem proměnit.
Lukáš patřil ke druhé křesťanské generaci, která již nebyla očitým svědkem Ježíšových slov a činů. Podle toho, že na začátku vlády císaře Claudia (r. 41) byl Lukáš již dospělým členem církevní obce, můžeme usuzovat, že se narodil okolo roku 20. Své evangelium psal po r. 70, tedy jako zralý muž, který křesťanské učení dobře poznal jako průvodce apoštola Pavla na jeho misijních cestách.
K sepsání evangelia užil jednak již existujícího evangelia Markova, s nímž se seznámil za svého pobytu v Římě, jednak sbírky Ježíšových výroků a činů, která v církevních obcích kolovala. Těch sbírek bylo více a zachycovaly různé místní tradice (galilejskou, jeruzalémskou). Je také pravděpodobné, že se Lukáš setkal s Pannou Marii a od ní získal cenné informace především z dětství Pána Ježíše. Lukáš nebyl spisovatelem naivním, který bez rozdílu přijal všechno, co slyšel. Pracoval na svou dobu moderní metodou kritického přístupu k dějepisným pramenům. Je proto prvním historikem církve. Nicméně nechtěl napsat Ježíšův životopis v našem slova smyslu, ale zvěstovat radostnou zvěst – evangelium. Jeho poselství zní: Ježíš je Bůh sám.
Podmínkou víry v Ježíše je seznámit se s jeho učením a životem, tedy znát Písmo svaté, znát evangelia. Víra může být zděděná, ale ne slepá. U nás katolíků je to kámen úrazu. Písmo v knihovně máme, ale pravidelně jej nečteme, a tak má průměrný katolík strach diskutovat např. se Svědky Jehovovými, protože nedovede svůj názor podpořit biblickými citáty. Má prostě pocit méněcennosti.
Jak máme tedy Písmo svaté číst?
1. Příprava
Nejprve si musíme vytvořit podmínky: klidné místo, čas, kdy nás nic nehodí, mohu si připravit i tužku a papír, abych si poznamenal to, co mě zaujalo. Církevní Otec Efrém Syrský uvádí příklad lovců perel. Ti opustí své chýše a jdou na pobřeží. Tam odloží všechno, co by jim překáželo při potápění. Potom se natřou olejem a vyhledají příhodný kámen do ruky, s nímž se budou moci ponořit tak hluboko, aby se dostali k perlám. Tak i já budím úmysl nechat se Písmem oslovit a proměnit. O tento záměr poprosím krátkou modlitbou.
2. Čtení
Potom celý text Písma pomalu přečtu a prosím Pána, ať mi otevře tuto biblickou scénu, abych v ní objevil to, co mi chce ukázat. Místa, jimž napoprvé neporozumím, si přečtu několikrát za sebou. Dám přednost katolickým vydáním Písma, která mají poznámky pod čarou.
3. Hledání
Při četbě biblického textu se jedná především o to, abych objevil něco, co mě zaujme a co mnou pohne. Proto musím sám to, co čtu, probírat slovo za slovem a větu za větou či scénu po scéně, osobu po osobě, a to tak dlouho, až narazím na něco, co se týká mne samého: např. na slovo, které mě posílí, nebo mě náhle napadne něco, co mě zneklidní – k mému dobru.
4. Setrvání
Pokaždé u toho, co mě osloví a co se mě dotkne, setrvávám, a to tak dlouho, dokud to není vyčerpáno. Jinak se to, co bylo právě objeveno, ztratí v návalu starostí, neklidných myšlenek a prchavých dojmů.
5. Zakončení
Čtení má být formálně zakončeno. To se může stát:
- modlitbou formulovanou vlastními slovy, v níž se ozývá moje odpověď na to, co mě oslovilo (chvála, dík, prosba)
- krátkou modlitbou, např. „Sláva Otci…“
- klaněním Bohu s pocitem vděku za jeho slovo.
6. Zapsání objeveného
Doporučuje se svůj objev, případně to co se mně dotklo, zaznamenat písemně. Jaký pocit, jaká touha, jaký nápad, jaká myšlenka, jaké slovo, jaká otázka, krátce: jaký impuls mě oslovil, mnou pohnul? Jaký objev jsem učinil? Tyto zápisky by měly být stručné a výstižné. Takový pohled zpátky je přípravou pro příští den, kdy se vrátím k podnětům z úvahy předchozí. Po čase se již k přečteným textům Písma mohu vrátit a vždy objevím něco nového, odpovídajícího mojí aktuální situaci. Až do konce života nebudu hotov.
7. Rozhodnutí
Kdo hledá v textu Písma, může mít úspěch jen tehdy, je-li od začátku odhodlán, že to, co poznává, bude také plnit. Kdo by se chtěl rozhodovat teprve dodatečně, už si předem volí špatnou cestu a výsledky jeho snažení nebudou valné.
