Dvacáté století je obdobím, ve kterém dochází k největšímu rozkvětu věd zkoumajících duševní stav člověka. Tento fakt se odrazil i v kanonické iurisprudenci. Existuje totiž několik psychických poruch, které způsobují, že člověk není schopen předat platný manželský souhlas.
V článku
Je každé manželství uzavřené v kostele automaticky platné? jsme se dozvěděli, jak Církev chápe pojem manželství, jaké jsou vlastnosti, které jej charakterizují, a také, k jakým cílům má směřovat. K platnosti manželství totiž nestačí jen skutečnost, že se uzavírá v kostele. Dnes se zaměříme na jeden z klíčových faktorů, které rozhodují o platnosti či neplatnosti manželství.
Co je to souhlas?
Souhlas je vyjádřením vůle k něčemu - v našem případě - k uzavření manželství. Jelikož je zároveň lidským činem, musí splňovat dva základní atributy:
svobodné a uvážené rozhodnutí ze strany obou - muže i ženy. Do procesu rozhodování musí být zapojeny obě složky lidského bytí: rozum i vůle. Rozum je ten, který poznává předmět manželství, jeho vlastnosti a cíle a vůle následně s tím, co bylo poznáno rozumem, souhlasí nebo nesouhlasí.
Pokud jedna z těchto složek (rozum nebo vůle) chybí, mluvíme o vadném manželském souhlasu.
,br>
Používání rozumu
První vadou souhlasu je nedostatečné používání rozumu. [1] Osoba, která nedisponuje rozumem na dostatečné úrovni, není schopna správně poznávat předmět svého zájmu - manželství. Objektivně není způsobilá poznávat, jaké jsou závazky manželství, jeho cíle a vlastnosti.
K platnosti manželského souhlasu se vyžaduje, aby toto užívání rozumu bylo "dostačující", tzn. přiměřené tak závažnému rozhodnutí, jakým je manželství. [2] Důvody, které způsobují nedostatečné používání rozumu, jsou psychické nemoci a anomálie (např. Schizofrenie, bipolární afektivní porucha - tzv. Maniodeprese, ale i alkoholismus či drogová závislost.) [3]
Rozeznávací úsudek - zralost a vnitřní svoboda
Další příčina vadného souhlasu se rovněž týká duševní stránky člověka. V tomto případě však dotyčné osobě nechybí rozum ale zralost. Kanonické právo ji definuje jako rozeznávací úsudek (discretio iudicii). [4] Osoba není schopna správně posoudit manželství, sama sebe nebo druhého partnera. Teoreticky sice ví, jaké má manželství být, ale nedokáže si představit, co vyžaduje v praxi, tedy v manželském životě. [5] Jako ilustraci lze použít vzájemnou věrnost: snoubenci sice vědí, že v manželství je nezbytná věrnost, a dokonce s ní souhlasí, ale v praktickém životě si už neumí do důsledků představit, co všechno s sebou přináší. Tento případ se týká většinou párů, které vstupují do manželství ve velmi mladém věku, často s příliš idealistickými představami o manželství.
Jinou podobou nezralosti je neschopnost osoby posoudit sebe či druhého partnera, se kterým zamýšlí uzavřít manželství. Tento rys nacházíme u dvojic, které chtějí vstoupit do manželství po velmi krátké známosti. Neznají názory toho druhého na důležité otázky ohledně manželství či rodinného života, což může přinášet pozdější sváry a neklid. Tehdy hovoříme o
vážném defektu soudnosti. Řadíme sem psychické nemoci a poruchy, které mohou být v méně závažné formě, než v prvním případě (slabší formy schizofrenie apod.). Kromě toho sem patří takové vady, které mají za následek poruchu kritického posouzení a následně svobodného rozhodnutí pro manželství (např. středně těžká retardace, mírné formy demence, paranoidní psychózy, atd.). [6]
Součástí soudnosti je i dostatečná vnitřní svoboda. Je nezbytné, aby ten, kdo vstupuje do manželství, měl dostatečnou svobodu ve věci rozhodnutí se pro manželství. [7] Existují totiž různá onemocnění (především neurózy), které osobu nutí k vykonání určitého činu. To se může promítnout i do oblasti uzavírání manželství.
Neschopnost převzít manželské závazky
Třetí forma duševní nezpůsobilosti se zaměřuje na neschopnost převzít významné závazky manželství. [8] I tato neschopnost pramení z psychických příčin. Zatímco první dvě neschopnosti se vztahují na nezpůsobilost odevzdat platný souhlas, poslední forma sleduje nezpůsobilost k naplnění předmětu manželské smlouvy. [9] Snoubenci tedy rozumějí tomu, co znamená uzavřít manželství, a mají i dostatečnou zralost (rozeznávací úsudek) ohledně manželských práv a povinností. Ale kvůli příčině psychické povahy
nejsou schopni tyto závazky naplnit. Je však dobře rozlišovat mezi těžkostí a nemožností. Obtíže doprovázejí každé manželství a lze je překonat (byť někdy za cenu velkých obětí). [10] V případě neschopnosti převzít manželské závazky mluvíme o skutečné nemožnosti. Příčinami jsou poruchy, které ovlivňují komunikaci mezi manžely a na vzájemné sebedarování. Patří sem duševní choroby a poruchy osobnosti, sexuální poruchy, poruchy nálad depresivního či manického charakteru, paranoia atd. [11]
Na závěr je důležité podotknout, že každá duševní nemoc, závažná psychická porucha či jakákoliv těžká příčina psychické povahy zneplatňuje manželství v případě, že byla přítomna v momentě uzavírání manželství. Musela tedy existovat (ačkoli skrytě) již před uzavřením manželství. Pokud se nemoc dostavila až po uzavření sňatku, manželství je platné.
Helena Lukianová
Pozn:
[1] Srov. Kódex kánonického práva, kán. 1095, 1°
[2] Srov. CASTAÑO, J.F.: Il Sacramento del matrimonio, s. 327
[3] Srov. BARBIERI, C., LUZZAGO, A., MUSSELLI, L.: Psicopatologia forense e matrimonio canonico, s. 143-144.
[4]Srov. KKP, 1095, 2°
[5] Srov. POLÁŠEK, F.: Discretio iudicii nutné k platnému manželskému souhlasu v kodexech církevního práva z roku 1917 a 1983, s. 72.
[6] Srov. BARBIERI, C., LUZZAGO, A., MUSSELLI, L.: Psicopatologia forense e matrimonio canonico, s. 144-146.
[7] Srov. D´AURIA, A.: Il consenso matrimoniale : dottrina e giurisprudenza matrimoniale, s. 178-179.
[8] Srov. KKP, 1095, 3°
[9] Srov. D´AURIA, A.: Il consenso matrimoniale, s. 213-214.
[10] Srov. CHIAPPETTA, L.: Il matrimonio nella nuova legislazione canonica e concordataria : manuale giuridico-pastorale, č. 569.
[11] BARBIERI, C., LUZZAGO, A., MUSSELLI, L.: Psicopatologia forense e matrimonio canonico, s. 146-148.
Převzato z
http://zastolom.sk,
článek z 13. 1. 2016 naleznete
zde.
