Angela Pellicciari
Na internetovém portálu youtube lze od 9. května roku 2014 shlédnout
krátký rozhovor s francouzským prezidentem Francois Hollandem, který říká: „
Pokud se věří v republiku, jako je tomu v mém případě, přijde chvíle, kdy je třeba přejít do zednářské lóže.“
Pobývám ve Francii v jednom z kněžských seminářů, kde učím církevní dějiny. Ráno jezdím autem a přitom poslouchám rádio. 7. prosince se objevila zpráva o vítězství Národní fronty Marie Le Pennové a jeden z komentátorů sebevědomě prohlásil, že jsou ohroženy republika a demokracie. Kvůli tomuto „ohrožení“ se někteří socialističtí kandidáti obrátili na Sarkozyho pravici s výzvou spojit síly proti těmto antirepublikánům.
V jakém smyslu je možné tvrdit, že jsou antidemokratické a antirepublikánské volby, ve kterých žádná strana nezpochybňuje republiku ani demokracii, ptám se? Pro pochopení je třeba slyšet zmíněný výrok Francoise Hollanda.
V zemi, kde platí víra v zednářskou laickost, v zemi, která tvrdí, že síla její identity a její duše spočívá v pohrdání katolickou církví a jejím potíráním, je také nemožné čelit islámu.
Součástí dějin Francie je náchylnost promítat paralyzující nesnáze národního života ven. V těchto dnech se dějiny opakují. Navzdory siláckým prohlášením na adresu islámu a poddanosti, do níž uvrhuje nemuslimy, jež byly od Francouzů slýchat během jejich intervence v Libyi, je dnešní situace jiná.
Zápas byl však prohrán dříve než začal, neboť v posledních desetiletích (a v jistém smyslu posledních staletích) si Francouzi zvykli tolerovat (či respektovat, jak říkají) jakoukoli inzultaci nejen katolické víry, ale i zdravého rozumu.
Na vysvětlenou toho, co říkám,
přináším několik faktů, o nichž mi vyprávěli seminaristé a kněží, s nimiž jsem během svého pobytu byla v kontaktu. Minulý týden v La Seyne sur Mer, v samotném středu jednoho městečka v Provence poblíž Toulon, v půl šesté ráno jakýsi Alžířan před místním kostelem rozbíjel nohy soše Panny Marie, aniž by přítomní něco namítali. Podobně minulý týden v Montpellier v jedenáct večer dva seminaristé cestující autem překvapili tři nezletilé muslimy, jak házejí kameny do lamp veřejného osvětlení. Vyzvali je tedy, aby přestali, ale sami byli napadeni kameny, kterými jim dotyční mladiství rozbili přední sklo. Epizodu ohlásili na policii, ale nezletilci jsou beztrestní, což znemožňuje obranu veřejného pořádku, jakož i respekt vůči soukromému a veřejnému majetku, třebaže identita nezletilců byla známá stejně jako jejich sklon k výtržnictví.
V Marseille jeden sákristán překvapil uvnitř kostela jakýsi nahý pár chystající se k milostnému aktu. Ani náznak nějakého studu či rozpaků s výjimkou zjevného znechucení z toho, že jim to někdo znemožnil. Farář z Toulon zabránil jednomu Alžírci, aby se v kostele vymočil. Den po listopadových útocích v Paříži například v muslimských čtvrtích města Beziérs oslavovali toto krveprolití až do hluboké noci. To jsou drobné události, ke kterým došlo a s nimiž jsem měla možnost se seznámit, ale lze se domýšlet, kolik podobných se stalo jinde. Toto trvalé zastrašování, ve kterém žije nemuslimská populace, a tato tolerance neomalenosti, vybudovaná na mýtu multikulturalismu a republikánské laickosti, jsou umožněny dlouhodobým systematickým znevažováním katolických dějin Francie, a to všude, počínaje základní školou. Ve čtvrtích, kde muslimská populace převládá, se škola vysmívá katolické tradici například pořádáním karnevalu na Velký pátek.
Výsledkem této nenávisti k církvi je formace muslimských enkláv, ze kterých se během desetiletí staly malé státy ve státě, které mají pochopitelně tendenci vycházet ze svých ghett a dobývat prostor celého města. Celého státu. Stejně tak tomu bylo v době šíření kalvínského kréda. Násilím, zastrašováním a pleněním za pomoci „mezinárodního protestantismu“, dokázali hugenoti na francouzském území vybudovat síť měst řízených osvícenými kalvinisty s vyhlídkou, že postupně transformují v duchu reformace celou Francii. Islám se pirátskými nájezdy opakovaně pokoušel obsadit Provence v době, kdy se tam šířila hereze a násilí katarů, avšak tehdy a stejně tak v době hugenotů dokázala Francie navzdory všemu svoje dějiny a svoji katolickou duši ubránit. Zmíněný Hollandův výrok i faktická situace dneška ukazují, že víra v republiku zednářských lóží nepřináší Francouzům nic. Ztrácejí však svoji duši.
Ze stránek autorky
přeložil Milan Glaser.
Převzato z
http://radiovaticana.cz,
z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
článek z 10. 1. 2016 naleznete
zde.
