Zamyšlení nad evangeliem neděle křtu Páně.
Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Když se všech lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z neb se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ (Lk 3,15-16.21-22)
Co pro mne znamená křest
Kdykoliv uslyšíme větu: Křest Pána Ježíše v řece Jordánu – mohlo by se zdát, že si pod tímto představíme tentýž křest, který jsme přijali my. Svádí k tomu nám známé obrazy, Ježíš stojící ve vodách Jordánu a Jan Křtitel, který mu lije na hlavu vodu. Tak tomu přece bylo i s námi. Jenže zde je podstatný rozdíl mezi křtem Jana Křtitele a mezi křtem nás křesťanů.
Je dobré si to uvědomit a je dobré si to vysvětlit. V evangeliu jsme slyšeli, jak celou záležitost vysvětluje Jan Křtitel. „Já vás křtím vodou, ale On bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Křest, který uděloval Jan Křtitel, to byl křest, který vyjadřoval, že kdo jej přijal, se vlastně zařadil do řady těch, kteří chtěli změnit život. Dali se na pokání. Byli to hříšníci, kteří chtěli změnit a zlepšit svůj život. Křest nás křesťanů, to je svátostný křest, ten proměňuje člověka od základu. Bez jeho zásluhy. V tomto svátostném křtu Bůh dává nové stvoření – účast na svém vlastním životě.
Proč se tedy Pán Ježíš dal pokřtít Janovým křtem? Pochopit, o co zde běží, je velmi důležité. Ježíšův křest je vlastně pokračováním slavnosti Zjevení Páně. Tak, jak se Bůh v Ježíši Kristu zjevil národům, jak si nechal vzdávat poctu od třech mágů, vladařů, tak pokračuje jeho zjevení křtem Ježíše v Jordánu. Zde nám zjevuje svého Syna, milovaného Syna Božího. A zároveň ho zjevuje jako pravého člověka. Ježíš se stal jedním z nás, člověkem. Ve křtu se zařadil mezi hříšníky, kteří chtěli přijmout znamení obrácení k lepšímu životu – křest Janův. Ježíš veřejně stojí v jedné řadě s hříšným člověkem.
Takovým se stal Bůh ve svém postoji vůči člověku. Pán Ježíš se stal už ve křtu naším přítelem. Ukázal, že nepřišel na svět, aby se posadil na prezidentské křeslo, aby nám vládl a poroučel. Ale zůstal v přízemí. Dal se pokřtít s hříšníky u Jordánu, později sedal s hříšníky u jednoho stolu a nakonec umírá mezi dvěma lotry – hříšníky, kteří trpí za své hříchy.
Od křtu až po vzkříšení dosvědčuje Pán Ježíš, že stojí na straně lidí. Nese jejich osud, nemoci a smrt. Takový se nám zjevil Bůh ve své nepochopitelné lásce a dobrotě. Stal se naším bratrem, abychom se mohli stát Božími dětmi. To je smysl Ježíšova křtu,ve kterém se nám zjevuje Bůh jako pravý Bůh a pravý člověk.
A nyní si z toho vyvoďme, co pro nás znamená svátostný křest. V tomto světě nestačí být jen dobrým člověkem, který se snaží zlepšit život. Takový člověk stojí bez Boha sám, jako kůl v plotě. A nedokáže vlastními silami a vlastní svépomoci zlepšit svět k dobrému. To je utopie, kterou si už mnohé ideologie ověřily v praxi.
Proti zlu, nenávisti, pýše, sobectví lze bojovat jedině ve spojení s Kristem. Budovat na zemi království Boží – království dobra, lásky a spravedlnosti můžeme jedině jako spolupracovníci Krista. A to neumožňuje v prvé řadě křest.
Co pro nás znamená křest? Člověk, který je pokřtěný, nikdy ve světě nebude osamělý, protože jeho bratrem je Kristus. Takový člověk bude dobrým bojovníkem za dobro, protože od Boha dostane sílu, moudrost a další dary Ducha sv. A pokřtěný člověk nikdy nepocítí méněcennost a vyřazenost, protože ví, že s ním Bůh stále počítá v té obrovské stavbě Božího království.
Chtěl bych vám dnes vážně připomenout, že dát se pokřtít a stát se křesťanem, k tomu musí člověk vyzrát. Je tak trochu škoda, že mnozí křtí své maličké děti a nikdy jim neřeknou – jsi křesťanem, nikdy nebudeš sám, máš Boha Otcem, máš veliké úkoly na světě… To všechno ale můžeš jen tehdy, když si uvědomíš, že jsi křesťanem.
Jinak ti stále cosi chybí. Překrásně je to vyjádřeno v roztomilé knížce, která vyšla v nakladatelství Vyšehrad (1985). Jmenuje se „Ať už doktor kouká mazat“, autorem je holandský spisovatel Toon Kortoomms. Je to skvělá kniha, popisující humorným slohem velmi vtipně sympatického a svérázného doktora Angelina. Ta jeho bezprostřednost, laskavý humor, obhroublejší projev, kterým zakrývá veliké srdce a svou vroucí lásku k lidem. Je to nahlédnutí nejen do jeho lékařského života, ale do života vůbec.
Dva syny měl. Jeden se stal knězem a odchází k lidožroutům, druhý lékařem, který po něm má převzít praxi. A když začíná, rozhodne se pak jít za bratrem a pomáhat mu tam v tom nehygienickém prostředí, kde lidé umírají zbytečně, kde jim lze pomoci.
Je roztomilé, jak doktor Angelino nadává na faráře, že mu vlastně sebral oba syny. Udělal ten doktůrek pro lidi velmi mnoho. Ale závěr jeho života a celé jeho knihy stojí za zamyšlení. Ten starý lev, jak sám sebe nazval, odlétá nakonec za svými syny. A ženě říká: „A ty musíš být přitom, jak vlastní syn pokřtí toho starého pohana.“
Moudrost, která z toho plyne, je jasná. Život člověka je plnohodnotný a má svůj smysl jedině tehdy, když vstoupí do spojení s Bohem. A to se stane křtem! Ať to pochopíme a ať si ode dneška daleko víc vážíme sv. křtu.
