Jude Antoine pochází z Kuala Lumpur. V muslimské Malajsii působí jako jediný církví schválený laický misionář. Slovensko pravidelně navštěvuje už deset let. Uprchlickou krizi vnímá jako velkou příležitost pro Katolickou církev, váží si muslimů, ale kritizuje jejich náboženský systém.
Pocházíte z muslimské země, kde katolíci tvoří jen jedno procento z celkové populace. Byl jste vždy katolíkem?
Pocházím z katolické rodiny. Můj otec měl blízký vztah s místním knězem, ale moje chápání víry bylo asi takové: Ve jménu Otce, Otče náš, Zdrávas, Sláva Otci. Věděl jsem, kdy si v kostele sednout a kdy vstát. Bůh byl vpředu, já vzadu. Říkal jsem mu: "Bože, zůstaň tam, já zůstanu tady. Ty budeš spokojený i já budu spokojený."
Kdy přišel zlom?
Smrtí mého otce. Měl jsem tehdy šestnáct let, otec zemřel náhle na infarkt. Když jsem seděl doma u truhly, otevřel jsem zaprášenou Bibli a arogantně volal na Boha: "Pokud vůbec existuješ, tak mi řekni, kdo může za jeho smrt?" Bůh neodpověděl, a tak jsem následující tři roky strávil s nesprávnými lidmi, kteří s nožíky přepadávali boháče vracející se od prostitutek. Přidal jsem se k nim, navštěvoval jsem i prostitutky a zkusil vše, co nabízí ulice, mimo drog. Nenáviděl jsem sebe i ostatní. Po třech letech jsem se rozhodl toto trápení ukončit.
Pokusil jste se o sebevraždu?
Jelikož jsem peníze získával nožem, chtěl jsem se jím i zabít. Už jsem si ho nachystal, když mi najednou hlavou proběhla myšlenka: "Dej Bohu druhou šanci." Nemohl jsem tím nic ztratit, a tak jsem řekl: "Pokud je tam nahoře nějaký Bůh, ukaž se mi hned teď, protože zítra tady už nebudu." V té chvíli jsem fyzicky pocítil, jak někdo stojí za mnou, ačkoli tam byla jen stěna. Položil mi ruku na rameno a reálným hlasem řekl: "Jude, byl jsem to já, kdo vzal tvého otce. Ale od dnešního dne budu já tvým otcem a navždy změním tvůj život." Začal jsem plakat, všechno se ze mě vyplavovalo pryč.
Kdy jste se rozhodl pracovat jako misionář na plný úvazek?
Z práce bankéře jsem odešel před 24 lety, ale Boží volání jsem cítil mnohem dříve. Modlil a postil jsem se za to třináct let. Měl jsem práci, službu, rodinu. Věděl jsem, že pokud s něčím z toho neskončím, zbytek bude trpět. Jediné, co zbývalo, bylo opustit práci. Jsem jediným katolickým misionářem v Malajsii, který pracuje na plný úvazek. V naší zemi žije 28 milionů lidí a z toho jen jeden milion jsou katolíci. Jeden misionář z jednoho milionu.
Na Slovensku jste byl již více než deset krát. Minulý rok jste však nepřijel. Co se stalo?
Vážně jsem onemocněl. Byl jsem přesvědčen, že umírám. Během misií na Filipínách jsem dostal tuberkulózu. Lékaři na to však nemohli přijít a vícekrát mě předávkovali nesprávnými léky. Z léků se mi třásly ruce a lékaři si začali myslet, že se jedná o problém v nervovém systému. Díky Bohu tuberkulózu odhalili dříve, než mi začali dělat vyšetření související s mozkem. Pamatuji si jednu noc, myslel jsem, že umírám a více neuvidím svou rodinu. V jednu chvíli to vypadalo, jakoby můj duch opustil tělo a musel jsem bojovat proti smrti, která mě chtěla vzít. Tak moc jsem se bál, myslel jsem si: "Sloužím druhým lidem službou uzdravování, ale sám procházím obrovskou bolestí." Cítil jsem, jakoby mi zlé hlasy říkaly: "Podívej, Jude, Bůh tě opustil, trpíš zde sám, Bůh tě zavrhl a já ti vezmu život."
Co jste udělal?
Začal jsem se modlit korunku Božího milosrdenství a opakoval jsem: "Pro jeho bolestné utrpení měj milosrdenství se mnou i s celým světem!" Ráno jsem zavolal rodině, aby se přišla se mnou rozloučit. Manželka přijela okamžitě i s oběma dcerami a modlila se s nimi, aby mě Boží láska uzdravila. Cítil jsem, jako by mě Bůh zavrhl. Tehdy jsem nepotřeboval žádné vysvětlení, pouze jeho objetí. A On přišel a držel mě v objetí. Bůh je blízko těm, kteří trpí.
Přicházíte k nám z muslimské země. Jak vnímáte uprchlickou krizi?
Považuji to za skutečnou příležitost pro Katolickou církev, aby se probudila. Evropané ztratili katolickou identitu. Vyměnili ji za sekulární, chtějí být fér ke každému. V Německu či ve Francii jsou dnes kostely prázdné. Bůh to zřejmě dovoluje proto, aby do Katolické církve přišel nový level víry. Pokud jsou lidé tvrdohlaví a nechtějí se poučit, musí přijít něco, co je probudí, i za cenu bolesti.
Jakým způsobem bojovat s radikalismem?
Evropa musí otevřít oči a pochopit, že
jde o duchovní válku, ne fyzickou. Je to válka, která trvá od dob Adama až dodnes. Jediné řešení je nechat vzrůst Boží moc. Je zajímavé, že druhá strana to vidí velmi jasně, ale evropské myšlení je nastaveno tak, že jde o něco sekulárního, ideologického, fanatického. Evropa si myslí, že změnou ideologie změní radikály. Nezměníte je, protože oni přišli do bodu, kdy jim nevadí obětovat životy svých žen a dětí pro dobro duchovní války. Oni jsou přesvědčeni, že půjdou rovnou do nebe, budou mučedníky. To, s čím bojujete, není způsob myšlení, ale duchovno.
Myslíte si, že islám je mírumilovné náboženství?
Islám má velmi dobré morální principy.
Radikalismus je jen špatná interpretace islámu. Problém je však v samotném systému náboženství. Muslimové nečtou, nestudují, jen nazpaměť memorují části Koránu. Nerozumí učení svého náboženství. Oni jsou pouze příjemci toho, co jim někdo řekne. Pokud řekne, že něco je černé, tak je to černé. Islám není špatný, ale duchovní ho špatně vysvětlují a nedávají prostor věřícím na vlastní úsudek.
Víte, co se stane s muslimem, který začne přemýšlet? Konvertuje na křesťanství. Křesťanství vede věřící k pochopení jeho učení. Máme katechismus, kázání a vyučování, na kterých se vysvětluje Boží slovo i učení církve. Díky tomu křesťané porozumí víře a osvojí si ji i vlastní zkušeností. Muslimové nevěří, že Bůh k nim může mluvit.
Jakou máte zkušenost s muslimy?
Muslimové jsou dobří lidé, mám s nimi dobré zkušenosti, speciální ti, kteří jsou racionální a vzdělávají se. Jsou velmi pokorní, otevření, dokonce čtou i Bibli. Pětkrát denně se modlí, jeden celý měsíc se postí. Naneštěstí, dobří lidé nejsou agresivní, zůstávají v tichosti, takže o nich neslyšíte.
Takže, co dělat?
Katolická církev v Evropě se musí probudit. Pokud dokážeme znovu zbudovat a posílit církev, vrátí se ke křesťanským kořenům.
Muslimové si myslí, že Evropa je pohanská. Nazýváte se křesťany, ale máte nezávazný sex, drogy, alkohol ... Takže oni vás chtějí obrátit. Pokud se vrátíte ke kořenům, začnete žít život zaměřený na Boha, nebudou zde mít více co dělat a budou to křesťané, kteří obrátí je.
Myslíte, že do Evropy už přichází duchovní probuzení?
Jsem o tom přesvědčen. Vždycky je to tak, že něčemu dobrému předchází hluboká bolest. I dítě se rodí ve velkých bolestech. Právě teď zakoušíme tu strašnou bolest například v uprchlické krizi, v přírodě skrze globální oteplování či přírodní katastrofy a jiné problémy. Je to znamení, že Bůh čeká, aby mohlo přijít probuzení.
Jan Pavel II. řekl, že Slovensko je klíčový národ při budování Evropy třetího tisíciletí.
Slovensko bude mít významný podíl na probuzení Evropy. Nyní je však třeba, aby se formovalo ve své katolické identitě a objevilo své kořeny. Teprve pak je dokáže zanést do Evropy.
Vraťte se k církvi, obnovte ji, přineste do ní život a Boží přítomnost. Ať vám nestačí pouze to, že jste přítomni na liturgii, ale chtějte zažívat opravdovou zkušenost s Bohem v liturgii.
Jezdíte na Slovensko pravidelně. Co vás Bůh naučil o naší zemi za posledních deset let?
Je zde mnoho bolesti a utrpení. Bůh chce, aby Slovensko prošlo procesem uzdravení. Je to psychologické nastavení mysli Slováků. Vidím dva problémy: je to bolest a únava z bojování s ní. Nevzdávejte se. Bůh je blízko těm, kteří trpí.
Co byste vzkázal Slovákům?
Slovensko, vrať se ke svému Bohu. To neznamená "jděte do kostela", ale dejte svůj život Bohu, nechte, ať se o vás stará. Nemyslete si, že vás opustil, že je na vás rozzlobený, že vás soudí, ale vězte, že vás miluje. Dejte mu prostor.
Monika Ostrovská
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 4. 1. 2016 naleznete
zde.