Jill pracovala neúnavně celé roky na záchraně lidských životů. Ale první život, který zachránila, byl život jejího syna. Když měla 26 let, její nastávající si sňatek rozmyslel v den jejich svatby. Ponížil Jill dokonce až tak, že se na svatbě ani neukázal.
Po tomto trapném odmítnutí Jillin bývalý snoubenec střídavě do jejího života přicházel a zase z něj odcházel. Otěhotněla a on ji vzal na potrat. Na klinice Jill uviděla ultrazvuk svého malého syna. Píše: "
Náhodou jsem uviděla svůj ultrazvuk, když jsem šla zaplatit na pokladnu Plánovaného rodičovství. Viděla jsem malé ručičky, malé nožičky a hlavu." Fotografie ležela na vrchu její karty.
Všem ženám, které právě teď sedí na potratových klinikách a přemýšlejí, zda by neměly odejít, odkazuje Jill na základě vlastní zkušenosti toto poselství:
"Okamžitě odejděte! Věřte své intuici!
Bůh dává matce devět měsíců na to, aby se připravila.
Máte spoustu času na plánování a na to,
abyste se připravily na příchod svého anděla!"
I když ultrazvuk jejího syna zasáhl Jillino srdce s celou krásou lidskosti, stále váhala, jestli má kliniku Plánovaného rodičovství opustit. Otec jejího dítěte chtěl, aby šla na potrat. Snažila se mu říct o neuvěřitelném snímku jeho synka, ale on její prosby za život jejich dítěte nechtěl poslouchat. Nechtěl ani zohlednit přání matky jeho dítěte. Jill ho doslovně prosila: "
Není to správné. Na ultrazvuku jsem viděla dítě. Musíme to vyřešit, musíme odsud odejít." Ale jediné, co jí partner dokázal říct, bylo: "
Já nemůžu."
Předtím než náhodně uviděla snímek z ultrazvuku (který jí ani jen automaticky neposkytli jako věcný, vědecký obraz jejího dítěte), absolvovala Jill poradenství na
Plánovaném rodičovství. Dnes je považuje za podvod, který jí byl při rozhodování zcela neužitečný. Jill říká, že státem nařízené odborné poradenství se skládalo ze dvou otázek, povzdechu a slov -
No, tak potom je rozhodnuto. Na klinice bylo také třeba přetrpět film, který zobrazuje, "
jak z vás doktor vysaje nechtěné těhotenství". Film popsala jako úplně dehumanizovaný - téměř jako s kreslenými postavičkami - který se vůbec nepodobal
realitě potratu.
Jill také vzpomíná, že v čekárně byly velmi odlišné ženy. Byly tam dvě přítelkyně, které se nahlas smály tomu, že jdou na potrat po "současné jednorázovce". Dále tam byla starší žena, jíž Jill tipovala něco nad čtyřicet. Ta vypadala zničeně. A pak tam bylo množství matek vysokoškolského věku. Všechny ženy posílal personál kliniky z jedné místnosti do druhé. Jako dobytek. Až nakonec k pokladně, kde měly to privilegium zaplatit za to, že jim Plánované rodičovství zabilo jejich dítě.
Úroveň zdravotní péče v Plánovaném rodičovství na Jill dojem neudělala. Podle její zkušenosti tam vlastně žádná péče ani nebyla. "
Šly jsme oblečené ve svých šatech do místnosti, kde lékař vykonával zákroky. Pak jsem se pomalu sklouzla po studeném kovovém stole vedle dokonalého stříbrného podnosu, na kterém ležely ostré vyleštěné nože všech možných tvarů a velikostí." Do pokoje přišla jakási starší žena, která Jill informovala, že lékař přijde do pěti minut. Ten, aniž Jill nabídl nějaké léky proti bolesti, řekl, aby se Jill připravila. Jill píše, že toto byl celý "
rozhovor mezi lékařem a pacientem", který zažila.
Když tam tak ležela na chladném stole, vstoupila do ní síla, kterou měla jako matka svého syna: změnit rozhodnutí a navždy změnit osud dvou životů. Popisuje, co následovalo, přičemž sebe označuje jako "
matku":
"
Matka sklouzla z lékařského stolu, strhla ze sebe nemocniční oblečení a spěchala, aby udělala první, naléhavý a nezapomenutelný krok pryč od potratové kliniky. Ona bude tomuto výjimečnému chlapečkovi matkou i otcem.
,Kam půjdete? Co budete dělat?' Zavolalo na mě šest zaměstnanců. Přes rameno jsem jim řekla:
,Nevím, ale vím, že toto je špatné!'
Z rohu místnosti někdo promluvil a zašeptal:
,Tak mohla jít ... do porodnice.'"
Když už Jill opravdu šla do porodnice, recepční jí řekla slova, která byla jako požehnání a na které si stále jasně vzpomíná:
"Gratulujeme, že jste se stala matkou! Gratulujeme vám k mateřství!" Po tolika "To je hrozné!", nebo "Jak strašné!", nebo "Jdi na potrat a začni svůj život od znova", bylo opravdu osvěžující slyšet - třeba i jen od jedné osoby - něco pozitivního o situaci, ve které jsem se nacházela.
Jill doufá, že i ostatní lidé si pamatují postoj a slova této recepční na porodnici a podělí se o její pozitivní a povzbudivá slova s těhotnými maminkami.
Zeptal jsem se jí, co by chtěla říci jiným ženám, které jsou pod tlakem, aby šly na potrat. Odepsala:
Moje matka mi připomněla, že to dítě se počalo z lásky. To mě však od silnice na potratovou kliniku neodradilo. Ale aspoň jsem si to dvakrát promyslela.
Já bych jim asi řekla toto:
"Vzpomeňte si na dobu,
když jste byla nevinným,
neporazitelným malým děvčátkem.
Jaké byly vaše očekávání a sny?
Uvažovala by vůbec toto silné dívka
o zabití svého dítěte?
Vím, že jste plánovala,
že vyrostete
a potkáte muže svých snů,
zamilujete se, vdáte se, budete mít rodinu,
ale Bůh má nyní pro vás jiný plán.
Vím, že se narušily vaše sny.
Ano, vím to, ale jeho plánem pro vás nyní je,
abyste si založila tuto rodinu
: a i když budete rodinu tvořit
jen vy a toto krásné dítě,
všechno bude v pořádku."
A Jill jistě ví, o čem mluví. Svého syna Nicolase Josepha vychovala sama. I když říká, že v práci zažila diskriminaci praktikovanou na těhotných ženách, šla stále dál. Pro svého syna, kterého se rozhodla milovat, dělala to nejlepší. Po Nicholasově narození přišla na způsob, jak vyjít s penězi a být přitom se svým synem: "
Založila jsem si svou vlastní cateringovou společnost. Třikrát týdně jsem připravovala jídlo pro zdravotnický personál a další tři dny v týdnu jsem k sobě brávala děti, takže jsem mohla zůstat doma s Nicholasem."
Jill ani jednou ve svém životě nikdy nelitovala rozhodnutí uprchnout ze stolu Plánovaného rodičovství a zachránit tak svému synovi život. Píše o vděčnosti, kterou cítí vůči těm, kteří se modlí za matky a děti, za ty, kteří pracují v kancelářích, u počítačů, při vytváření rozpočtu pro-life agentur, při koordinaci dobročinné práce, kteří přijímají odborné poradce s magisterským vzděláním, za sestry, které provozují domovy pro těhotné matky, za dárce kompletních dětských výbaviček s pletenou dekou pro novorozence, za muže na pochodech pro život, za ty, kteří budují útulky, a za rodiče, kteří svým dcerám říkají:,Miluji tě, vždy se mi můžeš v případě nouze svěřit.'
Zvláště je vděčná dvěma evangeličkám, které byly před potratovou klinikou právě v den, kdy z ní odešla. Právě ony se snažily zastavit mého bývalého, když mě hnal dovnitř a řekly: "
Prosím, nezabíjejte své dítě! Ježíš vaše dítě miluje!" O několik let později jsem se vrátila a poděkovala jsem jim za to, že se tehdy modlily před klinikou Plánovaného rodičovství. S jednou z těchto dam se stále přátelíme. Ještě stále u kliniky Plánovaného rodičovství každou sobotu rozdává květiny a brožury. A to už má 84 let."
A každé těhotné ženě Jill odkazuje: "
POMOC EXISTUJE."
Zdroj:
www.lifesitenews.com, 23. 12. 2015
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
