Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle vánoční.
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: „Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náruči Otcově, tan o něm podal zprávu. (Jan 1,1-18)
Nejkrásnější Boží řeč
Jistě jste už někdy byli na operním představení. Opona je ještě spuštěna, světla pohasnou a orchestr začíná předehru. V ní skladatel většinou používá motivického materiálu z vlastní opery. Slyšíme motivy a témata, která charakterizují určité postavy děje, nasloucháme hudbě, kterou ještě znovu uslyšíme, ovšem propracovanější a rozvinutější. Předehra, ouvertura, je vlastně vstupní branou k ději, je prologem operního díla.
Celé Janovo evangelium je nádherným dílem, plným neotřelých souzvuků, působivých kontrastů a nezvyklých barev. Mohli bychom je nazvat „Meditace o vtěleném Slově“. A Jan, hluboký teolog, napsal ke svému evangeliu předehru, ve které ve zkratce načrtl jednotlivá témata, která budou pak v dalším textu rozvedena.
My tento Janův prolog čteme o vánocích již podruhé. K tomu, abychom jej pochopili, museli bychom jej číst ještě mnohokráte. Rozveďme z něho jen jeden motiv, motiv Slova.
My lidé si klademe mnoho otázek. Bádáme, jsme zvídaví, hledáme odpověď. A to nejen v oblasti přírodních věd, ale také v oblasti filosofie a náboženství: ptáme se po životě, po jeho smyslu, po jeho náplni, ptáme se po Bohu. Dostaneme odpověď? Poslouchá nás vůbec někdo? Slyší naše otázky?
Takto si musíme připravit půdu, abychom pochopili ústřední pojem Janova textu – logos, Slovo. Bůh je totiž Bohem, který naslouchá, který slyší a který také reaguje, odpovídá. Odpovídá Slovem. On je Bohem komunikace a partnerství, ne izolace a osamění. A on odpovídá nám, lidem, protože už od věčnosti vede dialog ve svém vnitřním životě. Od věčnosti vyjadřuje sebe, vyslovuje Slovo, a to s takovou intenzitou, že toto vyslovené Slovo je osoba, Syn. V Bohu tedy není osamění, strnulost, nuda, dlouhá chvíle, ale komunikace, výměna lásky, v plnosti pulzující život. Dávání a přijímání, mluvení a slyšení.
Protože se Bůh od věčnosti takto vyslovuje, vyslovuje Ty, Slovo, mohl (ale nemusel) je vyslovit také vůči nám. Na naše otázky a touhy, na naše tápání a bídu odpovídá tím nejdražším, co má, tím, co už od věčnosti vyslovuje – posílá své Slovo
Boží příchod k nám se udál vtělením Slova. Tím se však Boží přicházení stalo nesmírně naléhavým. Je to sám Bůh, který se dává, který sám se stává vtělenou odpovědí na naše otázky. Mohl poslat někoho jiného (tak jako poslal Mojžíše nebo jiné proroky), posla, který by nám kázal o jeho lásce. Bůh však odpověděl tím, že se ubytoval mezi námi. Jan to vyjadřuje doslova takto: Slovo se stalo tělem a postavilo si stan mezi námi.
Od chvíle vtělení patří Bůh, člověk a svět nerozlučně k sobě. Bůh se nebál, že se „pošpiní“ hmotou, naší hmotnou skutečností, naší tělesností. On se stává tělem.
Takto dokáže Bůh odpovědět na otázku člověka. A protože člověk je sám sobě tou největší otázkou, kterou nedovede sám zodpovědět, odpověděl Bůh tím, že sám se člověkem stal.
Jak jsme my lidé přijali tuto Boží odpověď, jak jsme přijali vtělení Slova?
Jan, který v evangeliu bude mnohokrát mluvit o konfliktech se Židy, s představiteli národa, o neporozumění a zlobě lidí, v prologu odpovídá takto: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ My jsme Slovo vyslovené s takovou láskou a vroucností přeslechli, neposlouchali, a proto nepřijali. Proč? Protože Bůh se vyslovil jinak, než jsme čekali! Byli jsme příliš v zajetí svých představ o něm. Na své otázky po něm jsme si odpovídali sami, po svém. A zapomněli jsme, že „Boha nikdo nikdy neviděl“ a že jedinou pravou „exegezí“ Boha nám může podat jen ten, který od věčnosti „spočívá v náruči Otcově“. Tak to zase doslova vyjadřuje Jan v poslední větě dnešního textu: Ježíš nám „vysvětlil“ Boha, vypověděl nám o něm, je tedy ten nejlepší „exegeta“ Boží.
Proč jsme ho nepřijali? Proč mu nevěříme?
Nečekali jsme zřejmě takovou odpověď. Nečekali jsme jesle, chudobu, pronásledování, kříž, a proto také vzkříšení. Bůh přišel jinak, protože je jiný. Promluvil jinak, a proto jsme ho přeslechli. Čekali jsme záplavu slov, a on nás překvapil, vylovil jen jediné své věčné Slovo.
V televizní hře „venku přede dveřmi“ vypráví autor Wolfgang Borchert o svobodníku Beckmanovi, který se vrací ze zajetí. Tento válečný invalida je však všemi odmítnut: nechce ho jeho žena, jeho rodiče, jeho bývalý nadřízený, je odmítnut při hledání zaměstnání. Nikdo ho nechce, zůstává venku přede dveřmi. Přišel jinak, než ho čekali, a nebyl přijat.
Bůh přišel jinak, než jsme očekávali. Ne však, že by naše očekávání nesplnil. On je právě překročil takovou měrou, že jsme ho nepoznali a nechali ho stát venku.
Je třeba to napravit. Bůh přichází do vlastního, my jsme jeho vlastní. Musíme sestoupit až do hlubin své bytosti, ke svému nejvlastnějšímu já, pokorně se otevřít, vyprázdnit, a pak pochopíme a uslyšíme, že Boží řeč odpovídá našim nejhlubším tužbám a přáním. Pán Bůh i do našeho života může vyslovit to nejvlastnější, co máme, své Slovo, svého Syna. To je ta nejkrásnější Boží řeč.
A ještě něco: nenechávejme stát venku naše bližní, a to nejen o Vánocích. Často přicházejí jinak, než je nám vhod, jsou jiní, než bychom si přáli. Otevřme a přijměme je, ať nikdo v dnešním světě nezůstává sám, venku, bez odpovědi na své potřeby a touhy, vždyť Bůh své Slovo vyslovil pro všechny lidi.
