Na radiu Vatikán mě zaujala včerejší promluva papeže Františka při generální audienci. Ráda bych se o tuto promluvu s vámi podělila.
Bratři a sestry, dobrý den!
V těchto vánočních dnech jsme stanuli před Dítětem Ježíšem. Jsem si jist, že v našich domech ještě mnohé rodiny mají jesličky a pěstují tak tuto krásnou tradici, která sahá až ke svatému Františkovi z Assisi a která v našich srdcích oživuje mystérium Boha, který se stal člověkem.
Zbožnost k Dítěti Ježíši je velmi rozšířená. U mnoha svatých a světic byla součástí jejich každodenní modlitby. Snažili se svůj život utvářet životem Dítěte Ježíše. Myslím zvláště na svatou Terezii z Lisieux, která jako řeholnice - karmelitka nosila jméno Terezie od Dítěte Ježíše a svaté Tváře. Ona, která je Učitelkou církve, uměla žít a dosvědčovat ono „duchovní dětství“ osvojené rozjímáním ve škole Panny Marie, onu pokoru Boha, který se pro nás stal maličkým. Toto je veliké tajemství: Bůh je pokorný!
My jsme pyšní, plní samolibosti, myslíme si, že jsme kdoví co, a jsme nic. On je veliký a pokorný, stává se dítětem. Toto je pravé tajemství! Bůh je pokorný. To je krásné!
Byly časy, kdy v Kristově božsko-lidské Osobě byl Bůh dítětem a to musí mít pro naši víru zvláštní význam. Je pravda, že Jeho smrt na kříži a Jeho vzkříšení jsou maximálním výrazem Jeho vykupitelské lásky, avšak nezapomínejme, že celý Jeho pozemský život je pro nás zjevením a učením. Jeho dětství si připomínáme ve vánoční době.
K růstu víry bychom potřebovali rozjímat častěji o Dítěti Ježíši. Nevíme bezpečně z tohoto období nic. Vzácné zmínky, které máme, sdělují, jak po osmi dnech od narození dostal jméno a byl uveden do chrámu (srov. Lk 2,21-28); a dále návštěvu mudrců a následný útěk do Egypta (srov. Mt 2,1-23). Potom následuje velký skok dvanácti let, kdy Ježíš spolu s Marií a Josefem putuje na Velikonoce do Jeruzaléma a místo toho, aby se vrátil s rodiči, zůstává v chrámu a rozmlouvá s učiteli Zákona.
Jak je patrné, o Dítěti Ježíši víme málo, ale můžeme se od Něho naučit mnoho, když pozorujeme život dětí. Je hezkým zvykem, když rodiče a prarodiče pozorují, co děti dělají.
Zjišťujeme především, že děti chtějí naši pozornost. Musejí být ve středu pozornosti. Proč? Protože jsou pyšné? Nikoli, ale proto, že potřebují pocit ochrany. Také pro nás je nezbytné klást do středu svého života Ježíše a vědět, byť to může vypadat paradoxně, že máme odpovědnost Jej chránit. Chce být v naší náruči, přeje si být opatrován a dívat se nám do očí. Rozesmát Dítě Ježíše je důkazem naší lásky a naší radosti z toho, že je mezi námi. Jeho úsměv je znamením lásky a dává nám jistotu, že jsme milováni. Děti si také rády hrají. Hrát si s dítětem však znamená, že opustíme svoji logiku a přijmeme tu jeho. Chceme-li, aby se bavilo, je nezbytné chápat, co se mu líbí, nikoli sobecky požadovat, aby dělalo to, co se líbí nám. Je to poučné pro nás. Ve vztahu k Ježíši jsme voláni opustit požadavek svojí autonomie – a to je jádro problému, totiž náš požadavek soběstačnosti - a místo toho přijmout pravou formu svobody, která spočívá v tom, že poznáváme, koho máme před sebou a sloužíme mu. On je Synem Božím, který nás přichází spasit. Přišel mezi nás, aby nám ukázal tvář Otce bohatého láskou a milosrdenstvím.
Obejměme tedy svými pažemi Dítě Ježíše a dejme se do Jeho služeb: On je zdrojem lásky a pohody. A bude krásné, když dnes po návratu domů přistoupíme k jesličkám a políbíme Dítě Ježíše a řekneme: „Ježíši, chci být pokorný jako ty, pokorný jako Bůh“, a poprosíme Jej o tuto milost.
