V úterý 29. září jsem šla do nemocnice v Los Angeles na kontrolu ke specialistovi na gastrointestinální problémy [čili problémy s trávicím traktem, pozn. překl.]. Ty mám už 14 měsíců. Protože jsem byla těhotná, ihned jsem byla hospitalizována a chtěli se podívat na Luca a Kadena.
Udělali ultrazvuk a okamžitě zjistili nějaké věci, které je znepokojily, protože mezi membránami, které je oddělovaly chybělo hodně tekutiny. V té chvíli mi toho hodně neřekli, protože mě nechtěli znepokojovat. Jednu noc jsem tam zůstala a následující večer mi specialista udělal tomografické vyšetření, aby zjistil, co se děje.
Lékař zjistil, že mám transfúzní syndrom dvojčat, při kterém se dvě děti dělí o jednu placentu. Jedno dítě má větší průtok krve, více tekutin a živin než to druhé. To druhé dítě je tedy nemocné a způsobuje mu to spoustu rizik. Řekli mi, abych si dohodla schůzku s odborníkem, který by mě zoperoval a pomohl mi zachránit děti a který by mi pomohl mít zdravější zbytek těhotenství.
Ve čtvrtek 1. října jsem šla na magnetickou rezonanci kvůli svým zažívacím potížím (takové, které je bezpečné i během těhotenství). Během vyšetření jsem najednou začala cítit kontrakce. Nebyla jsem si úplně jistá, zda jsou to kontrakce, protože jsem prvorodička. Na chvíli jsem to nechala tak a nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. V tu noc, asi v deset, jsem šla na ultrazvuk a ony [kontrakce] výrazně zesílily. Byly soustavné a bolestivé. Požádala jsem tedy, aby mě sledovali. Sledovali kontrakce a zjistili, že jsem určitě začala rodit. Dali mi tedy léky, kterými se pokusili pozastavit průběh porodu.
Asi o čtvrté ráno mi zkontrolovali děložní čípek. Byla jsem otevřená na tři centimetry a odtekla mi voda, a tak mě připravili na nouzový porod. Neuběhla ani hodina a byla jsem už otevřena na deset centimetrů. Bylo na čase zatlačit. Předpovídali mi hrozné vyhlídky. Řekli mi, že jsem právě potratila a že kluci budou při porodu již mrtví; nebo že, pokud vyjdou živí, nebudou žít více než 30 sekund až minutu. Moji stateční bojovníci ukázali, že tyto vyhlídky byly nesprávné.
Vyšlo první dítě. Zaslechla jsem jemný pláč. Okamžitě se mi tedy ulevilo. Je naživu. Zatlačila jsem ještě víc, ale děťátko bylo obráceno koncem pánevním. Otočili ho tedy a ono vyšlo. Dýchalo. Byly to dvě krásné, houževnaté, nádherné děti s bijícím srdcem. A oni je položili na stůl bez nějakých podpůrných prostředků nebo kyslíku.
"
Chcete si dát děti přímo na kůži, předtím než zemřou?" Řekla mi sestra. Okamžitě jsem se naštvala a řekla jsem jim: "
OKAMŽITĚ SE BĚŽTE POSTARAT O MOJE DĚTI! POSTAREJTE SE O MOJE DĚTI! BIJE JIM SRDCE! JDĚTE JE ZACHRÁNIT!" I moje matka a její manžel na ně křičeli. Tato sestra se mnou začala zápasit. Zdálo se mi, že to celé trvá snad tři hodiny. Říkala: "
Jejich mozek odumře; budou to živé mrtvoly. I když si nemyslím, že chápete, co vám říkám." Opravdu se se mnou několik minut hádala a nechtěla vyhovět mé žádosti. Řekla jsem jí: "
Je mi jedno, jestli mají 1% šanci na to, že přežijí a jestli z nich budou po zbytek jejich života živé mrtvoly. Jsou to moje děti, moji synové, a já udělám vše proto, abych je zachránila."
Tyto malé děti nemají hlasy a my, jejich mámy a otcové, nebudeme z povzdálí jen tak přihlížet a nic nedělat. Jsou to lidské bytosti. Jde o lidské životy. Krásně jim tloukla srdíčka, měly krásné prsty a nehty, měly mozek, krásnou tvář a nos. V každém ohledu byly zcela dokonalé a ohromné. Byly bezchybné. Byli to moji synové, Kaden a Luca, a my jsme za ně bojovali, jako bychom bojovali za své vlastní životy. Po 30 hodinách nejodvážnějšího boje, náš sladký a krásný Luca Sailor odešel do nebe, aby se setkal se svým Stvořitelem. Ta mučivá bolest, která tuto událost provázela, se nedá nijak popsat.
V neděli 4. října přišel za mnou a za mým manželem vedoucí oddělení dětské intenzivní péče. Varoval nás, že náš druhý syn, Kaden, je ve špatném stavu, že mu není dobře. Řekl nám, že nemá dostatečně vyvinutou kůži, že se trhá a že se u něj začínala rozvíjet infekce. Řekl také, že by to mohlo nakonec způsobit selhání orgánů. Prý bychom ho měli odpojit od přístrojů, aby mohl "
důstojně" zemřít. Řekli jsme si, že nebudeme riskovat to, že ho v podstatě zabijeme, když ještě stále existuje nějaká naděje.
Bůh je vždy dobrý a svrchovaný. On dokáže udělat všechno, a tak jsme se rozhodli, že za něj budeme i nadále bojovat - bez ohledu na vyhlídky a na to, co nám řekli. Po tom, co jsme udělali pevné rozhodnutí, jsem měla tu čest asi 40 minut sedět se svým synem. Mluvila jsem s ním a zpívala jsem si s ním. Pokaždé, když jsem zpívala, zvedal ruce a pokopával nožičkami. Druhý den ve dvě ráno i náš krásný Kaden Cash odešel za svým Stvořitelem a za svým krásným bratrem.
Přemýšlím nad tím, že pokud bychom nebojovali o jejich život, nikdy bychom nedostali těch 30 hodin a několik dní s našimi úžasnými, nádhernými, odvážnými bojovníky. Nemohli bychom si s nimi zpívat, projevovat jim lásku a být s nimi. Stačilo, kdybychom poslouchali to, jaké mají šance na přežití. Nikdy by nemohli vyprávět svůj příběh. Přestože naši chlapci žili krátce, dotkli se mnoha národů a udělali jim službu. Děti bez hlasu dostali ten nejsilnější a nejhlasitější hlas, kterým se dotkli celých národů - a právě za to jsme se modlili každý den během mého těhotenství.
Jejich život měl velký význam. A přesto, že tu byli jen tak krátce, změnili svět. A tato změna potrvá navěky.
Luca znamená "
Dárce a nositel světla" a Kaden znamená "
Válečník". Zpočátku jsme si mysleli, že to znamená, že bude bojovat o svůj život. Ale nebylo to tak. Znamenalo to, že oni dva bojovali za všechny ty, jejichž hlasy není slyšet, za všechny děti a všechny lidi, kteří nikdy nepromluvili. Bojovali za práva dětí na celém světě a zároveň do tohoto temného světa přinesli světlo.
Jsou to moji drazí bojovníci.
Zdroj:
www.lifesitenews.com, 15. 10. 2015
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
