Nacházíme se v období adventu s připravujeme se na Vánoce. Sekulární svět však bohužel připravil k Vánocům materialistickou alternativu, podobně jako v případě každé jiné duchovní zkušenosti.
Místo adventu máme období vánočního nakupování a paniky.
Místo svátosti manželství máme různé sekulární parodie na manželství - bydlení spolu, "přátelé s bonusem", stejnopohlavní vztahy.
Místo modlitby se nám nabízejí "duchovní" zážitky, které nemají nic společného s dějinami vykoupení v Kristu.
Místo osobních dobrých skutků mezi dvěma lidmi máme vypisování šeků. A dalo by se pokračovat.
Navzdory všemu sekulárnímu shonu, charakteristickému pro dané období, se však ve skutečnosti připravujeme na náboženský svátek Vánoc a skutečný shon by se měl týkat slavení tohoto svátku.
Často samozřejmě ví jen naše svědomí, jak jsme se ve skutečnosti připravili na Vánoce - a samozřejmě Bůh. Naše duchovní připravenost nelze vidět na žádných konkrétních darech či jídlech. Pro některé to bohužel znamená, že duchovní příprava v tomto případě není nutná.
Ale jít na vánoční mši bez zamyšlení během adventu je tak trochu jako jít na film v cizím jazyce, kterému nerozumíme.
Nemáme s ním žádný bezprostřední kontakt, tím méně s naprosto základními událostmi, které se slaví. A které mají pro nás nedozírný význam, ať se nám to líbí, nebo ne.
Proto se musíme připravit. Musíme si osvítit srdce a mysl a přemýšlet nad průběhem a nad významem mimořádných vánočních událostí. Adventní liturgie jdou v určité posloupnosti:
-"dávejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena" (první neděle),
- "připravte cestu Pánu" (druhá neděle);
- "Co máme dělat?" (Třetí neděle) a
- "požehnaná jsi mezi ženami" (čtvrtá neděle).
Když se těmto slavením pozorně věnujeme - i když jsme to letos možná ještě nedělali a jsme tak trochu zrezivělí - dáváme si příležitost objevit, jak zajímavá, úžasná a bohatá je naše duše ve vztazích se společenstvím svatých a s lidmi kolem nás v Kristu. Připravujeme se tak na bohatství společenství věčného života a zároveň se nevyhnutelně stáváme lepšími přáteli, manželskými partnery, rodiči a farníky.
Vánoční svátky jsou oknem, přes které můžeme sledovat zázračné počátky nového Jeruzaléma. Jsou oslavou toho, že do tohoto světa proniklo Boží světlo. Nestojí za to omezit nakupování dárků či stresy týkající se jídla a cestování a najít si dost času připravit se na účast na tomto vzácném daru Všemohoucího Boha?
Je velmi důležité, abychom se nenechali uvěznit v materiálním světě natolik, až se na něj začneme vymlouvat, že se vyhýbáme duchovnímu světu (nebyl čas, bylo třeba nakupovat). Slyšíme to znovu a znovu po celý rok. A není to jen problém laiků. Kněží a zasvěcené osoby podobně musí čelit rozptylování pozornosti od duchovního světa.
Kněží a zasvěcené osoby si musí uvědomit, že patří do kategorických společenství, které mají přednost před jejich závazky vůči rodinám nebo před vlastními plány. Především mají závazky vůči svým společenstvím, kněžským a řeholním, ale i laickým.
Být knězem je víc než jen práce s příslušným volným časem. Takhle to vidí sekulární svět. Není však možné vzít si volno z toho, čím člověk je, v tomto případě knězem. Podobně i duchovní chápání zasvěceného života znamená patřit do společenství ostatních řeholníků se vším, co k tomu patří, pokud jde o duchovní růst a podporu. Některé řeholní řády a kongregace jsou charakteristické sekulárním chápáním společenství (přiměřená organizace stravování a ubytování) - což je jedním z hlavních důvodů, proč mají tak málo povolání. Nač jít do skupiny, která je sekulární jako všichni ostatní?
Advent je jedním z těch období, kdy se laici i kněží musí izolovat, byť jen trochu, před svody všudypřítomné sekulární hysterie. Někteří se mohou znovu zaměřit na velké tajemství Vtělení a na jeho význam pro kněžský život, pro život s jinými kněžími v domě, jajo i s laiky, kterým slouží. A když zasvěcené osoby zanechají sekulární způsob vyplňování času, možná znovu objeví náboženský smysl svého společenství, dokonce i na Vánoce. Vždyť nakonec, být ve společenství zasvěceného života na poloviční úvazek, je tak trochu protimluv.
Mám jeden návrh: jedna z mála současných katolických knih, které se budou číst i za sto let, je
Ježíš Nazaretský: Ježíšovo dětství od papeže Benedikta. V jejím úvodu píše: "
Doufám, že tato kniha navzdory svým omezením pomůže mnoha lidem na cestě k Ježíši a s Ježíšem." Během adventu by stálo za to strávit s tímto textem trochu času, kráčet tak po cestě ke Kristu a znovuobjevit jeho přítomnost v Církvi.
P. Bevil Bramwell OMI PhD
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 12. 12. 2015 naleznete
zde.